Bohuslav Sobotka dostal včera velký dar v podobě široké stranické podpory ústředního výkonného výboru, o níž se mu ještě nedávno mohlo jen zdát. Haškův nedočkavý pokus o atentát – skoro k obecné spokojenosti – semkl stranu kolem předsedy a jeho rivaly poslal na zaslouženou střídačku. Sobotkova proměna z bezbarvého a nezáživného politika v charismatického a rozhodného lídra je široce diskutována v médiích. Jako kdyby se zjevil někdo, kdo tu nikdy nebyl.
Nový Sobotka je přitom dítětem Michala Haška, který už pevně věřil, že svého předsedu pohřbívá do nachystaného hrobu, ale zatím mu nechtěně vdechl život. Kmotrem z donucení se stal prezident Miloš Zeman, jenž se vzápětí od Haškova diletantismu hbitě distancoval. Zásadní zvrat v boji o vliv v sociální demokracii tak prohrálo křídlo spojené se jmény Hašek, Tejc a Škromach, dosud považované za silnější a schopnější, případně všehoschopné. Zničilo se především kvůli podlému a nevkusně načasovanému útoku zezadu. Sobotkovi spadlo do klína vítězství, aniž by se musel účastnit nějakého zásadního střetu, protože protivníci se nečekaně odkopali sami. Otázka po příčinách mizerného výsledku voleb se odkládá a možná tak končí jedna kapitola v moderní historii nejstarší české politické strany. Je nakonec symptomatické, že souboj idejí se ukázal jako pouhá zástěrka zájmů čistě ekonomických a mocenských.
Hodně se mluví o roli Miloše Zemana v celé aféře nepovedeného puče. Zvláště po propadáku SPOZ se mnozí utvrzují v představě silného autoritářského prezidenta, jenž by nejraději z pozadí vládl i nejsilnější parlamentní straně. A všechno by to stíhal na jedničku… Jako v jiných případech se i zde trochu přeceňují i tak dost přebujelé Zemanovy ambice. Podobné analýzy zpravidla vypovídají především o strachu ze Zemana, který se pak – jistě potěšen – cítí být silnějším, než opravdu je.
Pravda se zdá být mnohem jednodušší a vzhledem k Zemanově ješitnosti patří spíše do oblasti psychologie. Nehraje se ani tak o stranu, jako spíš o pomstu za prohranou prezidentskou volbu v roce 2003, kterou si Zeman s obsedantním zaujetím spojuje s několika konkrétními osobami. Na tu ale může po nedělním sněmování sociálních demokratů dočasně zapomenout. Místo toho bude zřejmě sledovat návrat právě těch jmen, která mu nedají spát. Podobné cvičení v sebeovládání může být jen ku prospěchu jak panu prezidentovi, tak všem zúčastněným. Jen by nikdo neměl propadat předčasně iluzím o velkém usmíření a začátku politiky dialogu a kompromisu.
Přichází tedy doba Bohuslava Sobotky a s ní by podle mnohých měla konečně nastat i éra „moderní, progresivní levice“, což je spojení, které na mnohé účinkuje jako příslib živé vody. Bude zajímavé sledovat, co toto sousloví konkrétně znamená. Nehraje se nakonec o nic menšího než o budoucnost české sociální demokracie. Sobotkovské křídlo ale zároveň slaví štěstí v neštěstí, protože se bude jen těžko prosazovat v nevyhnutelném objetí s podnikatelským projektem Andreje Babiše. Jednou věcí si však může být posílený předseda jistý: silnější nikdy nebyl. Otázka zní, jak s prozatím nezaslouženým darem naloží.
Prohnilí proti prohnilým?
