Čas od času může být zábavné rozebrat si výkony dělníků pera, kterým připadla nelehká role dennodenně informovat na největších internetových serverech o literárním trhu. Mnohdy trapné články ovšem vznikají především proto, že kulturu – a literaturu speciálně – považují největší mediální hráči u nás za nutné zlo, o němž se informuje pouze ze setrvačnosti.
Stačí si odkašlat
Jméno Kláry Kubíčkové už se v určitých kruzích proslavilo natolik, že po jeho pronesení není třeba nic dodávat – většinou stačí mrknout nebo si odkašlat. Bylo by ale nespravedlivé tvářit se, že kritické a žurnalistické výkony nebohé autorky, která táhne takřka osamoceně na iDnesu onu rozkodrcanou káru literatury, představují v kontextu deníkového internetového psaní o literatuře nějaký zvláště odsouzeníhodný extrém. Domácí plošná média už na relevantní zpravodajství o literatuře (tedy ne o tom, kterému literátovi kde, co a jak prasklo) takřka naprosto rezignovala a v minimální podobě je udržují asi jen ze zvyku.
Přes veškeré výhrady bylo v tomto směru nejlepší literární zpravodajství iHnedu. V rámci aktuální karlínské imploze se ale začíná proslýchat, že tento webový server hodlá vydavatelství Economia zacílit jen na politicko-ekonomická témata a vše ostatní má převzít nedávná akvizice, server Aktuálně.cz. Minimálně pro knihu to vskutku dobrá zpráva není. Abychom si přiblížili důvody, proč takové změny litovat, podívejme aspoň na několik výrazných stylových a stereotypně tematických charakteristik tamního plodného literárního přispěvatele Borise Hokra.
Obhájce utlačovaných žánrů
Hokr sám sebe často halasně označuje za zastánce žánrové literatury. Mnohokrát už se jeho čtenářům dostalo příležitosti vyslechnout si něco více o podceňování hororu, sci-fi a fantasy, komiksu a historického thrilleru. Žánrová apologetika je jistě činnost v mnohém sympatická a prospěšná, přeci jen si ale žádá jistou rozvahu a uměřenost. Jinak totiž hrozí, že velkoústá konstatování začnou působit proti svému původnímu záměru – totiž jako směšně neohrabané soudy nesoudného fanouška bez adekvátního kritického rozhledu.
Tak se o historické fantasy Guye Gavriela Kaye píše: „…protože je z výše uvedených vazeb románu na poezii a jeho propojení s evokací obrazů a doby jasné, že bez kvalitního překladu by vydání knihy v podstatě nemělo smysl, patří velký dík i Richardu Podanému, který zachoval duši knize, jež zatím letos nemá co do působivosti a schopnosti vzbudit silné emoce takřka konkurenci…“ A Neilu Gailmanovi, známému především scénářem ke komiksové sérii Sandman, je věnována otázka: „A kampak nás vezme jeden z největších postmodernistů a dost možná poslední renesanční umělec tentokrát?“
Instantní slogany
Žánr literárních tipů je jistě nevděčný: do vymezeného prostoru musíte vměstnat aspoň minimum informací o ději a očekává se i zrnko vlastního názoru. Hokr tuto svoji rubriku pravidelně zaplňuje v demokratickém poměru padesát na padesát pro žánrové i nežánrové kousky, jakkoli jej to občas nutí k ignorování významných aktuálních knih ve prospěch nového římského válečníka. Samostatný rozbor by si zasloužily i kompoziční principy, jimiž se Hokr při vytváření tipů řídí.
Hokr často své anotace pointuje až sloganově, někdy marketingovým zvoláním: „Inu, přivítejte budoucnost hororu“ (v případě Joea Hilla a jeho knihy Bobby Conroy vstává z mrtvých) nebo „Prostě jasná koupě“ (nad knihou Hilary Mantelové Předveďte mrtvé), jindy s gestem poučeného kritika: „Jihoslovanská literatura prostě vrací v poslední době úder a je příjemné být u toho“ (u knihy Damira Karakaše Skvělé místo pro neštěstí). Čas od času (třeba nad knihou Rudolfa Kučery Život na příděl) se dočkáme emotivního ujištění o tom, že země česká je stále v dobré kondici: „Dělnické organizace, konzumace potravin a úvahy o výživných hodnotách, genderová problematika a sociální nepokoje… Ano, žijeme v čase krize, ale mezi námi: pořád se máme ještě sakra dobře.“ Recenzent se nebojí ocenit nakladatele: „Nakladatelství Dauphin má cit pro zajímavé autory a ani tentokrát nesáhlo vedle“ (jde o knihu Daniely Táchy), občas ale, když se něco povede (třeba recenze knihy Jiřího Březiny), pochválí i sám sebe: „Osobně bych sice knihu viděl spíše v blízkosti psychologických detektivek Tany Frenchové, které se potkaly s Miráklem Josefa Škvoreckého, ale to je snad ještě větší doporučení, nemyslíte?“
Budeme to co?
Rozkolísaný styl občas balancuje až na hranici sdělnosti. Poněkud netradičně zachází Hokr třeba s autorským plurálem: „Léto nám co? Léto nám skončilo. A my to budeme co? My to budeme ignorovat. Pomoci by nám mohla nabídka, která si co do pestrosti nezadá s podzimním listím. Posuďte sami.“ Někdy se autor zatne u myšlenky, které se sice v textu významu nedostává, ale o to poučeněji vypadá: „Na sérii Římský válečník oprávněně slyšíte jen chválu, ovšem největší pocty se jí dostalo, když ji jeden známý popsal jako ‚římský David Gemmell‘. Že vám to jméno nic neříká? Gemmell byl synonymem pro hrdinskou prózu a v Británii je po něm pojmenována i literární cena… Pořád ještě váháte?“
David Gemmell byl autorem konzumní heroické fantasy, které vycházejí každý měsíc stohy. Pro přesnost dodejme, že David Gemmell Legend Award se udílí v kategoriích Nejlepší fantasy román, Nejlepší fantasy nováček a Nejlepší fantasy obálková ilustrace. Navrhujeme ale založení ceny nové – každoročního ocenění za soustavnou péči o literaturu na stránkách celoplošných deníků. Předávání takových Klár či Borisů by se mohlo stát ozdobou našeho literárního života. Třeba by laskavou záštitu poskytla i Obec spisovatelů.
Autor je bohemista.