Sociální demokracie předevčírem zažila další z u ní obvyklých epochálních událostí. Po vyhraných volbách se část jejího předsednictva pokusila z čela strany sesadit Bohuslava Sobotku. Nevyhrál prý dostatečně, a tudíž selhal, a tudíž se má z postu pakovat. Neboť jiní se na něj už třesou. A byli to dokonce konzultovat s pánem na Hradě, který jistě prohlásil: „Milý Michale Hašku, nejsi sice žádný génius, v hlavě ti fičí až hrůza, ale touha po korytě je u tebe silná natolik, až mě to dojímá. Tedy je čas.“
Co na tom, že k sesazení předsedy nemá předsednictvo žádný mandát. Za pokus to přece stojí. Lukrativních postů bude méně, než se čekalo, a tak vzniká tlačenice. V televizních Otázkách Václava Moravce se Hašek ani nezačervenal, když prohlašoval, že ČSSD stojí za svým předsedou a utvoří vyjednávací tým o sestavení vlády. O pár hodin později už Sobotku vyzýval, aby vyvodil osobní zodpovědnost z dalšího neúspěšného vítězství sociální demokracie, a ve vyjednávacím týmu o vládní koalici předseda chybí. Dobře si to pamatujme. Takhle nám bude Hašek lhát, až se stane premiérem. Ani se nezačervená.
Výkvět národa
A kdopak že je to všechno členem Haškovy hvězdné pěchoty, jejíž seznam už vesele koluje po internetu? Samozřejmě nechybí Zdeněk Škromach, který nás už drahnou dobu baví od svého nafukovacího bazénku – a ne a ne se v něm utopit – a kterému nebylo nijak trapné okopávat Sobotkovi kotníky po celou dobu předvolební kampně. Je tam pražský odborník na úprk ke korytům, Petr Hulinský, hlavní architekt permanentních volebních debaklů sociální demokracie v Praze, který vleze do koalice s kýmkoli, kdo se mu za to patřičně odmění. Nechybí ani Milan Urban, jehož jsme mohli svého času pozorovat, jak se vyhřívá pod toskánským sluncem společně s Topolánkem, Dalíkem, tehdejším generálním ředitelem ČEZu Romanem a dalším výkvětem národa. Nechybí tam samozřejmě ani brněnský primátor Roman Onderka, kterému už se směje značná část Brna a jenž se během svého primátorování vyznamenal dojemnou mimomanželskou love story s happyendem a ziskem hned dvou vysokoškolských titulů. Samozřejmě na brněnských školách. Údajně s diplomkami pramálo vyhovujícími akademickým standardům. No a pak samotný Hašek, ten neuvěřitelně pracovitý nadčlověk s třiceti funkcemi snažící se ve straně prosadit pravidlo o omezení počtu funkcí. Jeden se až diví, kolik toho kromě lhaní a intrik dokáže stihnout, protože na jednání orgánů strany či parlamentu si čas najde opravdu málokdy. Po nedělním jednání předsednictva je ovšem vidět, že na „podstatné“ schůzky si čas udělat umí.
Ne že by si Sobotka jako předseda pořádný kopanec nezasloužil. Pod jeho vedením se straně skutečně podařilo nemožné. Po třech letech otřesné vlády pravice se mu předpokládané drtivé vítězství během půl roku proměnilo pod rukama v těsné vítězství nad Babišovou rychlokvaškou. Důvodem je pravděpodobně neschopnost razantně se znovu a znovu vymezovat proti předchozí vládě, proti církevním restitucím, poplatkům ve zdravotnictví, exekutorům a tak dále – zkrátka proti dlouhodobému neoliberálnímu kursu České republiky, který ožebračuje široké vrstvy a prospívá výlučně nejbohatším. Nemluvě o jalové volební kampani, za niž by píáristé z Lidového domu zasloužili vrazit do ruky mop a kýbl – úklid by snad zvládnout mohli. Fráze typu „Zajistíme fungující stát“ zní někomu možná dobře, ale technokracie lhostejná k osudům lidí této země z ní čiší na sto honů. Není tedy divu, že nemalá část voličů ČSSD prchla k syrovému a rozšafnému Babišovi.
Hlavně ne moc doleva
Neschopnost formulovat zásadnější stanoviska a ostře je prezentovat je ovšem pro sociální demokracii typická. Zdá se, že by chtěli napravovat chyby minulé vlády, ale hlavně nenápadně. Hlavně ne moc doleva. A pokud to nepůjde vůbec, taky se nic nestane. Členové předsednictva, kteří začali s takovou vervou hned den po volbách sesazovat svého předsedu, ač k tomu tento orgán nemá podle stanov strany žádné pravomoci, se ovšem také příliš nepředvedli. Především jejich zásluhou – tedy zásluhou Zemanových poskoků a patolízalů, kteří permanentně štěpili stranu – dosáhla sociální demokracie tak neuspokojivého výsledku. Pokud by měl někdo rezignovat, pak celé předsednictvo. A po pokusu o puč dvojnásob.
Vývoj nicméně nasvědčuje tomu, že se voliči ČSSD nejspíš dočkají vlády strany, kterou vlastně vůbec nevolili. Strany, v jejímž čele konečně nerušeně stanou ruku v ruce kariéristé, lháři a hlupáci schopní program bez skrupulí prodat. Sociální demokracie tak nejspíš brzy spočine v trapné bezvýznamnosti po boku svého pradávného soka ODS. A mohou si pak navzájem závidět desetinky procent, o které do poslanecké sněmovny vůbec prolezou, a vzpomínat spolu na lepší časy.
A ještě pěkné slovo na závěr: vše nasvědčuje tomu, že se v příští vládě, pokud se jí zúčastní, ČSSD znemožní a definitivně tak otevře dveře populistům a fašistům, protože lidem dojde, že v ní opravdu není nikdo, kdo by se bral za jejich zájmy. Zato budou civět na velkolepé „investiční pobídky“ nadnárodnímu kapitálu, a tedy na to, jak tomuto kapitálu cpou sociální demokrati peníze z daní. V lepším případě může konečně vzniknout nějaká radikální levicová strana. Ale aby to nebyl zase jen další paskvil.
Autor je dramatik a novinář.