Některé spisovatele bude po válce potřeba pozavírat – nechal se prý v čase Mnichova slyšet Jan Drda, redaktor tak řečených Lidových novin. Krachu republiky vyšli někteří pravicoví literáti vstříc s vášní hodnou aktu osobního zadostiučinění. Beneš, židé, Čapek, židé, Masaryk, židé… Tančili na troskách stejně významně jako mlčeli při jejich budování. Vlajkařská mentalita není německý dovoz: je to trvalá, domácí a z vlastních zdrojů živená vrstva české společnosti. Podobně jako sklony k její poněkud represivní terapii.
Ale nadarmo naši rodiče nezpívali „Jednou budem dál“. Ovšemže jsme. Zajímal by se snad dnes někdo o názory českého spisovatelstva? Nebýt fulltextového vyhledávání a internetových petic, kdo by například věděl, že Miloš Urban nemá rád Miloše Zemana? Komu je v jednadvacátém století literát svědomím?
Polistopadový vývoj osvobodil všechny a všechno od všeho, tedy i literaturu, a sice od mimoestetických (v podstatě parazitních) funkcí. Beletrie tak neslouží nikomu a ničemu – snad kromě několika vysílených měšťáků toužících po kráse a oddechu.
Obyčejní lidé
Úloha národního svědomí zatím přešla na herce. Stávkovali „tenkrát“ jako první, a stále jako by drželi pomyslnou stráž demokracie. Ale to nestačí. Vybírají s námi jogurty, doporučují vhodné tarify, propůjčují své tváře. Jsou s námi, když vstáváme, jsou s námi, když jdeme spát. Dělají pro národ neskonale víc, než že jen ztělesňují vyšší morální kvality.
Divte se potom zájmovým sdružením literátů. Jak nemají být v krizi! Jedinou cestou, jak navázat na ztracenou společenskou prestiž, je nové pojetí Obce spisovatelů. Její předseda Tomáš Magnusek, český herec a spisovatel, „jenž se ve svých dílech zaměřuje na historii kultury českého národa a neobyčejné příběhy obyčejných lidí“, osobně ztělesňuje moderní, syntetické pojetí spisovatele-umělce-moralisty.
Hovořme o jeho filmech. Hovořme o lidech, kteří se na nich podíleli. A dívejme se na ty herce. Nejen proto, že to mají rádi. Nezapomeňme na ně ani tehdy, až své tváře pronajmou politické straně, úvěrové společnosti, kouzelné mastičce. Nedělejme seznamy nepřátel pro příští poválečné období. Je to přece nevkusné. Ale i zbytečné. Zvlášť když své soupisky pořizují fašističtí „bastardi“ sami a sami je také zveřejňují. V závěrečných titulcích.
Bastardi (seznam)
Ladislav Potměšil, Jana Šulcová, Eva Čížkovská, Kristýna Leichtová, Blanka Bohdanová, Jan Šťastný, Jan Přeučil, Bronislav Poloczek, Jaroslava Obermaierová, Saša Rašilov (1972), Patrik „Rytmus“ Vrbovský, Jaroslava Hanušová, Radek Holub, Valentina Thielová, Jan Cimický, Alexander Hemala, Tomáš Hajíček.
Jiří Krampol, Ladislav Županič, Jan Antonín Duchoslav, Igor Bareš, Radim Uzel, Ivo Jahelka, Ilona Svobodová, Václav Vydra (1956), Jana Boušková, Petr Jančařík, Andrej Hryc, Jan Bendig, Martin Dejdar, Radoslav Brzobohatý, Ondřej Kepka, Kateřina Brožová, Oldřich Vlach, Hana Gregorová, Gabriela Vránová, Valérie Zawadská, Tomáš Töpfer, Jaroslava Hanušová.
Rudolf Hrušínský (1946), Jan Tříska, Vlastimil Zavřel, Ivan Vyskočil (1946), Pavel Landovský, Nina Divíšková, Jan Čenský, Dana Batulková, Alexej Pyško, Michaela Dolinová, Marek Brodský, Martina Menšíková, Miluše Bittnerová, Carmen Mayerová, Václav Knop.
A režiséři Petr Šícha a Jan Lengyel.
Můžeme přispět prestiži českého písemnictví konkrétním činem. Je to pravý opak represe, žádné zavírání. A stačí málo. Kooptovat vyjmenované umělce do Obce spisovatelů jako řádné členy. Bude to kolosální triumf vůle, až valná hromada obrozené Obce na návrh omnipotentního předsedy Magnuse Bastarda schválí své přejmenování. Symbolické přejmenování: Obec bílých bastardů. Potom budem ještě dál.
Je to historická příležitost začít psát novou kapitolu „kultury českého národa“ pomocí (zdvižených) rukou několika docela „obyčejných lidí“. Bastardi, vítězství zdar!
Autor není žádný spisovatel.