Několik málo z nespočtu pražských domů odsouzených svými vlastníky k chátrání poslední srpnový víkend na pár hodin ožilo. Stovky lidí se procházely jejich prázdnými místnostmi, povídaly si na jejich chodbách nebo obdivovaly výhled z jejich oken. Vybydlené domy v centru se staly stejným koloritem současné Prahy, jakým byly před rokem 1989 vysmívané dřevěné průchody lemující budovy, jejichž rozpadající se fasády hrozily zranit chodce. Pravda, doba pokročila: dnes jsou tato ochranná opatření z kovu a zapuštěná přímo do zdiva. Obsazení oněch domů bylo svého druhu spektakulární akcí. Ne snad v tom smyslu, že by se jednalo o omračující podívanou pro média. Byla spektakulární v původním, divadelním slova smyslu a objekty spekulace se tak mohly stát jevištěm přitahujícím pozornost k problémům, jež s nimi souvisí.
V neděli opět vyhasla okna posledního z nich – dům na Pohořelci vyklidila policie. Zůstat tam až do konce, to byl symbolický akt odporu. Proti sobě tu stály dvě logiky. Na jedné straně logika veřejného zájmu, na druhé logika soukromého vlastnictví: domy bez lidí a lidé bez domova, ti kteří vidí město, v němž chtějí žít a ti, kteří vidí jen prostor pro snadný zisk. Domyšlení logiky veřejného zájmu si žádalo politickou akci (chtělo by se podotknout: když se obsadí jeden dům, je to trestný čin, když se obsadí několik domů, je to politická akce). Domyšlení logiky soukromého vlastnictví si žádalo vyklizení posledního obsazeného domu na Pohořelci. Domyšlení logiky politické akce si žádalo držet ho až do konce.
Posvěcené vlastnictví
Když o posvátnosti soukromého vlastnictví mluvil francouzský liberální myslitel Alexis de Tocqeuville, dalo se tomu rozumět: Tocqueville věřil v Boha. Dnes ale, na rozdíl od poloviny 19. století, málokdo odvozuje legitimitu soukromého vlastnictví od Božích zákonů. Soukromé vlastnictví není danost, není přírodním ani Božím zákonem, je lidskou institucí a jako takové může být více nebo méně užitečné. Respekt k němu stojí na požadavku stability společenské struktury. Co když je to ale právě logika soukromého vlastnictví, co ji ohrožuje?
Byla to asymetrie ve vlastnických vztazích, která vháněla do žil bobtnajícího kapitalismu 19. století krev jeho pracovní síly. Byla to propast nerovnosti, jež akcelerovala růst socialistických stran. Byla to ta samá nerovnost, která během první světové války vedla Evropu až na práh revoluce, jež se nakonec uskutečnila jen v Rusku. A byl to až historický kompromis po druhé světové válce, známý jako zlaté poválečné třicetiletí, který omezením posvátných nároků soukromého vlastnictví stlačil na Západě doširoka rozevřené nůžky nerovnosti směrem k sobě. Ta doba je ale už pryč. Pád SSSR, k němuž došlo, spíše jen shodou okolností, po dvou prezidentských obdobích „konzervativního revolucionáře“ Ronalda Raegana, vedl mnohé k přesvědčení, že nadřazenost práv soukromého vlastnictví nad zbabělým kompromisem s démonem socialismu, je posvěcena verdiktem samotných Dějin. Nešlo jen o návrat na výsluní, tato logika ovládla svět tak, jako nikdy předtím.
Právo na zničení
Jaká je to logika? Co to ve skutečnosti znamená něco svrchovaně vlastnit? Nic jiného než možnost to zničit: co je mé, to mohu zničit, vlastnictví mi na to dává právo! Nic by nebylo prostší a samozřejmější, nebýt jednoho detailu: nežijeme v nekonečném světě a toho, čeho mám takový nadbytek, že si mohu dovolit tím rozmařile plýtvat, může mít někdo jiný zoufalý nedostatek. Mám potom právo svévolně ničit to, co je pro druhé nedosažitelné? V současné době čelíme například snahám přeměnit vodní zdroje z veřejného statku, podléhajícího veřejnému zájmu, na komoditu patřící soukromým vlastníkům. To nás dost možná nechává zahlédnout nevábnou vizi blízké budoucnosti. Éry, kdy každému, kdo nebude patřit do privilegované elity vlastníků zdrojů, půjde doslova o krk. Zkusme domyslet logiku soukromého vlastnictví na tomto příkladu až do konce. Tam, kde je právě ona prvním přikázáním, má ten, kdo vlastní vodu, právo nechávat druhé žíznit a umírat žízní. Taková je logika soukromého vlastnictví. Taková je jeho posvátnost. Vlastnictví, které je soukromé, se veřejnému zájmu vymyká, je nepolitické.
Zde musím na chvíli odbočit. Neodbytně přede mnou vyvstává otázka: je vlastně ono soukromé vlastnictví soukromé? Co se nám vybaví pod přívlastkem, který slovu vlastnictví dává teprve jeho „pravý“ smysl? Soukromí – to vyvolává dojem blízkosti, intimity, čehosi osobního. Takové je ale vlastnictví spíš pro toho, kdo vlastní jen málo: můj pár bot, má knihovna, můj záhon ředkviček, třeba i můj obchod se smíšeným zbožím. Sotva ale dům, který jsem skoro neviděl a roky vyčkávám, zda jednou nebude výhodné postavit na jeho místě, až se chátrání změní v rozklad, parkoviště nebo luxusní hotel. Sotva zdroj vody, který zahání žízeň tisíců lidí. Jaká je skutečná povaha takového vlastnictví?
Logika veřejného zájmu
Naproti tomu je zcela jistě politický veřejný zájem. Politický prostor slouží k jeho nalezení a prosazení. Ať už v jakékoli formě, je to právě politický prostor, jenž má zajistit přežití a pokračování každé společnosti. Společnost, v níž by zájem jednotlivce převážil nad zájmem celku, by páchala sebevraždu. Veřejný zájem velí přežít, pokračovat a rozvíjet se. Taková je jeho logika. Práva soukromého vlastnictví mohou být prvním zákonem ve společnosti soukromých vlastníků. V občanské společnosti jím musí být práva občana. A v lidské společnosti jím musí být práva člověka.
Logika soukromého vlastnictví se musí střetávat s logikou veřejného zájmu. Obsazení několika domů nebylo ve své podstatě ničím jiným než obnažením tohoto střetu. Tyto dvě logiky možná nejsou něčím, s čím se setkáváme ve své naší všednodennosti, jejich střet je ale nevyhnutelný, dovedeme-li je do důsledků. Pro majitele chátrajících domů pracuje logika soukromého vlastnictví s důsledností entropie – mohou se smát pakatelním pokutám, jež je sotva přimějí ustoupit od výnosných spekulací, zatímco běh ročních období jim čistí stavební parcelu, která byla kdysi lidským obydlím. Okupace zmiňovaných domů ukázala, že existuje i jiná logika. Ozvala se logika veřejného zájmu. Parter vkročil na jeviště.
Autor je publicista.