Ve svém otevřeném dopise líčí uvězněná členka skupiny Pussy Riot Naděžda Tolokonnikova nelidské podmínky v trestanecké kolonii číslo čtrnáct v Mordvinské republice. Na protest se rozhodla držet hladovku.
Od pondělka 23. září jsem se rozhodla držet hladovku. Je to trochu extrémní metoda, ale jsem přesvědčená, že je to jediné řešení mé současné situace.
Vedení trestaneckého tábora mě odmítá vyslyšet. Já zase odmítám ustoupit ze svých požadavků. Nebudu mlčet, nebudu se dívat na to, jak se mé spoluvězeňkyně hroutí kvůli otrockým životním podmínkám. Žádám, aby vedení trestaneckého tábora respektovalo lidská práva, žádám, aby se Mordvinský tábor řídil zákony. Žádám, aby se s námi zacházelo jako s lidskými bytostmi, nikoli jako s otroky.
Do trestanecké kolonie číslo čtrnáct ve vesnici Parca v Mordvinsku jsem přijela před rokem. Mezi vězni se povídá: „Ti, kteří neseděli v Mordvinsku, neseděli.“ O mordvinských trestaneckých koloniích jsem se doslechla, když jsem byla v cele předběžného zadržení v Moskvě. Panuje tu ta nejvyšší ostraha, nejdelší pracovní doba a nejvíce se zde porušují lidská práva. Když vás pošlou do Mordvinska, je to jako kdyby vás poslali na oprátku. Do posledního okamžiku doufáte, „třeba mě tam nakonec nepošlou, třeba se nakonec rozhodnou jinak…“ Ale nezměnilo se nic a na podzim 2012 jsem přijela do tábora na březích Parcy.
V Mordvinsku mě uvítal zástupce ředitele trestaneckého tábora podplukovník Kuprjanov, který fakticky řídí naši kolonii: „Měla bys vědět, že politickou orientací jsem stalinista.“ Plukovník Kulagin, druhý ředitel – kolonii řídí spolu – si mě k sobě zavolal na kobereček hned první den a chtěl mě donutit, abych se přiznala. „Tak tebe potkalo neštěstí, co? Odsoudili tě na dva roky v kolonii. Lidé většinou změní názor, když se jim stane něco špatného. Pokud chceš, aby ti byl trest prominut co nejdříve, přiznej se. Nepřiznáš-li se, budeš si to muset odsedět.“ Hned jsem mu řekla, že budu pracovat jen osm hodin denně – tak, jak to ukládá zákoník práce. „Zákon je jedna věc, jenže to, na čem opravdu záleží, je plnění plánu. A to není možné, když se nepracuje na přesčasy. Měla bys ale vědět, že jsme zlomili už silnější, než jsi ty!“ řekl mi Kulagin.
Moje pracovní jednotka šiček pracuje šestnáct až sedmnáct hodin denně. Od půl osmé od rána do půl jedné do noci. V nejlepším případě se nám podaří spát čtyři hodiny. Každý měsíc a půl máme den volno. Vězni sepisují petice, že o víkendu chtějí pracovat. Ve skutečnosti nic podobného nechtějí. Petice sepisují na příkaz vedení tábora, na což dohlížejí samotní vězni.
Nikdo si netroufá příkazy neplnit, petice nepodepisovat a nepracovat v neděli do jedné hodiny do noci. Jednou jedna padesátiletá žena prosila, jestli by se mohla vrátit na ubytovnu v osm hodin místo v půl jedné. Chtěla jít do postele v deset večer a aspoň jednou v týdnu se pořádně vyspat. Cítila se nemocná, měla vysoký krevní tlak. Uspořádali kvůli tomu schůzi, na níž byla tato žena urážena a ponižována jako parazit. „Myslíš si, že jsi jediná, kdo chce spát? Musíš víc pracovat, krávo!“ Když někdo ze skupiny nejde do práce z rozhodnutí lékaře, je ponižován tak jako tak. „Já pracovala i s horečkou a šlo to. Co si myslíš – kdo to za tebe udělá?“
Na ubytovně v táboře mě uvítala spoluvězeňkyně, která právě končila svůj devítiletý trest: „Ta prasata se tě sama štítí. Místo sebe raději posílají vězně.“ Jsou to vězni, vedoucí pracovních jednotek a mazáci, jež jsou v kolonii pověřeni potlačovat práva svých spoluvězňů, terorizovat je a vnutit jim roli němých otroků.
