Oproti vinylům, které si podle Karla Veselého budeme chodit kupovat do Tesca spolu s kostkovanými košilemi, jsou videokazety pozapomenutým artiklem a comeback videopůjčoven se zřejmě nedá očekávat. S gramodeskami nicméně formát VHS pojí nostalgie a sběratelský fetišismus. Jak říká jeden ze současných videomaniaků v nedávno natočeném dokumentu Rewind This!, videokazeta je médium, kterým když bouchnete do hlavy třeba malé dítě, můžete mu doopravdy ublížit – což s vinylem, natožpak s cédéčkem jde velmi těžko.
Formát VHS (Video Home System) měl přitom odjakživa kontroverzní pověst. Jeho odpůrci poukazovali na nízkou obrazovou kvalitu a ořezávání širokoúhlých filmů, aby odpovídaly formátu televizní obrazovky. Zároveň to bylo první domácí filmové médium, které umožňovalo filmy přímo doma vlastnit, pouštět si je v soukromí, kdykoli se nám zachce, a nadto je zastavovat, přetáčet, kopírovat nebo přehrávat. Z domácího videa vzešla dnešní podoba porno průmyslu i fenomén videopirátství.
Z tohoto výčtu je jasné, že VHS nikdy nemělo aristokratický punc kvality, kterým se dnes chce pyšnit formát Blu-ray. Klíčová pro něj naopak vždy byla snadná dostupnost. Proto si také dnes asi sotva někdo bude doma střežit dvojkazetové vydání Titanicu (o tom se v Rewind This! také mluví). Pravděpodobnější trofeje budou béčkové filmy, které se v osmdesátých a devadesátých letech točily přímo pro video trh a dodnes třeba na žádném jiném nosiči nejsou dostupné.
Nostalgie po estetice videa
Proto se dá říct, že dnešní komunita sběratelů videokazet se překrývá s komunitou fanoušků videofilmů. S lidmi, kteří si budují domácí kolekci Blu-rayů nebo DVD, je pojí nostalgie po fyzických nosičích, které jsou rychle a jistě vytlačovány virtuálními kanály. Charakteristické je pro ně však ještě ryzejší stesk po svébytné estetice éry videa – po malovaných obálkách, zašlých akčních hvězdách a přeplněných regálech půjčoven.
Když dnes vyjde nějaký nový film na videokazetě, což se stává málo, ale přece jen stále častěji než v předešlých letech, je to většinou nějaký brakový titul, který s estetikou video éry (tj. osmdesátých a devadesátých let) nějak souvisí. Rozhodně to platí pro kanadské amatérské uskupení Astron-6, které se pojmenovalo podle významné videodistribuční společnosti Vestron a jehož film Manborg je přiznanou poctou starým akčním sci-fi jako Trancers nebo Mindwarp. Také proslulá společnost Troma letos vydala exkluzivně na VHS svůj distribuční titul Loony in the Woods.
Záliba ve videokazetách, jejichž půvabným pomníkem je právě zmíněný dokument Joshe Johnsona Rewind This!, je tak vlastně jen výsekem mnohem obsáhlejší nostalgie po videofilmech, která se silně prosazuje hlavně v oblasti současného braku. Škrábance ojetého filmového materiálu, které po Tarantinově Grindhouseu zdobily nejeden nízkorozpočtový horor, dnes nahradil rozostřený zrnitý obraz s pověstnými vodorovnými bílými pruhy. Video estetika vládne nejen u Astron-6 a Tromy, ale v různých obměnách také třeba v povídkové sérii V/H/S a filmech jako Somrák s brokárnou nebo Za černou duhou.
Na otázku, jestli je tahle fascinace minulostí nějak přínosná pro přítomnost, lze odpovědět třeba na základě toho, co nového nám přináší. V případě VHS je to určitě mnohem víc než jen vzpomínání na staré dobré časy nebo možnost chlubit se sběratelskými úlovky. Ukazuje se, že minimálně pro mnohé filmové tvůrce není VHS jen médiem, ale také stavem mysli.
Autor je filmový publicista a redaktor A2.