Záznam přednášky sociologa Jana Kellera donutil k reakci šéfredaktora týdeníku Respekt Erika Taberyho, který vytáhl do boje za práva prvovoličů. Místo polemiky však Tabery napsal pamflet.
Před několika dny se objevily zprávy, že magnáti formátu Warrena Buffeta se v předtuše vypuknutí druhého dějství globální ekonomické krize, do něhož by bylo nepochybně vtaženo i Česko, ve velkém zbavují svých akcií. Deníky i týdeníky po celém světě glosovaly, co by se stalo v případě, že by americký Kongres ve středu v noci neposvětil navýšení federálního dluhového stropu. A zatímco svět prožíval chvíle nejtěžší, v závětří české kotliny tasí šéfredaktor Respektu Erik Tabery na obranu dnešních i zítřejších prvovoličů. Podle jeho přesvědčení jim bylo ublíženo na cti. Komentářem Kdo nejde se mnou, je zmanipulován ale Tabery spíše než cokoli jiného dokázal, že tady u nás v Česku si budeme psát o „našich“ věcech, i kdyby za rohem běsnila třeba válka. A co vlastně přimělo Taberyho zasáhnout? Vystoupení sociologa Jana Kellera na Slovensku.
Tabery jako Klaus
V diskusi po Kellerově přednášce Život nad poměry zazněl dotaz, zda jsou mladí náchylnější k tomu, aby podléhali předvolebním manipulacím. Profesor odpověděl kladně a připustil, že současní mladí jsou manipulovatelnější, než byla jeho generace. Navázal tak na své úvahy o studentských volbách, které uspořádala organizace Člověk v tísni. Volby nanečisto doložily, že pravicové strany se u studentů těší podpoře drtivé, krajně pravicové strany pak podpoře výrazné. „Keller,“ reagoval po zhlédnutí záznamu Tabery, „je oblíbeným levicovým sociologem a komentátorem a jeho stoupence vždy rozčílí, když někdo připomene, že v sedmdesátých letech ještě jako student vstoupil do KSČ. Připomínat mu to při každé příležitosti je nepochybně zbytečné, ale tentokrát to nejde jinak. Jak chce kritizovat současné mladé lidi, když sám v jejich věku kdysi vstoupil do zločinecké organizace, aby měl výhodu před ostatními? V čem je jeho generace lepší?“
Překvapí, že Tabery tolik zpytuje Kellerovu přednášku, ale neztrácí ani slovo pro jeho nedávný text Jak se rodí ztracená generace. Protože v něm se na rozdíl od přednášky mluví o nastupující generaci výhradně – a tu má Tabery přece na srdci. Čtenář detektivek zpozorní; ví, že stopu najde i tam, kde něco chybí nebo nesedí. Zdá se, že udát se to mohlo asi nějak takhle: Pokud by měl autor komentáře vzít v potaz celé profesorovo myšlení o společnosti či alespoň jeho žurnalistiku jako celek, musel by napsat místo pamfletu polemiku, místo invektivy analýzu. Buď by se jako novinář pokusil dokázat, že je v zájmu výrazné většiny mladých, aby volili strany, jež prosazují zachování rovné daně z příjmu a druhého pilíře, další škrty ve veřejné sféře, privatizaci zdravotnictví, zavedení školného atd., nebo by se musel stát na moment sociologem, aby mohl rozporovat Kellerovu hlavní metodu. Tou metodou není zatracení, jak se píše v Taberyho komentáři, ale třídní analýza. A říkám-li „třídní analýza“, nemám na mysli relikt předlistopadové státní věrouky, ale na Západě samozřejmý a stále respektovanější přístup v sociálních vědách. Takový přístup, zjednodušeně řečeno, předpokládá následující rozlišení. Třída o sobě vystihuje skupinu lidí, kteří mají stejnou moc ve společnosti a srovnatelnou životní úroveň. Třída pro sebe je skupinou lidí, která si je nadto svého postavení ve společnosti vědoma a jedná organizovaně ve svém zájmu. Právě tím způsobem přistoupil Keller k mladým. Ani je nezatratil, ani by jim – abychom Taberyho uklidnili – neodpíral volební právo. Sečteno a podtrženo, Erikovi Taberymu nikdo nebránil, aby napsal solidní polemiku s Janem Kellerem. Vzhledem k nesnadnosti dokázat buď masochismus studentů, nebo neexistenci určitým způsobem definovaných společenských tříd, se nelze divit, že se rozhodl pro regulérní podpásovku. Napsal text, jímž se co do vkusu a vnímavosti zařadil těsně vedle Václava Klause. Ten se do „extrémně levicového a navíc zeleného, což je ale vlastně totéž, ideologa“ Kellera pustil v Právu.
