Po volbách jsme opět, zprava i zleva, svědky povyku o hloupém českém voliči. Můžeme být jen zvědaví, jestli se otevře nějaká diskuse o moudrosti české elity, o kvalitě veřejné debaty, kterou tato elita před volbami připravila, o orientačních bodech, jež nabídla, o myšlenkovém spadu, kterým zaplavila komunikační prostor. Co dala se sebou tak spokojená kasta „symbolických analytiků“ lidem, které zprávy, argumenty a symboly bombardují cestou z práce a do práce?
Pro nás a pro vás
Naše elity nás naučily skvěle se bránit nebezpečím, která jsou už čtvrt století pryč. Z novin víme vše o frontách na banány i zadrátovaných hranicích. Víme, že dobro se jmenuje Havel a zlo Husák. Specialisté na slova už ovšem nedokázali zpřítomnit a najít pojmenování pro míru nesvobody, spojenou se slovy jako „firma“, „zaměstnanecká loajalita“ a „management“. V době převládající ideologie úspěchu nedokázali vysvětlit, proč by vlastně měla vadit moc oligarchů. O dnešních ohroženích svobody víme víc z písní od raperky Potmě než z psaní většiny novinářů hlavního proudu.
Když už na sebe bralo nebezpečí příliš jasnou podobu, zmohla se elita především na opakování hesel typu stát přece není firma či v médiích by neměla platit ta samá logika jako v zemědělství. Běžného čtenáře tím mohli tak akorát naštvat, protože ve skutečnosti říkali: pro nás a pro věci, na kterých nám záleží, by měla platit jiná pravidla než pro vás. Zpytují dnes pravicové a „středové“ části takzvané intelektuální elity svědomí, budou schopny nastartovat mezi sebou nějaký „obrodný proces“, který jim umožní mluvit o zjevných skutečnostech, i když odporují jejich dosavadní ideologii? Uvidíme. Sebereflexe by ale velmi prospěla i levici. Rituální povyšování se nad voliči takové sebereflexi brání.
Na obranu Babišova voliče
Voliči přitom rozhodli v zásadě moudře. Především utopili jako koťata oba žijící polistopadové Otce a jejich klausovce a zemanovce (a přidali k nim Zelené, s nekrofilním hřímáním jejich předsedy „Každý se může stát Václavem Havlem“). Nedali mandát levici, která dílem projevovala slabost před patriarchálním otcem, dílem nebyla schopná mluvit jasně a konkrétně. A pokud jde o Andreje Babiše? Platí Bondyho slova, napsaná prorocky již v prosinci 1989: „Všechno, co jste chtěli, to jste dostali,/ zase vám akorát nasrali./ A rvát vlasy by si měl pan Havel/ za to, jak to s váma sválel.“ Babiš je logickým potomkem stvůry jménem Havloklaus, spojení morální rétoriky s přijetím volného trhu.
Pro pravicové a středové voliče byl Babiš logickou a rozumnou volbou. Neustále se jim zdůrazňovalo, že nemají závidět úspěch, že kdo má, si také zaslouží. Pak se doplnilo, že politické strany jsou prolezlé korupcí, že tato nemoc je zcela rozežrala a samy představují problém. Nejpozději od Parkanová-gate a Nagy-gate už nešlo skrývat, že přinejmenším vedení dotyčných stran nepatří do čela státu, ale do vazby a před soud (sociální demokracie se od těchto mafiánských stran neliší kvalitou, ale strukturou – přístup ke zdrojům mají krajské mafie, nikoli centrální vedení, se všemi důsledky, které z toho plynou).
Při pořizovacích nákladech na stranickou politiku v řádu desítek nebo spíš stovek milionů to pro většinu společnosti znamenalo chycení v pasti totální bezmoci a volby se redukovaly rozhodnutí mezi tou či onou frakcí organizovaného zločinu. V takto naordinované bezmoci a beznaději se nelze divit, že tolik lidí pokládalo za atraktivní příběh o tom, že se miliardář – tedy jediný, kdo může tyto pořizovací náklady zaplatit – rozhodl dát do boje proti kmotrům své peníze. Lidé nejsou tak hloupí, aby tomuto příběhu stoprocentně věřili. Nabízel jim ale aspoň nějakou naději, nějakou šanci, aspoň něco nového. Volba „standardních“ velkých stran jim dávala v podstatě jedinou možnost: udělat ze sebe opakovaně blbce.
Janeček mínus ezo
Babiš, a vlastně i Tomio Okamura, v podstatných rysech zopakovali to, co zajistilo takovou přitažlivost už Pozitivní evoluci, odhlédneme-li ovšem od Janečkova poněkud esoterického jazyka. Janeček tehdy stejně jako dnes Babiš uspěl tam, kde mají levicové strany i hnutí výrazné deficity. Oběma politickým podnikatelům se především podařilo jasně uchopit téma korupce. Alternativní levicový výklad s třídním podtextem, který zdůrazňoval fakt, že k tomu aby úplatky někdo bral, je musí také někdo dávat, se neujal. Příběh poctivých podnikatelů měl větší průraznost a přesvědčivost.
