Budoucnost je dlouhá, zní známé motto francouzského marxisty Louise Althussera. Budoucnost je krátká – to je motto, které vyjadřuje osud stávající levice. Projdeme-li se po české levicové scéně, narážíme na jeden pomník za druhým. Občanská uskupení protestující proti minulé vládě ztratila dech a část jejich příznivců se přidala k hnutím „naštvaných občanů“ oligarchů Andreje Babiše a Tomio Okamury. Jeden pomník. Rozplynuly se naděje vkládané kdysi do KSČM jako strany, v níž se rozvine radikálně levicové křídlo zbavené vší nostalgie. Další pomník. A po pokusu Michala Haška o vnitrostranický puč rychle mizí také naděje, které někteří spojovali se sobotkovskou ČSSD. Tato strana se stává třetím pomníkem, tím největším. Sociální demokracie přitom mohla něco reálně změnit už nyní. Masové demonstrace, stávky, blokování rasistických projevů či squatterské akce sice mobilizují veřejnost, ale jejich účinek byl vždy těkavý. Co z toho všeho zůstalo? Občanské projevy odporu jsou mnohdy zoufalou odpovědí na selhávání státu (například v otázce zaměstnaneckých práv, rasismu nebo sociálního bydlení). Sociální demokracie slibovala „fungující stát“. Tím se patrně myslí stát, kde nevládnou mafie nebo oligarchové, nýbrž zákony, normy a principy.
Nechat vše běžet postaru
Levice nebo aspoň její část tedy usilovala – přinejmenším verbálně – o přiblížení se vyspělým státům, které jsou schopné uvádět ve skutek to, co teoreticky platí leckde, například rovnost před zákonem, protikorupční opatření nebo zákony o hospodářské kriminalitě. Na tom samotném samozřejmě ještě není nic levicového. Ale levice je v roli toho, kdo může postkomunistickou zemi přiblížit vyspělým státům. I ony se sice potýkají s množstvím chronických problémů, ale i přesto po téměř čtvrtstoletí od roku 1989 mezi nimi a postkomunistickými zeměmi přetrvávají rozdíly vyjádřené mnoha ukazateli, jako jsou třeba korupce, diskriminace, slabá podpora kultury a mnohé další. Není důvod si myslet, že s tím nelze nic dělat. Stačilo by použít osvědčené nástroje. Musí tu ovšem být aspoň jedna strana, která o toto přiblížení usiluje.
Česká parlamentní pravice rozvíjela primitivní neoliberalismus, podle něhož je stát především škůdce. Přesně tímto přístupem však pravice umožnila bujení mafiánských a korupčních praktik – čím slabší stát, tím více korupce, a naopak. Sociální demokracie mohla být protiváhou. Není v tom žádné snílkovství, nýbrž logika situace. Pokud se má ve zkorumpované zemi něco změnit, nelze se řídit kontextem a jednat „pragmaticky“. Pragmatikem je totiž za těchto okolností ten, kdo jedná podle daných korupčních a mafiánských praktik. Nálepkou idealismu pak očerňuje ty, kteří to chtějí změnit. Pragmatici říkají: Nejsme žádní idealisté. To je ovšem dobrá výmluva pro to nechat vše běžet po staru.
Hledání nového subjektu
Také jiné strany mají program, který vyjadřuje odhodlání rozhoupat se a udělat skok z postkomunismu do liberální demokracie s funkčním státem. ČSSD by k tomu měla i politický potenciál – pokud by ovšem sobotkovské křídlo ovládlo stranu. Na tomto křídle závisí víc, než se na první pohled zdá. Sobotkova vláda mohla být vládou aspoň částečného civilizačního vzestupu, byť limitovaného postavením České republiky ve světovém systému.
Tato naděje byla už druhý den po volbách zničena. I kdyby se Bohuslavu Sobotkovi podařilo udržet na postu předsedy, sociální demokracie zůstane vnitřně rozštěpená a paralyzovaná. Jak asi bude vládnout a prosazovat fungující stát, když neovládá sama sebe? Je to neovladatelný tanker, který se bude zmítat na jednu a na druhou stranu. Chvíli se bude proměňovat v zemanovce, chvíli se bude tvářit, že trvá na svém programu. Z takové strany se stane měňavka, která se dříve nebo později propadne do politické bezvýznamnosti. Je jediné východisko – ovládnutí strany jedním křídlem, a to znamená vnitrostranický boj kdo s koho. Sobotkovské křídlo však jen stěží odpojí ČSSD od dlouholetých klientelistických vazeb, s nimiž je spojeno křídlo haškovské. Jestliže zvítězí Michal Hašek, strana se zdiskredituje. Jestliže jsou síly obou křídel vyrovnané a nastane pat, strana se zdiskredituje.
Možná ale bude mít tato krize nakonec přeci jen na českou levici blahodárný účinek. Brýle mámení padají a my spatřujeme, že skrze to, co tu zatím máme (tedy ČSSD, KSČM, občanské iniciativy), cesta nevede. Daná situace nás nutí k tomu, abychom vstoupili do další fáze levicové politiky. Z trojice zmíněných pomníků vyplývá, že nezbývá než začít uvažovat o vzniku nového politického subjektu, v němž se spojí ti, v nichž dosavadní levicová politika vyvolává depresi, ale nechtějí v ní zůstat navždy.
Autor je filosof.