Česká televize v pondělí uvede nezvykle ostře kritickou debatu směřovanou do vlastních řad. Za přítomnosti „šéfdramaturga“ ČT Jana Maxy promluví o televizi režisér Karel Vachek, člen Rady České televize Milan Uhde, videoartista Vladimír Turner a studentky FAMU Tereza Freyová a Adéla Komrzýová, které spolu s dalšími kolegy z prvního ročníku dokumentární tvorby natočily pro televizi ironický až kritický film Televizní oslava. Ten při příležitosti oslav jejího šedesátiletého výročí nahlíží do nitra této instituce.
V pondělí 21. října ve 23:30 na ČT Art zazní odpovědi na otázky, proč se televize bojí skutečné kvality, která by mohla vyvolat diskusi (neřkuli kontroverzi), proč mladé režiséry nutí k tomu, aby točili jako ostřílení rutinéři televizního provozu a proč se chová jako normalizační instituce velebící průměrnost až podprůměrnost. Na hlavu Jana Maxy jakožto člena nejužšího vedení instituce se snese řada kritických argumentů a nakonec z diskuse odejde. Stane se tak poté, co se ho Tereza Freyová zeptá, jak se mu líbil jejich film, když údajně podporuje mladé tvůrce a stimuluje kreativitu u svých podřízených. Předtím ještě stačí prohlásit, že se mu film líbil, ale čekal od něj něco jiného. Pro příště je prý třeba se lépe domluvit, co konkrétně se bude točit (!).
Normalizační instituce ČT
Ředitel vývoje pořadů a programových formátů, jak se jeho funkce oficiálně jmenuje, tak nevědomky upozornil na základní problémy ve schvalovacím procesu pořadů na České televizi. Ono „lépe se domluvit“ totiž znamená, že kreativní producent a jeho tým dramaturgů a produkčních připraví projekt, který předloží programové radě, v níž zasedá ředitel televize Petr Dvořák, ředitel programu ČT Milan Fridrich a několik dalších osob pozvaných generálním ředitelem – v současné době jsou to tři až čtyři osoby, marketingoví specialisté, orientující se v indexech sledovanosti a PR managementu. Tito lidé, často během několika málo minut, rozhodnou o osudu pořadu. Určí, jestli dílo pustí dále do výroby, aniž by stáli u jeho příprav a byli ze všech stran obeznámeni s problematikou tak rozličných námětů, jakými jsou pěstitelství vína na jižní Moravě, současný videoart, problematika stavby dálnic nebo filosofie světla a tmy.
Jenže i kdyby byli obeznámeni se vším, nelze nikdy zaručit, že tito vysoce postavení lidé nejsou vystaveni politickým tlakům. Petr Dvořák, který dříve působil coby generální ředitel TV Nova a byl dlouholetým spolupracovníkem PPF Petra Kellnera, se například pár dní před svým zvolením do funkce v kritizovaném konkurzu sešel s tehdejším premiérem Petrem Nečasem. Generální ředitel ČT dokonce nedávno moderátorce Daniele Drtinové bezostyšně přiznal, že před jejím neočekávaným stažením z Událostí, komentářů se scházel s politiky a vyptával se jich na práci současných moderátorů, což prý považoval za dobrou praxi.
Generálního ředitele volí patnáctičlenná Rada České televize jmenovaná parlamentem. V minulosti vedlo toto nastavení například k tomu, že tento dozorčí orgán býval zcela nepokrytě obsazován přímo členy ODS. Nyní je situace o něco lepší. Po televizní krizi z přelomu let 2000 a 2001 se změnil zákon, který členům rady členství v politické straně výslovně zakazuje. Přesto v radě mohou zasedat, kromě kritického Uhdeho, velmi podivní lidé, například koulařka Fibingerová, která se na zasedání rady rozplakala v průběhu projevu, který před svým znovuzvolením do funkce pronesl někdejší generální ředitel ČT Jiří Janeček. Janeček ve své době přenechal většinu svých pravomocí bývalému milicionáři Františku Lambertovi, který se tak stal faktickým vládcem České televize. Janeček zatím dojížděl ve služebním voze do posilovny a sauny. Účelové, politicky motivované jmenování členů Rady tedy ani dnes nelze tak úplně vyloučit. Například Dana Makrlíková Eklová se netají tím, že za ODS ve středočeském kraji kandiduje do parlamentu.
Nejde o obsah, ale o princip
Českou televizi jako státní instituci nelze od politiky odstřihnout nikdy. Jestliže stát ze zákona poskytuje televizi finanční prostředky, musí nad ní také vykonávat kontrolu. Každá státní firma má dozorčí radu a televize nemůže být výjimkou. Zároveň je však také jedinou institucí, která má dnes možnost podporovat filmovou tvorbu (státní fond na podporu kinematografie je bez prostředků a čeká jej nejistá budoucnost). Tato její role je naprosto klíčová pro to, aby mohla vzniknout nekomerční díla, jež se nemusí podbízet požadavkům trhu.
V programové radě, která má fatální vliv na to, jestli nějaká díla vzniknou, anebo nevzniknou, bohužel sedí lidé dosazení generálním ředitelem. Jeho zkušenosti z oblasti komerčních televizí mají za důsledek to, že základním kritériem ke schválení určitého pořadu je jeho předpokládaná sledovanost. Na odezvu odborné veřejnosti (např. úspěch na filmovém festivalu) se nebere zřetel. Kreativní producenti, kteří pořady na radu přinášejí, jsou pak pod autocenzurním tlakem. Dá se totiž předpokládat, že producent, kterému rada zamítne patnáct z dvaceti námětů, v příštích letech na své pozici nejspíš skončí.
I ten nejosvícenější a nejotevřenější kreativní producent musí veškeré své návrhy připodobnit předpokládanému vkusu programové rady. Takový producent totiž již podvědomě pracuje s možnými námitkami dvacítky lidí, kteří neviditelně ovlivňují jeho práci. Tvůrčí producentské skupiny musejí navíc o peníze žádat ad hoc pro každý nový námět. V minulosti to bylo jinak. V devadesátých letech dával ředitel Ivo Mathé tehdejším tvůrčím skupinám volnost v rozhodování: mohly s přidělenými penězi udělat jeden velký film, nebo pět malých dokumentů a podobně. Nemuseli tehdy ani chodit za generálním ředitelem pro dobrozdání a laskavé svolení k natočení toho či onoho. I proto se na obrazovkách mohl objevit pořad typu Česká soda. Umíme si dnes vůbec představit, že by v televizi běžel pořad, který by z moderátora počasí dělal zoofila?
Dnes se bez určitých drobných úprav na žádost vedení neobešel ani zmíněný film studentů FAMU o oslavách šedesátin televize. Konkrétně se jednalo o část věnovanou řediteli programu Milanu Fridrichovi. Došlo v něm k ostřejší výměně názorů mezi Fridrichem a režisérkou Adélou Komrzýovou. Debata v pořadu Průvan, která na základě právě tohoto filmu pojednává o problémech televize jakožto státní instituce, je ale skvělým počinem. Uznání si zaslouží nejen jeho tvůrci, Vít Janeček a Zuzana Piussi, ale také kreativní producent Petr Kubica, bez něhož by nikdy nevznikl. Stejně tak je třeba ocenit snad i celou Českou televizi, která diskusi připustila. Nyní bude velmi zajímavé sledovat, jakým směrem se budou vyvíjet další osudy těchto pracovníků v ČT.
Autor je filmař a sociolog.