Babiš zároveň dokázal navázat na Janečka v „pozitivním“ vedení kampaně. Heslo „Ano, bude líp“ je něco, co člověk slyší mnohem raději než levicového intelektuála, který mu s jistým sebeuspokojením odhalí další blížící se katastrofu. Nabídka konkrétních řešení pak zaujme mnohem spíš než obecné systémové proklamace nebo právě tak obecná konformní hesla typu „fungující stát“. Zatímco my na levici jsme se až příliš vzhlíželi v negování, v neustálém a povýšeném rozebírání hlouposti pravice s poněkud lacino získaným pocitem nadřazenosti, Okamura pro svou kampaň zprivatizoval přímou demokracii a Babiš dobrou náladu.
Babiš a Okamura navíc rovněž nabídli „nový začátek“. Přišli s politikou, která se nebude donekonečna vztahovat k počátku devadesátých let a odčiňovat různé resentimenty, ale nabídne svým stoupencům možnost tvořit něco nového.
Politika slov
A pak je tu pochopitelně to, o čem mluví levice nejpohrdavěji – obraz Babiše a Okamury jako úspěšných podnikatelů. Většina levice nicméně nedokázala jasnými a přesvědčivými argumenty konfrontovat kapitalistickou ideologii úspěchu a oprávněného podnikatelského zisku jako celek. Zároveň zatím nikdo dostatečně výrazně neukázal, v čem bylo konkrétně Babišovo zbohatnutí nelegitimní či mafiánské. Jako u mnoha českých oligarchů, nachází se i Babišův příběh spíše v příšeří.
Respekt k „podnikatelskému úspěchu“ lze také číst jako respekt ke vztahu s praxí. Jakou praxi vlastně reprezentuje levice, stranická i nestranická? A jakým jazykem o této praxi dokáže mluvit? Až příliš často se zdálo, že hnutí odporu reprezentují slova, slova, slova – a nanejvýš jednou za čas velký pouliční spektákl. Psali jsme duchaplné sloupky a eseje, potkávali se na demonstracích. Hnutí bylo příliš ovlivněné akademickým prostředím, z nějž z valné části vycházelo, a jeho subkulturními návyky. Včetně scholastických disputací.
V jedné nedávné diskusi pod příspěvkem do podobné disputace napsal Luděk Ševčík: „Já bych také upřednostňoval pomoc potřebným před barnumským vyzvedáváním politiků. Nácci s tímhle úspěšně pracují. Proč s tím nepracuje levice, pro kterou to není jen krytím, nechápu… ProAlt není tím, čím sliboval být. Přednášky pro deset až padesát politicky aktivních v okresních městech nejsou řešením. To, co se tam ti lidé dozvěděli, by si mohli, a mnozí to tak již udělali, najít na netu, protože jsou nějak politicky aktivní. Ty ale nebylo třeba oslovit, bylo třeba zapojit pasivní širokou část veřejnosti. A to se nestalo. Z více důvodů. Jednak byla celá šou ProAltu postavena právě jen pro ty politicky aktivní, pasivní občan by si odtud moc neodnesl. Dále – jen ti aktivisté jsou schopni po delší dobu poslouchat řeči o změnách systému bez toho, že po nich následuje jakýkoli efekt. Běžný občan by řekl – sliby, chyby.“
Hizballáh pro Česko
Ševčíkův diskusní příspěvek velmi výstižně naznačuje možnou další cestu pro protestní hnutí. Cestu, s níž v malém pracují neonacisté v Česku a v Maďarsku a již ve velkém praktikoval libanonský Hizballáh nebo Muslimské bratrstvo v Egyptě. Cestu, kterou si prakticky ozkoušel ostravský ProAlt spolu s pražskými squattery při aktivitách na podporu vystěhovávaných obyvatel Přednádraží a kterou znají účastníci aktivit na podporu vystěhovávaných lidí z Předlic. Dnes potřebujeme tento přístup rozšířit, aby se netýkal jen těch na dně, ale mnohem širších skupin, které se potýkají s různými sociálními problémy.
Právě na podobných akcích se politika stává více než pouhým diskursem o diskursu, bojem o hegemonii, demonstrací – jinými slovy, stává se víc než pouhými kecy. Stává se závazkem, závazkem ke konkrétním lidem. Slova, spojená s takovou politikou, mají jinou váhu, jsou spojená s praxí a mohou zachytit a dát dál reálnou zkušenost.
Jistě, úspěch oligarchy, který proměnil dva významné deníky a druhou nejsilnější stranu v divizi svého podniku, přináší mnohá rizika. Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Snad Babišův úspěch přispěje k témuž, k čemu už částečně přispěl jeho vstup do politiky – tedy k tomu, že na oligarchy a celou kapitalistickou třídu bude lépe vidět.
Pro mezičas nepotřebujeme fascinované (a v zásadně pasivní) sledování reality show stranické politiky, ale rozvíjení politické praxe, kterou pocítí vystěhovávaní nájemníci a obyvatelé ubytoven, oběti exekutorů, pracující a nezaměstnaní. A na kterou narazí i politici bez rozdílu stran – jako na účinný nátlak.
Autor je politolog.