Bylo by nicméně dost zjednodušující hodnotit to, co se po volbách odehrálo v ČSSD, jen jako boj „čistých“ proti „prohnilým“. Morální rouška, do které byl spor mezi Sobotkou a Haškem zahalen, zakrývá rozložení sil a dlouhodobý spor mocenských křídel uvnitř strany. Můžeme jej spíše chápat jako souboj zástupců regionálního kapitálu a krajských oligarchů se sobotkovským centrem, které možná umí lépe a sofistikovaněji získávat velké hráče na svou stranu. V poslední době se často mluví o postavě Radka Pokorného, vlivného právníka, lobbisty a přítele Bohuslava Sobotky. Advokát Pokorný má kolem sebe síť mocných klientů: finanční instituce i velké ryby českého byznysu. Pojí ho blízké pracovní vztahy s miliardářem Zdeňkem Bakalou, který ví, že další osud ohrožených Ostravsko-karvinských dolů závisí i na postoji příští vlády. K firmám, jichž se dotkla Pokorného činnost, patří právě Bakalovo vydavatelství Economia (Pokorný sedí v jeho dozorčí radě), dále třeba ČEZ, ČSOB a také Agrofert, který Pokorný zastupoval v roce 2010 při arbitráži s polským PKN Orlen kvůli Unipetrolu. Je ale možné, že se Pokorného vliv poněkud nafukuje, nikdo mu ostatně zatím nic neprokázal. Hašek odkázal na Pokorného v rozhovoru pro ČT24, ve kterém zapíral povolební schůzku s prezidentem. Varoval, že si „někdo, třeba pana Babiš“, může vodit příštího „premiéra na provázku“. Hašek si zjevně v rozhovoru (neúspěšně) pokoušel zachránit hlavně vlastní kůži a možná mu bylo líto, že přichází o přístup ke zdrojům. V hlavní roli totiž vůbec nemusí vystupovat Pokorný. Nakonec, mluvíme tu o vládě, na níž se bude podílet hnutí ANO.
Klíčové bude, jak a zda se to projeví v praxi. S Babišem přichází do politiky vedle tradičních partají strana s podnikovou hierarchií, která disponuje ohromnými prostředky. Ukáže se, jak se s tím Sobotkova strana vypořádá a čí zájmy bude hájit. Nabízí se několik scénářů. První vyznívá špatně pro Sobotku: Babiš proti ČSSD může používat antipolitickou kartu a de facto pokračovat v předvolební kampani. Bude poukazovat na to, že sociální demokraté nemakají, „jak by měli“, a opakovat, že jsou rozhádaní a zkorumpovaní jako ostatní. Tím bude ČSSD pozvolna potápět a připravovat se na další předčasné volby, ze kterých by už vyšel jako jasný vítěz.
Jenže pokud bude ANO chtít vládnout, bude muset i Babiš začít mluvit a jednat konkrétněji. Uvidíme, zda bude chtít dál vést své hnutí i stát jako pobočky Agrofertu s jedním řídicím centrem, anebo se začne chovat jako větší demokrat. Zatím se tváří až dojímavě pokorně: v rozhovorech tvrdí, že se teprve učí a že je jiný než ostatní. Otázka je, jak dlouho tento styl vydrží někomu, kdo je zvyklý na vrcholnou funkci v korporaci a na vydávání příkazů. Říká se, že starého psa novým kouskům nenaučíš, a tak se Babiš může nakonec potopit sám. V roli autoritáře se může brzy znelíbit voličům i mnoha jeho potenciálním podřízeným ve státní správě.
Výše zmíněné rozložení sil nicméně ukazuje, že Bohuslav Sobotka nemusí být tak docela „pan Čistý“, stejně jako takřka nikdo ve vrcholné politice. Má kolem sebe vlivné mocenské i obchodní zájmy a bude teď záležet na něm, jak se v nastalé situaci zachová. Stát jako firma totiž není něčím nereálným a může se lehce potkat s fungujícím státem, který v předvolební kampani slibovali sociální demokraté. Vzniká z propojení politiky a velkého byznysu, jehož zájmy strany hájí, a právě tahle symbióza by nás měla zajímat v první řadě. Jak už dokázala Nečasova (Kalouskova) vláda, nic moc dobrého z toho obvykle nevzejde.
Autoři jsou redaktoři A2.