Různé ústrky slouží k tomu, aby se zachovala disciplína a poslušnost. Vězni musí „zůstávat v lokálce (oplocená pasáž rozdělující prostory věznice), až zhasnou světla“ (nesmějí vstoupit do baráků, i když je zima nebo podzim – ve druhé pracovní skupině, v níž jsou postižení a starší lidé, skončila jedna žena s takovými omrzlinami, že jí museli amputovat prsty a chodidlo); vězni musí „zapomenout na privilegia hygieny“ (nesmějí se umýt nebo používat koupelnu); vězni musí „zapomenout na privilegia vězeňského obchodu a jídelny“ (nesmějí jíst vlastní jídlo nebo pít nápoje). Je legrační a hrozivé zároveň, když vám čtyřicetiletá žena sdělí: „Vypadá to, že dneska potrestali tebe. Jsem zvědavá, jestli nás to potká zítra také.“ Nemůže opustit dílnu, aby si došla na záchod nebo si vzala bonbón z tašky. Je to zakázáno.
Šikanovaná a špinavá vězeňkyně, která myslí jen na spánek a trochu čaje, se stává poslušnou hračkou v rukou vedení tábora, které s ní zachází jako s otrokem. V červnu 2013 byla má měsíční mzda 29 (29!) rublů (což je asi 17 korun). Naše skupina ušije sto padesát uniforem denně. Kam přijdou peníze, které tím vyděláváme?
Tábor už několikrát dostal peníze na nové vybavení. Vedení ale jen nechalo vězeňkyně přemalovat šicí stroje. Šijeme se stroji, které jsou zastaralé. Podle pracovního práva, pokud vybavení neodpovídá současným standardům, musí být výrobní plán snížen.Ale plán jen narůstá, a to znenadání a zázračně. „Pokud uvidí, že dokážeš vyrobit sto uniforem, zvýší minimum na sto dvacet!“ tvrdí zkušené dělnice. A pokud se vám nepovede naplnit minimum, bude potrestána celá pracovní skupina. Může být potrestána například tak, že všechny zůstanete stát celé hodiny na dvoře. Bez dovolení jít na záchod nebo se napít vody.
Před dvěma týdny byl výrobní plán zcela nahodile navýšen o padesát kusů. Pokud dříve bylo minimum sto uniforem denně, nyní to je sto padesát. Podle zákoníku práce musí být pracujícím změna výrobního plánu oznámena aspoň než dva měsíce před tím, než je uvedena v platnost. V naší trestanecké kolonii jsme se jednoho dne vzbudily s tím, že tu je nové navýšení plánu jen proto, že to zrovna napadlo nadřízené našeho „sweatshopu“ (jak vězeňkyně přezdívají naší kolonii). Počet lidí se v pracovní skupině snižuje (jsou propuštěni nebo přesunuti jinam), ale plán roste. Ti, kteří zůstávají, musí v důsledku pracovat víc a víc. Mechanici tvrdí, že nemají součástky k tomu, aby stroje opravili, a že je jen tak nedostanou. „Nejsou součástky? A kdy přijdou? Děláš si legraci? Tohle je Rusko. Proč se vůbec ptáš?“ Během prvních měsíců v dílně jsem se v podstatě stala opravářkou šicích strojů. Nouze mě naučila. Vrhla jsem se na šicí stroj se šroubovákem v ruce s tím, že ho opravím stůj co stůj. Ruce jsou propíchané od jehel a pokryté strupy, krev je všude po stole, ale pořád šijete dál. Jste součástí montážní linky a musíte plnit úkol stejně jako zkušené šičky. A ta zatracená mašina se pořád zasekává. Jste nová, takže slíznete všechny nevýhody a nejhorší vybavení – nejhůře fungující stroj, který je k dispozici. A už se zase rozbil a zase běžíte za mechanikem, který není k sehnání. Řvou na vás a obviňují vás, že zpomalujete výrobu. V kolonii ostatně nejsou žádné hodiny šití. Nováčky posadí bez velkých cavyků za stroj a jen jim řeknou, co musí splnit.
„Kdybys nebyla Tolokonnikova, dávno by z tebe vymlátili duši,“ říkají mi spoluvězeňkyně, které se znají s vedením. A je to pravda, ostatní mlátí. Když nestíhají. Bijí je do ledvin, do obličeje. Jsou to vězni, kdo je bije. Ale vždy je tomu se souhlasem a vědomím vedení. Před rokem, když jsem sem přišla, byla jedna cikánka z třetí pracovní jednotky umlácena k smrti (do třetí pracovní jednotky jsou zařazováni vězni, které je třeba denně mlátit). Zemřela na marodce. Vedení to umělo zakamuflovat, oficiální důvod úmrtí byla mrtvice. V jiné pracovní skupině jedna švadlena nestíhala tempo, a tak ji svlékli a donutili šít nahou. Nikdo si netroufá protestovat, vedení by se jen usmálo a poslalo vězeňkyni zpět. „Práskačku“ by pak zmlátili na příkaz vedení. Pro vedení kolonie je kontrolovaná šikana skvělou metodou, jak donutit vězně, aby se smířili se systémovým potlačováním lidských práv.
