Vinyl jako emblém undergroundové scény už dávno nefunguje. Jeho současná pozice se momentálně blíží spíše ideálnímu znaku alternativního a cool životního stylu. Představte si, že jdete do svého oblíbeného eko obchodu nakoupit pár drobností na víkend a mezi jasmínovou rýží, bio mrkví, avokádem a stoprocentně recyklovatelným toaletním papírem najdete v regálech i nové vinyly. Zní to možná trochu absurdně, ale v Kalifornii je to už realita – v pěti obchodech ekologicky uvědomělého řetězce Whole Foods začali letos v létě nabízet gramofonové desky. V papírové tašce si můžete spolu s bio zeleninou či moštem odnést alba od Daft Punk, Yeah Yeah Yeahs anebo reedice Boba Marleyho.
Asi není potřeba se příliš rozepisovat o tom, že formát vinylové desky zažívá v posledních letech velký návrat. Vysoká prodejní čísla neušla pozornosti korporací, jako jsou Tesco nebo oděvní řetězec Urban Outfitters – už od loňského roku se zde dají vinyly koupit. To je další důkaz, že gramodesky přestávají být médiem alternativní kultury a stávají se součástí životního stylu generace. „Nejde jen o to, že chceme nabízet nové a neobvyklé věci. Nasloucháme našim klientům a dáváme jim to, co chtějí, ať už je to jejich oblíbená značka sýra nebo jejich oblíbený způsob, jak si užívat hudbu,“ řekl Mike Bowen z Whole Foods a jeho slova budí dojmem, že není nic přirozenějšího než finančně zajištěný a ekologicky přemýšlející konzument z předměstí, který je zároveň vinylovým fanatikem. Ve skutečnosti je to ale jen marketingová iluze. Vinyl je posledních dvacet let součástí úplně jiného světa.
Těžké časy vinylu
Když kompakty s puncem hi-fi zážitku na začátku devadesátých let vytlačily vinyly, přežívaly poslední továrny na gramodesky nejprve díky DJům taneční hudby, hip hopu či dalších žánrů kontinua černé hudby. Díky své snadné manipulaci mají vinyly v DJské kultuře už od sedmdesátých let zásadní pozici objektu, s nímž se dá snadno rozrušovat pojetí hudby jako uzavřeného celku – v mixu se zdánlivě hotové skladby transformují ve fragmenty autorské koláže. Tento podvratný potenciál vinylu se ale vyčerpal, když nástup digitální technologie na konci devadesátých let definitivně zabil umění manuálního turntablismu.
Vinyl pak přežíval dál díky popularitě revivalu garážového rocku a na začátku nového tisíciletí se etabloval jako preferovaný formát rockového undergroundu. Neforemná deska s vřelým zvukem fungovala jako odkaz ke starým hodnotám žánru postaveného kdysi na generační rebelii i jako hráz proti spotřebnímu pojetí hudby. Uživatelská nepraktičnost vinylu i relativně vysoká cena pak stvrzují elitářský zážitek z poslechu.
Spiklenci a Kabáti
V novém tisíciletí se kolem vinylu vytvořila síť spiklenců stojící hrdě na pozicích nezávislosti vůči mašinérii hudebního průmyslu. Také u nás se vinyl stal páteří silné scény postmileniálního rockového undergroundu. Svědčí o tom třeba pohled do výročních seznamů gramodesek vydaných v Česku, jež shromažďuje informační rozcestník Salonní retro puls, pořádající rovněž anketu Czech Vinyl Disk. Dominují zde interpreti z metalových žánrů, hardcoreové scény, v menšině je alternativní či indie rock, domácí taneční hudba nebo hip hop až na úplné výjimky už na vinylech vůbec nevycházejí. Počty vydaných položek se přitom za posledních šest let více než zdvojnásobily (z 29 titulů v roce 2006 až na loňských 67 titulů).
Většina těchto desek jsou zcela menšinové nahrávky, jejichž náklad málokdy přesáhne tisíc kusů. Nejprodávanějším českým vinylem posledních let je nicméně živák skupiny Kabát, který pod názvem Po čertech velkej koncert v roce 2009 vydala společnost Monitor-EMI. K desce se váže video, na němž dojatá mánička oprašuje gramofon z dětství, aby si na něm mohla přehrát svoje Kabáty. Tento nostalgický trh není vůbec zanedbatelný – žebříčkům nejžádanějších vinylů v USA či Británii tradičně vládnou reedice.
Obavy malých obchůdků
Žádný div, že reedice dominují rovněž v seznamech desek, které nabízí kalifornský řetězec Whole Foods. Kromě Franka Sinatry či Fleetwood Mac tam ale najdete i současné interprety, jako jsou Tegan & Sara nebo Paramore. Co je spojuje kromě veskrze nekonfliktní hudby? Především nadnárodní vydavatelé disponující lepší distribucí i marketingem než ti nezávislí. Majitelé malých obchůdků s vinyly, které přežívají i v době, kdy krachují velké prodejny s kompakty, se samozřejmě cítí trochu ohroženi. „Jenom se snaží využít trend. Lidi, na kterých skutečně stojí vinylový revival zvysoka kašlou na fakt, že se v Whole Foods dá koupit nová deska Daft Punk. Ale přiznávám, že pro někoho, kdo je skutečně součástí vinylové kultury, je to hodně nechutné a frustrující,“ cituje web Radio.com jistého Michlangea Battagliu, majitele vinylového obchůdku v San Francisku. Pokud se vinyly skutečně v budoucnosti začnou prodávat v supermarketech, nebude to znamenat jen symbolický konec elitářství formátu, ale hlavně narušení celého ekosystému nezávislé scény postavené v protikladu k fungování supermarketu na přímém kontaktu interpretů a fanoušků.
Cool potenciál a trocha naděje
Na tom, že zábavní průmysl vstřebává kontrakultury a vysává z nich autenticitu, aby je pak mohl prodat masám, není nic nového. Kultura vinylových elitářů je prostě další potenciální obětí. Když pozorně sledujeme reklamní spoty postavené na cool potenciálu gramodesek, vypadá to, že ono vstřebání už začalo. V sérii spotů na debetní předplacené karty jisté banky tak vystupuje Carrie Brownstein, zpěvačka z kultovní indie kapely Sleater-Kinney, jako vinylová fanatička, která může pohodlně financovat svůj koníček dluhem. Jistý obří pivovar pak nechal vloni vytisknout jako reklamu časopiseckou přílohu ve formátu přehrávatelné vinylové desky se skladbou rappera Will.I.Ama.
Symbolům kontrakultury převzatým velkým průmyslem zbývá aspoň naděje, že až se přežene konzumní šílenství a vyčerpá se jejich autenticita, přestanou být pro masy zajímavé. Stalo se to kostkovaným košilím, skateboardům nebo hiphopovému scratchingu, jež budoucí generace už nebudou vnímat v kontextu oficiální konzumní kultury. Vinyl by mohl přežít podobným způsobem. Kultura, která se kolem něho za poslední dekádu vytvořila, nikdy nechtěla spasit hudební průmysl ani ho definitivně svrhnout. Historická role „prehistorického“ formátu v novém tisíciletí byla v tom, že upozornil na zásadní fakt, že debaty o nejvýhodnějším formátu pro hudbu nelze vyřešit jedinou jasnou odpovědí. Pro lidi nakupující desky ve Whole Foods, Tescu nebo třeba Bontonlandu to sice není podstatné, se symbolem cool životního stylu z reklamy si ale odnášejí domů i trochu naděje, že budoucnost hudby není jen v digitálních formátech.
Autor je hudební publicista.