Mladí nebo Bakala?
Ale aby pan šéfredaktor nepřišel zkrátka, sluší se mu odpovědět ještě po jeho: Respekt je oblíbeným pravicově liberálním týdeníkem a jeho autory vždy rozčílí, když někdo připomene, že list vlastní Zdeněk Bakala. Připomínat to při každé příležitosti je nepochybně zbytečné, ale tentokrát to nejde jinak. Jak chcete nezaujatě kritizovat profesora Kellera, nejhlasitějšího oponenta téhož Bakaly, který vyvedl z Ostravska desítky miliard korun, učinil poloviční bezdomovce z desetitisíců nájemníků a další tisíce lidí chce v blízké budoucnosti připravit o práci uzavřením dolu Paskov potom, co jej úspěšně vytuneloval? Ale o tom všem se v Respektu taktně mlčelo. Bylo třeba Kellerovi strhat přednášku kvůli tomu, co říká o mladých, anebo pro to, co říká o Bakalovi?
Prosím vás, neodpovídejte obligátně, že nezadatelnou výhodou oproti minulosti je nynější názorová pluralita. Zaprvé se o tuto změnu nejvíce zasloužily miliony zaměstnanců, kteří 27. listopadu 1989 vstoupili do generální stávky (snad i proto označil Keller tuto generaci za méně zmanipulovanou). Ano, patřila k nim také řada horníků, jimž se dnes ti, již na převratu vydělali nejvíce, odvděčují vidinou nezaměstnanosti. Kdy se začne psát o tom, do kolika životů už zasáhly zločinecké organizace typu OKD? A zadruhé, kdo alespoň čas od času sleduje česká média, musí konstatovat, že svým čtenářům nabízejí stále pokřivenější obraz světa. V důsledku skupování mediálních domů početně omezenými miliardáři se pluralita omezuje na spor Babiše s Bakalou, aniž by veřejnoprávní média představovala zřetelnou alternativu.
Jaká svoboda?
Filozof Gáspár M. Tamás, bývalý maďarský disident, prožil vystřízlivění z transformace v tržní hospodářství, které popsal následovně: „Během let, jež jsem strávil v maďarském parlamentu, se vypařily dva miliony pracovních míst. (…) Ekonomika se netransformovala, ale destruovala. Nepřišli jsme s novým kapitalismem, ale s černou dírou. Byla to jedna z demonstrací destruktivního potenciálu kapitalismu. (…) Mezitím jsme my, elita na vrcholu toho všeho, oslavovali triumf svobody, otevřenosti, plurality, fantazie, radosti atd. Bylo to lehkovážné a hluboce se za to dnes stydím.“ Je i dost českého a nejen českého v těch slovech. Už ani u nás dávno nemáme co oslavovat. Ani ten antikomunismus nemá mobilizační potenciál, co míval (vždyť po čtvrtstoletí antikomunistických kampaní přebírá hlavní místo na pravici agent Státní bezpečnosti). Teď ještě si připustit, že liberální hodnoty jako svoboda, otevřenost a pluralita mají čím dál menší význam ve společnosti, kde se o jedno volné pracovní místo uchází desítky lidí najednou. A že chceme-li něco z těch hodnot uchovat, bude třeba se zaobírat touto „společností nesouměřitelnosti“, jejímž možná nejlepším diagnostikem je u nás Jan Keller.
Autor studuje filozofii na FFUK.