Rozdrcené ruce Víctora Jary


Nelidskost vojenských, fašistických a dalších represivních režimů lze posuzovat podle počtu jejich obětí. Ale také podle lidství těch obětí, které mezi nimi vyčnívají a které se staly emblémy jednotlivých útlaků. Ozbrojenci chilského diktátora Augusta Pinocheta ukázali v prvních dnech po puči míru této nelidskosti tím, že připravili svou vlast o proslulého hudebníka Víctora Jaru.

Slavným obětem se někdy stává, že jsou vnímány především jako oběti, zatímco pestrý celek jejich díla zůstává ve stínu. Je to případ i Víctora Jary. Brzy poté, co přišel do Santiaga de Chile z jedné jižní provincie, kde se roku 1932 narodil, se začal úspěšně věnovat divadlu: se svým souborem vystupoval v mnoha zemích, v roce 1961 i v Československu. Vedle toho pořádal divadelní dílny, sbíral lidové písně, učil na univerzitě, byl politickým aktivistou. Psát písně začal poměrně pozdě, až před třicítkou, a první z nich byly o lásce; milostnou strunu však záhy začala doplňovat struna sociální, a v mnohých písních znějí obě současně, jako je tomu i v nejznámější skladbě Te recuerdo Amanda (Pamatuji se na tebe, Amando). To ostatně platí i pro značnou část tvorby hnutí „nové chilské písně“, které navazovalo na práci obdivuhodné folkloristky a hudebnice Violety Parra (1917–1967) a jehož byl Jara součástí.

Chilské jaro

Většina písní Víctora Jary, který se brzy stal nejvýraznější tváří tohoto plodného uměleckého hnutí, vychází z chilského folklóru, zejména z národního šestiosminového tance cueca. Namísto sterilizujícího přístupu však Jara tento folklorní materiál obohacuje jak novými hudebními postupy, tak textově: snaží se, řečeno s filosofem Walterem Benjaminem, „vymanit tradici z osidel konformismu, který se jí chce zmocnit“. Podobným způsobem přistupuje k jihoamerické katolické tradici, která pro něj – coby člena komunistické strany – není věcí k potírání, nýbrž k přetváření. Dobrým příkladem je píseň Plegaria a un labrador z roku 1969: „Osvoboď nás od toho, kdo nás ovládá/ v naší bídě, přines nám své království / spravedlnosti a rovnosti.“

Neustále se zrychlující tempo písně dává tušit, s jakou nedočkavostí byly změny vedoucí ke spravedlivější společnosti očekávány. Chile přelomu šedesátých a sedmdesátých let bylo zemí velikých nadějí. Ovšem ani Salvadoru Allendemu, který roku 1970 vyhrál prezidentské volby a do jehož kampaně se Víctor Jara vedle mnoha dalších hudebníků zapojil, tomuto „pouhému tlumočníku velké touhy po spravedlnosti“, jak sám sebe nazval v posledních minutách svého života, se nedařilo tato očekávání bezezbytku naplnit.

Písně nouzových kolonií

Ještě před Allendeho prezidentskou kampaní napsal Víctor Jara jeden ze svých prvních protestsongů. V přístavním městě Puerto Montt na studeném chilském jihu, kde neustále prší, se odehrála jedna z nejčernějších scén, k nimž došlo za prezidenta Freie Montalvy, Allendeho předchůdce. Mladé rodiny bez přístřeší se zde v březnu 1969 pokusily obsadit nevyužívané pozemky a zbudovat si nouzové příbytky. „Toma“, jak se v Chile takovému obsazování říká, byla tehdy velmi častým jevem a dala vzniknout mnoha chudým čtvrtím, z nichž některé dosud stojí. Toma v Puerto Montt však byla rozprášena četnictvem, které za sebou zanechalo jedenáct mrtvých včetně jednoho nemluvněte.

