Na serveru iLiteratura.cz se lze obeznámit s anketou věnovanou literární kritice, její situaci, podmínkám, za jakých existuje, a platformám, na nichž se uplatňuje. Redakce obeslala sto dvacet osobností, z nichž ne všichni měli odvahu, náladu nebo čas se k problému vyjádřit, a už déle než měsíc publikuje reakce na jednotlivé otázky. Jde pokaždé o třicet různých odpovědí, což je pole dosti široké na to, abychom se o stavu dnešní literární kritiky dozvěděli aspoň to, co třebas jen mlhavě tušíme.
Anketa bez Burdy a bez babičky
Materiálu se podařilo sesbírat opravdu hodně. Proto také byla celá anketa publikována po částech, aby to čtenář nad dvacátou odpovědí na druhou otázku nevzdal, aby ho neumořilo to, jak podobné odpovědi mohou být, třebaže je píšou různí lidé – kritici, teoretici, spisovatelé. Proč ale redakce neoslovila někoho takzvaně z lidu, případně proč se nepokusila zeptat třeba anonymního čtenáře v některé z pražských knihoven, těžko říct. Nevyjevuje se tak náhodou jeden z problémů dnešní literární kritiky? Neříká se tím, že veřejnost do tak specifických otázek, jako je literární kritika, prostě kecat nebude, protože tomu nerozumí a jen by nám ve všem natropila zmatek?
Škoda, oč zajímavější mohla tahle anketa být, kdyby k ní mohla aspoň pár vět přičinit babička, která si právě z knihovny odnáší předposlední Burdu, jak čerstvý vítr by ve stojatých vodách zavál, kdyby o recenzních rubrikách promluvil třebas elektrárenský dělník, který rád čte Vlastu Třešňáka, Ivana Landsmanna, volí Babiše, občas si zajde na Hejlíkovo Listování a do knihovny chodí hlavně vyzvedávat manželce detektivky… Speciálně pro Jana Štolbu dodávám, že nechci psát pamflet, že sám jsem v knihovně zaměstnán a několikrát jsem s takovými lidmi mluvil. A jedině od nich jsem mohl slyšet nepříliš lichotivé poznámky k takzvanému literárnímu provozu, o nichž, jen tak na okraj, se v anketě zmiňuje Petr Šimák.
Literatura věčně ublížená
Sada otázek, na něž měli respondenti odpovídat, se samozřejmě týkala místa, které má literární kritika vyhrazeno v kulturních periodikách a ve velkých denících. „Poskytují české noviny a kulturní periodika literární kritice dostatek prostoru?“ ptá se redaktor iLiteratury a třebas takový Jan Gabriel, surrealista a zpravodaj Hospodářských novin, mu odpovídá: „Zdá se, že především české noviny až na vzácné výjimky nedávají literární kritice dostatek prostoru. Navíc většině skutečně podnětných a čtenářsky náročnějších knih se nevěnují vůbec. Knihy poezie pro ně neexistují téměř vůbec. Většinou jde spíše o povrchní recenze než kritiku.“ Hned v úvodu se dozvídáme, že situace je u nás ještě horší, než by se mohlo na první pohled zdát. Ne že by u nás bylo na kritiku málo místa, ne že by taková literární kritika nestála majitelům velkých novin za to vydržovat si jednoho redaktora navíc – tady se už prostě nikdo nevěnuje náročné literatuře a už vůbec se přehlíží poezie.
