Prožít si to na vlastní kůži. Rozhovor s hidžrou

Letošní festival Prague Pride hostil transsexuální ženu, hidžru Abhinu Aher, s níž přinášíme rozhovor. Hidžry, jedna ze skupin trangender osob v Indii, bývají považovány za božské bytosti, zároveň však jsou kvůli své odlišnosti diskriminovány. Komunita si vytvořila vlastní rodinný systém: každá hidžra má svoji „matku“ (guru), která jí poskytne zázemí, zejména na začátku, kdy hidžra opouští svou mužskou […]

Letošní festival Prague Pride hostil transsexuální ženu, hidžru Abhinu Aher, s níž přinášíme rozhovor. Hidžry, jedna ze skupin trangender osob v Indii, bývají považovány za božské bytosti, zároveň však jsou kvůli své odlišnosti diskriminovány. Komunita si vytvořila vlastní rodinný systém: každá hidžra má svoji „matku“ (guru), která jí poskytne zázemí, zejména na začátku, kdy hidžra opouští svou mužskou identitu.

Abhina Aher (nar. 1976) vystudovala softwarové inženýrství, posledních patnáct let pracuje v Dillí v neziskových organizacích pomáhajících gayům a transgender osobám. Stala se guru, ale jako jedna z mála hidžer se nikdy nepřestala stýkat se svou biologickou matkou.

Kdo jsou hidžry?

Třetí pohlaví. Píše se o tom už v naší tradiční literatuře. Například bůh tance je kombinací boha Šivy a bohyně Párvatí a jeho tělo je napůl mužské a napůl ženské. Původně se třetímu pohlaví říkalo kinner, což znamená někdo, kdo není ani muž, ani žena, ale pochází z lůna boha. Sexuální témata ve starověké Indii nebyla tabu, není náhoda, že od nás pochází Kámásútra. V dávných dobách měli příslušníci třetího pohlaví své pevné postavení ve společnosti. Byli to věštci, poradci a někdy i vládci. Za dob Mughalské říše byli oblíbení také jako strážci harémů. Mughalští muslimští vládci byli třeba mnohem tolerantnější k transgender osobám než k homosexuálům. Hidžry byly přijímány i proto, že měly svou rodinnou strukturu.

Odkud pochází označení hidžra?

Je z arabštiny. Slovo hidž souvisí s blízkostí boha. Hidžra je považována za božskou duši, za osobu, která dosáhla takzvaného nirvánu, rituálního odstranění genitálií, a už nemá žádné touhy – ani po lásce, ani po majetku. Hidžry rozdávají požehnání, ale mohou i proklínat. Proto je lidé respektovali, a zároveň se jich báli. Tajemství, kterým byly hidžry zahaleny, sloužilo zároveň jako jejich ochrana. Nikdy neprozrazovaly nic o svých rituálech a bylo téměř nemožné se do jejich komunit dostat.

Abhina Aher na Prague Pride
Abhina Aher na festivalu Prague Pride, foto: Lukáš Houdek

Existují rodiny hidžer dodnes?

Jistě, každá hidžra potřebuje silné rodinné vazby. Naše rodiny mají svá pevná pravidla, i náboženská. Každá transsexuální žena se totiž nemůže stát hidžrou. K tomu je potřeba hidž – touha po božské blízkosti.

Proč jsou hidžry nyní indickou společností tolik opovrhované?

Po příchodu Britů se tradiční struktury začaly rozbíjet a tolerance k hidžrám vytrácet. Britové s sebou přinesli protestantské hodnoty a postavili všechny sexuální styky, které nebyly určené k plození dětí, mimo zákon. To bylo, mimochodem, zrušeno až v roce 2009. Britové navíc nemohli připustit, aby hidžry měly jakoukoli moc. Celé komunity byly narušeny a vytlačeny do podzemí. Britové jim vzali majetek a jedinou činností, kterou mohly od té doby vykonávat, bylo požehnání na svatbách či novorozencům. Protože pro ně bylo přežití čím dál složitější, začaly se věnovat žebrání na ulicích a prostituci.

Zlepšila se jejich situace v nezávislém indickém státě?

V Indii v posledních desetiletích mnoho lidí kvůli chudobě opouští venkov a stěhuje se do měst. Chudoba postihla i komunity hidžer, takže jejich prostituce se dále rozvíjí. Ale počet zákazníků je omezen a hidžry musí dělat cokoli za málo peněz. Nezřídka pod pohrůžkami nebo zadarmo. Aby se uživily, jsou pak nuceny krást. Jako hidžry totiž potřebujeme mnohem více prostředků než ostatní.

Proč?

