„Gravity/ No escaping gravity/ Gravity/ No escaping/ Not for free…“ zpíval Brian Molko ze skupiny Placebo v písni Special K – v dobách, kdy v jeho rozechvělém hlase ještě rezonovala nejistota (přinejmenším ohledně toho, jestli si víc ujíždí na kokainu či ketaminu). A gravitaci můžeme považovat za zcela univerzální metaforu, kterou ovšem přelomové sci-fi Gravitace mexického režiséra Alfonso Cuaróna převrací naruby. Zde není úniku před stavem beztíže a gravitace skýtá bezpečí.
Realismus z počítače
Cuaróna provází pověst zázračného tvůrce už dlouho. Jeho třetí dobrodružství Harryho Pottera (Vězeň z Azkabanu) je jediný díl série, který lze sledovat s radostí. V Potomcích lidí přetvořil hollywoodské science fiction z budoucnosti ve špinavou realistickou záležitost s mnohaminutovými záběry snímanými ruční kamerou. A nyní z bezmála padesátileté Sandry Bullockové sejmul prokletí špatných romantických filmů a učinil z ní jednu z nejvíc sexy hrdinek, které se v poslední době objevily na plátně. Vzhledem k tomu, že více než osmdesát procent filmového času tráví ve skafandru, jde o zázrak zcela nefalšovaný.
Filmy založené na modelu „dvě postavy se trmácejí exteriérem, snímané v dlouhých záběrech“ obvykle patří do ranku vyhraněného festivalového minimalismu. S termínem vyprázdněná narace by si průměrný multiplexový divák ani nevytřel zadek. Alfonso Cuarón se ovšem rozhodl natočit podobné drama jako nákladný hollywoodský projekt ve 3D. A vedle pokusu rozbít hranici napínavé žánrové podívané a lyrického existenciálního minimalismu tu testuje i možnosti speciálních efektů. Fakt, že jeden z nejrealističtějších hollywoodských filmů prakticky kompletně vznikl v počítači, je jen jedním z mnoha paradoxů tohoto dech beroucího snímku.
Klaustrofobické nekonečno
Sandra Bullocková coby astronautka Ryan na své první misi a George Clooney jako veterán Matt na misi poslední mají během několika minut opustit vesmírný prostor a vrátit se na Zemi. Vtipkování s Houstonem brzy naruší hlášení, že je třeba venkovní operaci urychleně přerušit. Rusové sestřelili vlastní zastaralý satelit a vinou řetězové reakce se nyní vesmírem řítí kupa nebezpečného šrotu… Premisa je tedy celkem klasická a vlastně nevzrušivá. Místo výpravného katastrofického filmu však přichází intimní drama o přežití dvou jedinců, v němž slavná slova „Je to jen malý krůček pro člověka…“ dostávají úplně nový rozměr.
Asi jediný film, který doposud využíval 3D podobným způsobem jako Gravitace, byl TRON Josepha Kosinského. V obou případech jde o práci s nekonečnými prostory, v nichž se doslova ztrácí půda pod nohama. Jenže zatímco TRON pracoval především s opojností virtuálního nekonečna, Cuarón pracuje s geniálním rozporem: rozlehlost vesmírných prostor ostře kontrastuje s klaustrofobickou situací postav uvězněných ve svých skafandrech, které nicméně představují jejich jedinou chatrnou jistotu. S nekonečností vesmíru se střídají sekvence ze stísněných interiérů vesmírných stanic. Díky zmiňované dvojznačnosti skafandru je však přechod z mezihvězdného nekonečna do úzkých tunelů jen změnou jednoho typu klaustrofobie za jiný.
Většina survival dramat se odehrává v nehostinném prostředí, které se v průběhu děje nějakým způsobem proměňuje. Tady však osud obou astronautů leží v náruči vesmíru, který je stejnou měrou krásný jako neměnný a ve své nekonečnosti zároveň abstraktní i děsivý. Kongeniální nasnímání operuje s nekonečnými celky a nekonečně dlouhými záběry. Pokud přijde střih, v abstraktním prostoru si ho často ani nevšimnete. A přestože jde o víceméně bezdějový snímek, díky Cuarónovým vypravěčským schopnostem nezbývá čas se ptát, jak to vše vlastně bylo natočeno.
Malý krůček pro člověka
Asi nikdy nebylo možné soucítit s protagonisty čelícími záhubě tak jako v případě Ryan. Opuštěný ostrov, zavalené podzemní chodby, širé moře či poušť – žádné z těchto prostředí neumí zprostředkovat samotu tak jako vesmír. Jediné spojení s planetou představují náhodné radiové frekvence. Dávná, dost možná zastaralá kategorie vznešenosti věcí, které člověka přesahují, náhle nabývá na aktualitě.
Vedle technologické inovativnosti a vypravěčské obratnosti, s níž Cuarón zcela přirozeně mísí prvky romance, dramatu, thrilleru a science fiction, je asi největší předností Gravitace schopnost dobrat se naprosté intimity ve zcela nelidském prostředí. Smutek ze životních tragédií minulosti v několika dialozích snad přesáhne hranici povoleného patosu, ale pochyby nad přílišnou sentimentalitou mizí, když si během závěrečného záběru uvědomíme, jakou symboliku film nese.
Na rozdíl od katastrofických filmů se Gravitace ani trochu nezaměřuje na společenský dopad zobrazených událostí. Během sledování úlomků vesmírné techniky letících po oběžné dráze na nás působí hlavně dvě věci: krása záběrů, které jsme nikdy předtím neměli možnost vidět, a strach o osud postav. Netematizovaný, avšak bolestně přítomný fakt, že se s koncem lidského technologického působení na oběžné dráze blíží i konec světa, jak jej známe, však dává snímku rozměr tragédie, která přesahuje osud jednotlivce. Naděje i elegie se potkávají v jediném statickém záběru – jde o poslední z paradoxních momentů tohoto jedinečného snímku a o připomenutí, že symbolika Gravitace, jak o ní zpívá Brian Molko, je možná přeci jen na místě.
Autor je filmový publicista.