Podobně odpovídá Eva Voldřichová Beránková: „Ne. (…) I tam, kde se objeví zajímavý kritický text, obvykle už nenásleduje žádná reakce, takže ani žádná následná debata. (…) Je trochu smutné pozorovat, že zatímco nad Troškovými Babovřeskami se debatuje několik týdnů, opravdu zajímavé knihy či filmy procházejí téměř nepovšimnuty.“
Pokud je něco z prvních odpovědí zřejmé, je to výchozí pozice, na niž si už snad začínám pomalu zvykat – literatura věčně ublížená, literatura zneuznaná a ponížená, anebo aspoň literatura posmutnělá, odstrčená. Na druhou stranu, jedině v takovém kontextu nezanikne hlas odvážného. Petr Šimák píše: „Nelze říct, že málo, protože na to, jakou obvykle tyto kritiky mají úroveň, a na úroveň knih, o kterých pojednávají, je to obvykle prostor až příliš velký. Sám, jako člověk zainteresovaný v literatuře, pokud narazím někde v tisku či časopisu na recenzi, obvykle ji nečtu. Nezajímá mě předmět, o němž pojednává, a navíc obvykle znám jméno autora recenze z jeho jiných kritických či vědeckých výkonů – a tím mě ten článek zajímá ještě méně. To není žádná nafoukanost, ale vědomí, že podstatné informace se člověk dozvídá někde jinde.“ Co tedy Šimák čte? To by stálo za samostatnou otázku, v anketě na ni ovšem nezbylo místo.
Každý může zušlechťovat květinu
Z předkládaných otázek zaujme i v pořadí třetí: „Má smysl psát recenze i na knihy pro širší čtenářskou obec, tzv. oddechovou literaturu (romány pro ženy, krimi, sci-fi apod.)?“ Tak se ptá redaktor iLiteratury a třebas taková Olina Stehlíková mu odpovídá: „Nevím. I v rámci těchto žánrů může jít výjimečně o literaturu vysokou. Naopak v rámci žánrů vysokých jde velmi často o knihy oddechové. Dnes je na tom krimi například zcela jinak se čtenářskou obcí i hodnocením kritiky než před pěti či deseti lety. Zda má smysl psát recenze na oddechové knihy obecně? Myslím, že spíše ne.“ I tento rezultát mnohé vypovídá o tom, že literární kritika je už dnes zábavou, v lepších případech pak nástrojem, snad jen ve specializovaných kruzích. Navzdory faktu, že se dnes stále ještě čte Vlasta Javořická, že se holduje převážně novodobým trollím rytírnám a béčkové neoromantice, pokleslými žánry by se literární kritika zabývat spíše neměla. Jiní přispěvatelé to víceméně potvrzují, když píšou, že kritiku takových románů možno provozovat jen tehdy, zbude-li čas. Poněkud obezřetněji se k této podle mého soudu ne zrovna triviální otázce vyjádřila Petra Hůlová: „Hranice mezi vysokou literaturou a brakem je těžko postižitelná. Brak je relevantní pole zájmu, dle mého ale spíše akademického ve smyslu fenoménu braku než kritického ve smyslu: jaký z braků doporučím čtenáři…“ Bude-li u nás někdo psát o trollí princezně, pak jen proto, aby ji sevřel v korzetu vědecké analýzy.
Sestavovatele ankety zajímala také problematika financí: „V časech, kdy přestala být literární kritika respektovanou profesí (včetně honorářového ocenění), vznikl prostor pro diletantské a zakomplexované grafomany.“ Ano, každý z nás může vlastnit blog a každodenně zušlechťovat národní květinu.
Anketa na iLiteratuře bude pokračovat i v následujících týdnech. Výslednici budeme moci učinit nad stohy nashromážděných textů, což je jistě věc vážná, věc, nad kterou nikdo nemůže jen tak mávnout rukou. Stojí za to si ale už dnes položit otázku, jestli právě takové množství nakonec paradoxně neupevní názor, že literární kritika se stala prací tak trochu nadbytečnou, nemístnou, prací kanalizovanou, ba dokonce „prací na hovno“, jak o ní psal David Graeber. A pokud bych chtěl být ještě otravnější, ptal bych se, zda by náhodou literatuře – a především pak jejím čtenářům – neprospělo, kdyby se museli bez literární kritiky obejít.
Autor je literární kritik a spisovatel.