Atmosféra v dílně je plná zastrašování a úzkosti. Věčně ospalí vězni, otupělí nekonečným závodem za nelidsky navýšeným plánem, jsou na hranici zhroucení, křičí na sebe, hádají se o prkotiny. Nedávno byla mladá žena bodnuta nůžkami do hlavy, protože nedodala kalhoty včas. Jiná se pokusila jí pilou rozpárat břicho. Zabránili jí v tom.
Ti, kteří byli v trestanecké kolonii čtrnáct už v roce 2010, kdy vypukly požáry, tvrdí, že zatímco se oheň blížil ke kolonii, vězni stále chodili do práce a naplňovali kvóty. Kvůli dýmu jste nemohli vidět na dva metry před sebe, vězeňkyně si však vlhkými kapesníky zakryly obličeje a šly do práce tak jako tak. Kvůli ohrožení nechodily na obědy. Některé ženy mi vyprávěly, že měly takový hlad, že si začaly psát deník, v němž popisovaly své příšerné zážitky. Když byly požáry uhašeny, dozorci v kolonii deníky zlikvidovali, aby se žádný nedostal ven.
Hygienické a ubytovací podmínky jsou přesně takové, aby se každá vězeňkyně cítila jako špinavé zvíře zbavené všech práv. Přestože v ubytovnách existují „hygienické místnosti“, je tu i „všeobecná hygienická místnost“, jejímž smyslem je jen disciplinovat a trestat. Do místnosti se vejde pět osob, ale na umytí jich sem posílají osm set. Nesmíme se mýt v hygienických místnostech v barácích – to by bylo příliš snadné. Ve „všeobecné hygienické místnosti“ se ženy namačkané na sebe pokouší v maličkých kbelících umýt své intimní partie, jak jen mohou nejrychleji. Vlasy si můžeme umýt jednou týdně. Ale někdy zruší i „koupací den“. Rozbije se čerpadlo, nebo se ucpe trubka. Stává se, že se moje pracovní jednotka nemůže umýt dva i tři týdny.
Když je ucpaná trubka, moč a výkaly se vyplaví z hygienické místnosti. Naučili jsme se odpad uvolnit, ale netrvá dlouho a je zase ucpaný. V kolonii není k dispozici instalatérské pero, aby bylo možné trubky vyčistit. Jednou denně můžeme do prádelny, což je malá místnost s třemi kohoutky, z nichž tečou čůrky studené vody.
Musí to být další metoda, jak nás donutit k poslušnosti – k jídlu dostáváme shnilý chléb, vodnaté mléko, plesnivé jáhly a shnilé brambory. Letos v létě nám přinesli pytlíky s hromadou slizkých černých brambor. Těmi nás krmili.
Útrap práce a života je v trestanecké kolonii čtrnáct bezpočetně. Má hlavní a nejdůležitější stížnost se ale týká něčeho jiného. Pomocí i těch nejtvrdších prostředků se vedení kolonie snaží zabránit tomu, aby se jakékoli stížnosti a žádosti týkající se podmínek v kolonii čtrnáct dostaly za hranice tábora. Správa tábora nutí lidi, aby byli zticha. A nezastaví se před ničím. Z toho pramení všechny další problémy – zvyšování plánu, šestnáctihodinový pracovní den atd. Vedení se cítí být nedotknutelné a tyranizuje vězně s čím dál tím větší krutostí. Nemohla jsem pochopit, proč o tom všichni mlčí, až mě zavalila lavina problémů, kterým musí čelit ten, kdo promluví. Žádosti zkrátka neopouští vězení. Jedinou možností je stěžovat si prostřednictvím právníka nebo příbuzných. Mezitím se pomstychtivé vedení věznice uchýlí k všem možným prostředkům, aby přesvědčilo vězeňkyni, že její stížnosti nepomůžou nikomu a jen všechno zhorší. Používají strategie kolektivního trestu – stěžuješ si, že neteče teplá voda, tak ji vypnou úplně.
V březnu 2013 podal můj právník Dmitrij Dinze stížnost na podmínky v trestní kolonii čtrnáct. Zástupce ředitele podplukovník Kuprjanov vzápětí učinil podmínky v táboře zcela nesnesitelnými. Neustále mě prohledávali, psali stížnosti na mé známé, zabavili mi teplé oblečení a hrozili, že mi vezmou i teplé ponožky a boty. V práci nás čekaly komplikované úkoly, zvýšené kvóty a záměrně způsobené poruchy. Vedoucí sousední pracovní skupiny, pravá ruka Kuprjanova, požádal vězně, aby ničili moji práci, a mě pak mohli poslat na trestní celu kvůli „ničení státního majetku“. Chtěli po nich také, aby se mnou vyvolávali hádky.