Víctor Jara této události věnoval píseň, v níž byl velmi adresný – přímo zde oslovuje tehdejšího ministra vnitra, který vydal povel ke střelbě: „To vy máte odpovědět/ pane Pérezi Zujoviči,/ proč na bezbranný lid/ vyšli s puškami./ Pan Pérez své svědomí/ pohřbil v rakvi/ a jeho ruce neumyje / ani všechen déšť jihu.“ Píseň Preguntas por Puerto Montt se stala jednou z nejznámějších a zejména díky ní zůstávají tyto události v povědomí mnoha Chilanů dodnes.

Jara, kterému tehdy zbývaly už jen čtyři roky života, se k tématu chudinských čtvrtí zanedlouho vrátil. Výsledkem bylo jedinečné konceptuální album La Población (1972), pro něž sbíral materiál s magnetofonem v ruce a kytarou na zádech přímo v „poblaciones“, rychle rostoucích nouzových koloniích Santiaga de Chile. Do alba, v němž Víctor Jara zpívá se stěží opakovatelnou něhou o dětech z chudinských čtvrtí, jsou zapracována svědectví účastníků toma a další autentické nahrávky. Tvoří přitom velmi rozmanitý celek, a přece drží pohromadě: řadí vedle sebe písně v rytmu tance cueca zpívané jazykem předměstí, rekviem za děvčátko usmrcené při četnickém zásahu či pochod zcela zbavený folklórních prvků, který by mohl být zrovna tak francouzský nebo ruský. Album jako by spojovalo místní s univerzálním, neboť chudoba je nakonec všude stejná.

POZN: Píseň je vzpomínkou na Hermindu de La Victoria, děvčátko zastřelené při četnickém zásahu v nouzové kolonii. Video obsahuje záběry z unikátního dokumentu z roku 1969, který ukazuje, jak vypadala toma a vznik této chudinské kolonie.

Bez rukou a bez přístřeší

Album La población otevírá působivá píseň Mis manos son lo único que tengo (Mé ruce jsou to jediné, co mám), kterou nazpívala Isabel Parra, dosud činná písničkářka, dcera Violety Parra. Je zpěvem člověka bez přístřeší, sirotka, kterému zbývají pouze jeho ruce – „k lásce i obživě“. Některé z Jarových balad dnes působí o to mrazivěji, máme-li na paměti jeho tragický osud, stejně jako osud Chile, který jako by v náznacích předpověděl: „Opět chtějí potřísnit/ mou zemi krví dělníků/ ti, kdo mluví o svobodě/ a přitom mají černé ruce,“ zpívá v jedné ze svých posledních písní, inspirované básníkem Miguelem Hernándezem, slavnou obětí španělského frankismu. 11. září 1973, v den puče, který přivedl k moci generála Pinocheta, byl Víctor Jara zatčen a spolu s tisíci dalších potenciálních nepřátel nového režimu odvlečen na jeden ze stadionů v centru Santiaga, které se proměnily v jakési koncentrační tábory. Právě zde byli tito lidé zadržováni, mučeni a stříleni. Jara tak posledních pět dní svého života prožil nejen bez přístřeší: nakonec mu totiž nezůstaly ani ruce, protože mu je vojáci popálili cigaretami a rozdrtili pažbami pušek. 16. září 1973 byl Víctor Jara zastřelen. Jeho tělo se čtyřiačtyřiceti střelnými ranami bylo nalezeno o několik dní později.

Tento otřesný osud je jednou z mnoha obžalob Pinochetovy cesty k moci, dosud obdivované mnoha lidmi – rádi bychom věřili, že u těch příčetnějších z nich je to z pouhé neznalosti. Bylo by ovšem kontraproduktivní odnést si z tohoto příběhu pouze hořkost a donekonečna spílat pučistům – jejich politicko-ekonomické dědictví sice dodnes pociťujeme, ale z jejich rukou už také mnoho nezbývá. Písně Víctora Jary totiž znají hněv, ne však nenávist: „Nenávist zůstala za námi,/ nikdy se nevracej, kráčej dál k moři“, zpívá se v písni Vamos por ancho camino (Půjdeme širokou cestou). Nezní z nich zaťatost, nýbrž vřelá houževnatost.

 

Autor je hudebník a komparatista.

 

A2LARM