Patrně z křesťanského soucitu a lásky k bližnímu se kardinál Duka rozhodl pomoci před volbami české levici. Hledě na její neduživou kampaň v obavách, že to levice zase projede, rozhodl se posloužit jí nejlépe, jak dokáže, a jasně zpřítomnil nepřítele. Požadavkem na „vrácení“ budov na Pražském hradě připomněl jeden z velkých zločinů minulé vlády, známý pod cudným názvem „vyrovnání státu s církvemi“. Možná to ale byl triumfalismus a kardinál především vzkazoval: Podívejte, jak jste neschopní, i Hrad si rozebereme a nic s tím nesvedete.
Vyrovnání státu s církvemi je dobrou ukázkou toho, jak v Česku funguje právo. Pochybný nárok se prostřednictvím korupčního handlu prohlásí za nedotknutelný – a následně se nedotknutelným skutečně stane. Patrně se můžeme vzdát nadějí, že za tento „zázrak“ bude jednou někdo potrestán – to už za něj spíš jednou bude někdo svatořečen.
Hodně se diskutuje o tom, jaký status přesně církevní majetek v historii měl, zda vůbec byl majetkem v dnešním slova smyslu. Snad ještě podstatnější je ale jiná debata: jaké společenské vztahy a jaké postavení církve její majetek odrážel? Klišé „co bylo ukradeno, musí být vráceno“ je dobré leda k překrytí podstatnější otázky: Je tu v 21. století právo od toho, aby chránilo majetkové pozůstatky dávného ideologického monopolu?
S církevním majetkem je to v jistém smyslu podobné jako s granty nevládních organizací – i ony jsou jistě penězi, které nevládky v nějakém smyslu vlastní. Získávají je ale v důsledku nějakého přesvědčení o své společenské roli a jejich použití, které by šlo proti této roli, by bylo zpronevěrou.
Společenskou souvislostí, od níž nelze církevní majetek odmyslet, bylo předsvědčení o pravdivosti křesťanství, které se díky němu může stát tmelem společnosti. Kdyby někdo řekl tehdejším lidem, že křesťanství je jen jednou z možných pravd a důležitých kultivujících součástí společnosti, hnali by vidlemi buď jeho, nebo své kněží. Tak velký majetek církve, jejíž pravda je jen jednou z možných, by byl v době jeho nabytí ještě nepochopitelnější, než je dnes.
Reformovali se?
Navrácení církevního majetku je důsledným uplatněním antikomunismu – čtyřicet hříšných let škrtneme, neboť byly zlem, kdy společnost bloudila v poušti bezpráví a tyranie, a vrátíme se ke stavu z 25. 2. 1948. Předpokladem je prohlásit celý vývoj let 1948 až 1989, včetně rozsáhlé ateizace české společnosti, za „zločinný a zavrženíhodný“. Jenže nemohlo být něco z toho vývoje také vysvobozením z dosavadních vztahů moci, závislosti a podřízenosti?
Komunisté jsou neustále tázáni, zda se „reformovali“, ač není úplně zjevné, co to vlastně znamená. Někdy se zdá, že otázka v sobě obsahuje legitimní tlak na to, aby do sebe strana více promítla své zřeknutí se zločinů minulosti, jindy zas, že jde o to, aby se konečně „přizpůsobila“ a přestala kritizovat kapitalismus. Ptejme se ale jinak: Reformovala se katolická církev? Jsou její hodnoty, pro jejichž propagaci teď patrně dostane mnohamiliardovou injekci a spoustu pozemků, slučitelné s demokracií?
Nejde o to připomínat čarodějnické procesy. Katolická církev sehrála smutnou roli i ve 20. století. Ač v českém prostředí nedostala podobnou příležitost jako ve Španělsku, Portugalsku nebo na Slovensku a nenastolila tu klerikální diktaturu, její role v tzv. druhé republice je odporná a zapamatování hodná. Počínaje kardinálem Kašparem, hodnotícím první republiku hřímáním „klaněli jsme se modlám“, až po antisemitské štvaní katolické intelektuální elity. Cílem byl „stavovský stát“, prostředkem diktatura.
Katolíci útočící na průvody gayů a leseb představují jen malou menšinu, problém však je, že většina „liberálních“ katolíků je za to neodsoudí. Když mluví kardinál Duka, jako by se ozvěnou vracelo cosi druhorepublikového – tu označí demonstrující odboráře za lůzu, tu nám vysvětlí, že negativní obraz inkvizice je vlastně mýtem, tu naznačí, že myšlenka stavovského státu by mohla být alternativou k politickým stranám, ačkoli diktátoru Frankovi se jej realizovat „tak docela nepodařilo“. Hezké shrnutí režimu, který byl mnohem krvavější než kupříkladu československý komunismus.
Reformovala se katolická církev dostatečně? Není hrozbou pro svobodu a demokracii?
Pro radu k papeži?
Stalo se už skoro módou sezóny kontrastovat českou církev s papežem Františkem. Těžko se divit. Argentinský pontifik jako kdyby měl přesně to, co české církvi chybí – empatii k odlišné zkušenosti, solidaritu s těmi nejvyděděnějšími, pokoru a také kritičnost k mocným. Jeden můj levicový přítel, jehož před lety vyštvali z katolické církve, se dnes směje: „Tehdy mi říkali, že nejsem ve shodě se svatým otcem. Docela by mě zajímalo, co si říkají dnes.“ Mí ateističtí přátelé si zase dělají legraci z drobných významových posunů v oficiálních českých překladech papežových promluv, případně se ptají, zda svatý otec náhodou brzy neuklouzne na schodech.
Samozřejmě teprve uvidíme, zda představy o „změně“ spojované s novým papežem nezískají spíše obamovské proporce a nebude to změna především v PR. Zatím má ale František nejen to, co chybí české katolické církvi, ale také to, co chybí většině světové levice: důraz na důstojnost člověka. Zatímco levice má sklon ustrnout na materialistické analýze a na obraně kolektivních zájmů (která má tu nevýhodu, že se pak prosadí větší a lépe zorganizované zájmy), papež ve svých dosavadních promluvách vrátil do hry lidskou důstojnost podobně, jako to v roce 1994 udělali mexičtí zapatisté. Říká-li papež, že jsme „popřeli prvenství člověka. Utvořili jsme si nové idoly. Starozákonní zbožňování zlatého telete dnes ilustruje nový, nelítostný výjev – fetišismus peněz a diktatura ekonomie, která nemá lidskou tvář a nesleduje lidský účel,“ varuje-li, že „každá lidská bytost je považována za spotřební statek, který je možno využít a pak odhodit“ a že „solidarita – poklad chudých – se často považuje za kontraproduktivní“ – jistě opakuje něco, co každý levičák už mnohokrát slyšel a většinou i několikrát v různých podobách napsal. Co z toho se ale podařilo přetavit do politické vize, do konkrétních činů nebo alespoň gest?
Ve vztahu k církevním restitucím působí česká levice bezmocně. Každý oponent říká – smlouvy už jsou podepsané, nemůžete to zpochybnit, vždyť byste šli proti právnímu pořádku. Možná by se česká levice měla inspirovat u nového papeže: dostat do hry lidskou důstojnost a začít mluvit o dosud nemyslitelném.
Autor je politolog.