Libye je stát na papíře, který fakticky přestal existovat. Před rokem 1969 zoufale zaostalá země, která se v průběhu následujících let proměnila v africkou jedničku s nejvyšším lidským indexem. Od roku 2011 je ale všechno jinak. Libye se nachází v totálním chaosu, politicky je neovladatelná, rozkouskovaná na oblasti ovládané lokálními milicemi a v procesu hospodářské i sociální devastace.
Humanitární intervence na ochranu civilistů“, kterou její iniciátoři obdařili poťouchle kýčovitým názvem Unified Protector (Spojený ochránce), po sobě během svého trvání zanechala působivou bilanci zkázy. Během války bylo zabito více než 50 000 lidí a proběhlo na 20 000 vzdušných útoků. Po jejím formálním ukončení zůstala země rozparcelovaná v nepřehledné směsici lokálních struktur, v níž vzájemně soupeří – nebo naopak podle situace kooperují – skupiny konstituované na základě kmenové solidarity, náboženské příslušnosti a ekonomických zájmů. O „právo a pořádek“ se starají místní milice, z nichž nejefektivněji operují islamistické skupiny jako například Štít Libye z Misuraty. Mnohé z nich jsou napojené buď na Muslimské bratrstvo, nebo na al-Kajdu. Absenci centrální moci využívají rovněž kriminální bandy specializované na obchod s drogami a zbraněmi, které úspěšně pronikají do místních správních rad. Ke strategickým cílům jednotlivých skupin patří nejen ropné rafinerie, ale i průmyslové závody, letiště, přístavy a hraniční přechody včetně pašeráckých stezek.
Rozděl a panuj
Podle institutu International Crisis Group vede rozpad centrální moci k nárůstu významu tradičních kmenových správních struktur. Tento sociální proces a politický vývoj je z velké části podporován USA, Francií a Velkou Británií. Slovy britského listu Independent se vše děje „v zájmu závodu o profit při dělení poválečné Libye“ – tedy podle starého koloniálního hesla „rozděl a panuj“. Krom jiného se hraje především o ropu, přičemž bezmála tři čtvrtiny libyjských ropných rezerv se nachází na východě v provincii Cyrenaika. Nepřekvapí tudíž, že právě tam na začátku roku 2012 vyhlásili místní politici a kmenoví vůdci autonomní Republiku Barka. Podobný vývoj panuje i v jihozápadním Fezánu.
Oficiální libyjská vláda je vůči tomuto vývoji fakticky bezmocná. Chybí jí politická i vojenská autorita, takže se uchýlila k triku, který na první pohled může vypadat logicky, ale v praxi se mění v karikaturu. Projekt, jenž si dal za cíl začlenění jednotlivých milicí do státního bezpečnostního aparátu, totiž dosáhl pouze toho, že zhruba 130 tisíc ozbrojených milicionářů sice pobírá státní plat, ale protože jim vláda zaručila zachování původních velitelských struktur, na jejich loajalitě a faktické nezávislosti na centrální moci se nezměnilo prakticky nic.
K vojensko-bezpečnostnímu problému přistupuje i problém politický. Největší vliv v zemi mají kvůli finanční a vojenské podpoře golfských monarchií radikální islamisté, kteří provádí nejen čistky ve zbytcích státního aparátu, ale i ve vlastní náboženské obci. Příkladem toho je dosazování salafistických duchovních na místa vyhnaných nebo zavražděných liberálních súfistických imámů. Vedle toho prosadili tzv. Zákon o politické izolaci, který vyloučil z veřejného života všechny, kteří se po pádu monarchie v roce 1969 nějakým způsobem podíleli na chodu státních orgánů. Takřka nikdo jiný přitom nemá praktické zkušenosti s administrativní činností a státní správou. Zatímco se v ulicích Tripolisu ještě bojovalo, označila zpravodajská agentura Reuters budoucí „porevoluční“ Libyi za „Bonanzu pro západní firmy a investory“.
Momentální situace ovšem ukazuje, že tato kalkulace je od libyjské reality zrovna tak daleko jako věštba vlády práva a demokracie.
Stát ve stádiu rozpadu, demokracie i právní stát v nedohlednu – tak by se mohla shrnout situace v „osvobozené“ Libyi. Takřka dva roky po libyjském jaru se konečně ozvala i OSN a udělila zemi v oblasti lidských práv červenou kartu. Její zpráva odsuzuje diskriminaci a rasismus, zejména vůči obyvatelům černé pleti, věznění a popravy bez soudních procesů, mučení. Bilance teroru vítězů má stoupající tendenci a jen v poslední době došlo k desítkám atentátů na nepohodlné politické aktivisty, soudce a žurnalisty. Násilí islamistických milic se přitom neobrací výhradně k příznivcům bývalého režimu. Příkladem může být povstalecké Bengází, kde v červnu zastřelili příslušníci již zmíněné brigády Štít Libye jedenatřicet demonstrantů, kteří před kasárnami požadovali její rozpuštění.
Kdo vládne a kdo je v opozici?
Jak tedy vypadá antikaddáfíovská koalice, která měla Libyi přinést politickou demokracii a udržet hospodářskou prosperitu? Její sekulárně orientovaní prozápadní členové se povětšinou rekrutují z bývalých dobře situovaných královských nostalgiků sdružených v Alianci národních sil, která zcela podléhá spojencům ze Západu. Dále tu jsou islamisté, od Muslimských bratrů až po al-Kajdu. Třetí politickou silou jsou autonomisté a separatisté různého druhu. Realita dnešních dnů ukazuje, že z původně účelových spojenců se již dávno stali zatvrzelí nepřátelé.
Jen velmi těžko lze odhadovat sílu tzv. Zeleného odporu (Green Resistence), neboť o něm západní média systematicky mlčí. Jeho členové se rekrutují jak z příslušníků kmenů, které byly vůči Kaddáfímu loajální, tak z jeho politických příznivců a členů bývalé libyjské armády. K tomuto jádru se – aktivně nebo pasivně – připojují ti, kteří mají současného stavu plné zuby a racionálně srovnávají minulý a současný život. Již krátce po ukončení bombardování se Zelený odpor začal organizovat v Sahelu, kde vybudoval první vojenské základny. V únoru minulého roku se ohlásil světu pod názvem Libyjské národní lidové hnutí. K jeho doposud nejspektakulárnějším akcím se počítá nejen zavraždění muže, který byl považován za vraha Kaddáfího a bombový útok na filiálku ministerstva zahraničí v Bengází, ale i smrtelný atentát na velvyslance USA Stevense tamtéž.
Odpověď na otázku co se stalo a stále děje v Libyi není izolovaná a souvisí s obdobnými kauzami „nezištné humanitární vojenské pomoci na ochranu nevinných civilistů“ v Jugoslávii a Kosovu, Iráku, Afghánistánu a nyní třeba v Sýrii. Západní vlády a jejich tajné služby zaměstnávají stovky vysoce dotovaných analytiků, o výzkumných institutech a myšlenkových fabrikách ani nemluvě. Ti všichni museli a musí znát reálné kulturní podmínky, sociální struktury a politické vazby v arabském světě. Expertům nemohly uniknout finanční a politické vazby islamistických extremistů na golfské feudály v Saudské Arábii a Kataru, ani jejich dvojjedinost s afghánskými, iráckými, somálskými a dalšími „teroristy“. Existují pouze dvě možnosti, jak tyto „debakly“ vysvětlit. Je možné, že všichni odborníci nestojí za nic a měli by opustit svá místa a vrátit své vysokoškolské tituly. Pravděpodobnější ale bude, že jde o záměr. Strategické, vědou podložené bádání spolu s orwellovskou špionáží slouží spíše k šikovnému využití „mezinárodního terorismu“. O jeho potírání ovšem nemůže být ani řeč.
Autor je historik a religionista.