Je možné to vydržet, když se to týká jen vás. Ale metoda kolektivního trestu je mnohem horší. Znamená to, že to vaše pracovní skupina, nebo dokonce celá kolonie, musí snášet s vámi. Zahrnuje to i ty, k nimž jste přilnuli. Jednu z mých přítelkyň odmítli propustit, na což čekala sedm let. Těžce pracovala, aby překonala pracovní kvóty. Byla napomenuta, že se mnou pila čaj. Ten stejný den ji podplukovník Kuprjanov přesunul do jiné pracovní skupiny. Jiná má blízká známá, velmi vzdělaná žena, byla přesunuta do trestní skupiny podléhající každodennímu bití, protože si přečetla dokument ministerstva spravedlnosti nazvaný „Pravidla pro chování v nápravných zařízeních“ a diskutovala o něm se mnou. Napsali stížnosti na všechny, kteří se se mnou bavili. Bolelo mě, že lidé, na kterých mi záleželo, musí trpět. Podplukovník Kuprjanov mi tehdy s úsměvem řekl: „Už asi nemáte žádné přátele!“ Vysvětlil mi, že se to děje kvůli stížnosti mého právníka.
Chápu teď, že jsem měla začít hladovku už v květnu, kdy jsem se poprvé ocitla v této situaci. Jenže tlak, který vedení kolonie vyvíjelo na mé spoluvězeňkyně kvůli mému chování, mě přiměl, abych přestala zasílat stížnosti o podmínkách v kolonii.
O tři týdny později, 30. srpna jsem požádala podplukovníka Kuprjanova, aby zajistil mé pracovní skupině osm hodin spánku. Řešili jsme snížení z šestnácti na dvanáctihodinovou pracovní dobu. „Dobře, od pondělí bude jednotka pracovat jen osm hodin v kuse,“ řekl. Věděla jsem, že je to jen další past, protože není možné naplnit navýšený plán v osmi hodinách. Skupina nebude mít dost času a bude jí hrozit trest. „Pokud se zjistí, že za tím jsi ty, už si nikdy nepřijdeš stěžovat,“ pokračoval podplukovník. „Ostatně na co by sis taky na onom světě stěžovala.“ Kuprjanov se odmlčel. „A poslední věc – nikdy nechtěj udělat nic pro ostatní. Chtěj věci pro sebe. Pracuju v táborech už hodně let a ti, kteří ke mě přijdou a chtějí něco pro ostatní, jdou rovnou do trestní cely. Jsi první, komu se to nestane.“
Během následujících týdnů se život v mé pracovní jednotce stal neúnosným. Vězeňkyně s vazbami k vedení začali ostatní pobízet, aby se mi mstily. „Nesmíte pít čaj a jíst, koupat se, kouřit. Budete odteď pořád trestané, pokud se nezačnete chovat k nováčkům jinak, a to se týká obzvláště Tolokonnikovy. Chovejte se k nim, jako se zkušené vězeňkyně chovaly k vám. Mlátily vás? Samozřejmě, že ano. Daly vám do huby? Daly. Neserte se s nimi. Nebudou vás pak trestat.“
Znovu a znovu se snaží, aby mě ostatní vězeňkyně napadaly. Ale jaký má smysl hádat se s lidmi, kteří nejsou svými vlastními pány, ale vždy jednají podle příkazů vedení?
Mordvinské vězeňkyně se bojí svých vlastních stínů. Jsou úplně vyděšené. Ještě včera za vámi chodily v dobré náladě a prosily: „Udělej něco kvůli těm šestnáctihodinovkám!“ Od té doby, co po mně začalo vedení věznice jít, se bojí na mě promluvit.
Obrátila jsem se na vedení s návrhem, jak to vyřešit. Prosila jsem, aby zastavili nátlak, který na mě vyvíjeli i prostřednictvím ostatních vězňů, které měli pod kontrolou, aby zkrátili pracovní den, aby snížily plán, aby odpovídal zákonným limitům. Ale ten tlak ještě narostl. Proto jsem se rozhodla, že od 23. září držím hladovku a odmítám se účastnit otrocké práce v koloniích. Vytrvám až do té doby, než se vedení začne chovat podle zákona, než se přestane chovat k uvězněným ženám jako k dobytku, který nemá žádná práva a jen krmí textilní průmysl, než se k nám začnou chovat jako k lidem.
Dopis byl zveřejněn na stránkách britského deníku The Guardian 23. září. Z angličtiny přeložila Tereza Stejskalová.
Naděžda Tolokonnikova (nar. 1989) je ruská umělkyně a aktivistka. Kromě Pussy Riot se angažovala i v umělecko-aktivistickém kolektivu Vojna. V srpnu 2012 byla odsouzena ke dvěma letům vězení za „výtržnictví motivované náboženskou nenávistí“ kvůli performanci v moskevském Chrámu Krista Spasitele. Organizace Amnesty International ji prohlásila za politickou vězeňkyni.