Nezapomeňte, že musíme brát ženské hormony. A podstupujeme operace. Protože nemáme nárok na zdravotní pojištění, platíme všechny lékařské prohlídky a zákroky ze svého. Lidé, kteří chtějí změnit pohlaví, navíc musí čekat pět až sedm let, než si o to mohou požádat.

Jak dlouho jste čekala vy?

Čekala jsem přibližně stejnou dobu, ale neprošla jsem klasickou operací na změnu pohlaví. Zákrok mi tajně dělal nelegální doktor. Je to nebezpečné, ale mnoho z nás se prostě chce co nejdříve zbavit nechtěného orgánu na těle. Problém je, že po takových zákrocích nemáte lékařské osvědčení o změně pohlaví. Vypadám jako žena, ale jsem oficiálně muž. Tak to mám uvedené i v cestovním pase.

Cestujete tedy jako muž?

Ne, takhle, jako žena (zacinká penízkovými náramky na rukou a nohou).

Jak lidé reagují?

Různě, smějí se mi, ale jsou i pozitivní reakce. Například ve Spojených státech mě ženy od ochranky při bezpečnostní prohlídce na letišti požádaly o požehnání.

Kdy jste se stala hidžrou?

Do jednadvaceti let jsem byla muž, i když jsem už od malička věděla, že jsem jiná. Když jsem však viděla na ulici žebrající hidžry, řekla jsem si, že takhle dopadnout nechci. Naučila jsem se ovládat. Vždy jsem měla hodně ženských rysů v chování, hlavně v pohybu rukou. Na to mě stále lidé upozorňovali: „Panebože přestaň těma rukama tak zženštile hýbat!“

Bylo to pro mě těžké. Věděla jsem, že pokud odejdu z domova, nebudu mít žádnou podporu. Skončila bych na ulici a neseděla bych tu s vámi a nedávala rozhovor. Nejprve jsem tedy dokončila studia. Začala jsem se pídit po organizacích pomáhajících lidem, kteří touží po změně pohlaví. Seznámila jsem se s jedním z prvních gay aktivistů a řekla jsem mu o svém problému. Jeho reakce byla: „Ale ty jsi přece normální, odlišnost je také součást přirozenosti. Jsi jiná, protože máš pravděpodobně dar.“

Tak jste se dostala k aktivismu?

Dříve jsem se snažila několikrát spáchat sebevraždu. Nakonec jsem si řekla, dobrá, budu žít dál. Začala jsem pracovat v sociální oblasti a po třech letech, kdy už jsem znala mnoho hidžer, jsem si našla svou guru. Naše velká rodina se specializuje na tanec. Moje biologická matka byla totiž tanečnice. Nikdy mě to nenaučila, ale já jsem od ní některé tance odkoukala. Jen zírala, když mě pak v dospělosti najednou uviděla tančit.

Při své sociální práci jsem poznala, s kolika problémy se hidžry potýkají. Jak už jsem říkala, operační zákroky provádějí nelegální doktoři. Není to ale klasická změna pohlaví, jedná se o kastrace anebo – podobně jako u mě – jen o odstranění penisu a vytvoření jakési nápodoby vagíny. Změny na těle totiž v Indii nejsou povoleny s výjimkou oficiálního doporučení od psychiatra. To mnoho hidžer nemá a mnohé umírají na následky lékařských zákroků na černo. Musí totiž zpravidla jet mnoho hodin vlakem do jiného státu a zpáteční cesty bývají kritické. Hidžry je absolvují jen pár hodin po zákroku, s čerstvou ranou a v bolestech.

Když jste mluvila o vysokých nákladech hidžer na živobytí, přešla jste do první osoby. Byla jste také nucena vydělávat si sexuálními službami?

Už je nevykonávám, protože mi na to nezbývá čas, i když bych ráda. V minulosti jsem se prodávala, většinou však ne kvůli penězům, protože jsem práci měla. Chtěla jsem prostě pochopit, čím vším si hidžry musí projít. Ano, šlapala jsem ulici a pobývala v těch nejšpinavějších příbytcích s ostatními hidžrami. Člověk si to zkrátka musí prožít na vlastní kůži.

Nyní žijete v Dillí. Stále pracujete s lidmi na ulicích?

V hlavním městě jsem začínala jako lektorka terénní práce, nyní však většinu času trávím v kanceláři. Vedu tým lidí a velký program financovaný vládou. Čas od času chodím do terénu monitorovat práci našich zaměstnanců. Za úspěch považuji, že jsme za posledních několik let zaregistrovali více než dvacet tisíc hidžer. Poskytujeme zdravotní a psychologickou péči, testování a podporu HIV pozitivních. Myslím, že se celkem daří motivovat vládní činitele, aby se začali zajímat o problematiku transgender lidí. Vláda začíná uznávat, že tu existuje třetí pohlaví. Bohužel ale zatím není přesně definováno.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies