David Černý je nejlepší umělec své generace. Jako jediný totiž dokáže výmluvně vyjádřit neuvědomělý postoj, který je mnohým jeho souputníkům vlastní a který není tak úplně lehké převést do slov. „Fakáč“ ho ale vystihuje naprosto přesně.
Fakáč znamená, že někoho odmítáme za rovnocenného partnera v dialogu. Je to trochu pubertální postoj. Otočíme se k dotyčnému zády a tváříme se, jako by neexistoval. Zároveň nám ale velice záleží na tom, aby pochopil hloubku našeho pohrdání. Okázalost odmítavého gesta odhaluje, že ten, koho se snažíme odmítnout, pro nás představuje skutečné trauma. Nevíme, co si s ním počít, a tak to raději nijak hlouběji neřešíme. S komunisty se nemluví – tak se jmenovala iniciativa, jejíž byl Černý členem. Její název jasně naznačuje, kdo je hlavní nepřítel. Fakáč je gestem dětské revolty dnešní generace středního věku. Generace, která uvízla v době svého dospívání, kdy celkem pochopitelně brojila proti dusivé normalizační atmosféře. Tričko se zdviženým prostředníčkem a nápisem Fuck the KSČM však nosí dodnes.
Fakáč patří komunistické minulosti a všemu, co ji v současné době jen trochu připomíná. Slovy umělce: „Je to normální fakáč těm zm***m komunistickejm zasr**ejm na Hradě. Nápad vznikl z nasr***sti na Zemanovy probolševický praktiky nabourávající zásady demokracie.“ Fakáč ale nepatří jen Zemanovi a Zemanovcům. Patří těm, kteří Zemana volili – ať už je označíme za „lůzu“ nebo za diváky Babovřesků. Nechápeme jejich problémy, a proto jejich volbě nerozumíme. Fakáč míří na všechny, kteří volí komunisty, včetně obyvatel vyloučených lokalit sužovaných nezaměstnaností, lichvou a rasismem. Fakáč je určen i těm, kteří jsou ochotní s komunisty, Zemanovci a jim podobnými spolupracovat – a to jsou v současnosti voliči, příznivci a zástupci pouze jediné politické strany. Dohromady tvoří celou jednu polovinu politického spektra.
Fakáč je také chytrou reklamou, marketingovou kampaní, postavenou na paradoxní subverzivitě, která podporuje velice konzervativní ideje dvou zdiskreditovaných pravicových stran. Je to fakáč znevýhodněným skupinám obyvatel, který vyjadřuje – ve shodě s těmito stranami – naprostý nezájem o dodržování jejich občanských práv.
Z fakáče mají jistě radost média, protože se konečně zvedne čtenost i tak obskurním rubrikám, jako je ta kulturní. Potěší i komerční galerie, které Davida Černého zastupují, protože jim vztyčený prostředníček přinese zisk a prestiž. A zcela jistě rozhicuje i bohaté zákazníky-oligarchy, pro které se stane symbolem jejich vlastního volnomyšlenkářství a rebelství. Tedy Babiše a další podobné, kteří jsou sice pro společenskou stabilitu mnohem reálnější hrozbou než komunisté, ale nikdo jim fakáčem před rezidencí nemává.
Autorka je kritička umění a redaktorka A2.