Před padesáti lety, 22. listopadu 1963, byl spáchán atentát na amerického prezidenta Johna F. Kennedyho. Vražda spustila řadu divokých teorií a zároveň se vytvořil mýtus, jakých v moderních dějinách není mnoho. Gloriola mučedníka zapustila v myslích lidí pevné kořeny a zásadním způsobem změnila vnímání několika významných historických událostí. Dallaský atentát se stal jakýmsi okultním symbolem jak liberálů, tak konspirujících levičáků. Stal se tragickým symbolem prezidenta, který mohl tváří v tvář vojensko-průmyslovému komplexu a dalším zlům spasit demokracii ve Spojených státech. Asi nejvýstižněji se však o atentátu vyjádřil černošský myslitel Malcolm X, když prohlásil, že jde o odpověď na „klima nenávisti“, a dodal, že „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“.
Ochránce klanu
Kennedy se narodil do pohádkově bohaté a politicky aktivní rodiny. Příliš se nemluví o tom, že Kennedyho klan udržoval velmi přátelské vztahy s proslulým komunistobijcem a udavačem Joem McCarthym. Ten Kennedymu pomáhal při politickém vzestupu a budování kariéry. Ostatně také Kennedyho bratr Robert těžil z přátelského vztahu se senátorem McCarthym při své cestě na výsluní moci – nejdříve pracoval pro McCarthyho jako asistent a později působil ve vládě svého staršího bratra jako ministr spravedlnosti. Sdílel přitom stejný ideologický mustr a zahraniční dění nazíral skrze stejný studenoválečnický filtr jako jeho bratr.
„Hovoří-li se o Kennedym jako o mírotvorci, jenž chtěl Ameriku vytáhnout z bažiny vietnamské džungle, jedná se o omyl.“
Pod vedením Roberta Kennedyho FBI začala špehovat Martina Luthera Kinga. Nešlo jen o monitoring aktivit a odposlechy telefonních hovorů charismatického lídra – oba bratři měli dokonce v úmyslu zabránit legendárnímu pochodu na Washington pod Kingovým vedením. Nakonec se od svého postoje distancovali, nicméně John F. Kennedy příliš vřelé city k hnutí za občanská a lidská práva ani jiným minoritám ve skutečnosti nechoval. To se podle reportéra Seymoura Hershe týkalo hlavně černochů, chudých a Židů.
Kubánská obsese
Když se Kennedy na začátku roku 1961 ujal prezidentského úřadu, skutečnou obsesí zahraniční politiky se stala Kuba. Tuto posedlost nový prezident zdědil od svého předchůdce. Šlo o flagrantní narušení Monroevy doktríny, podle jejíchž regulí nesměl žádný stát na jih od Rio Grande usilovat o sebeurčení ani ideologickou odchylku od kursu, který vytýčil Bílý dům. Ten se netajil tím, že usiluje o navrácení Kuby do sféry svého vlivu, na ostrov uvalil ekonomické embargo a zahájil desítky let trvající teroristickou kampaň. V dubnu 1961 podnikly jednotky kubánských emigrantů s podporou Washingtonu vojenskou invazi na Kubu, již lze považovat za otevřenou agresi proti suverénní zemi. Robert Kennedy téhož roku dostal na starost vedení takzvané Operace Mongoose. Ta zahrnovala polovojenské operace, ekonomickou válku a řadu sabotážních aktivit, jejichž cílem bylo svrhnout Castrův režim a nastolit režim proamerický. Tato obsese do dnešních dnů ještě zcela nepominula, i když poněkud polevila.
Operace si podle kubánských zdrojů vyžádala tisíce mrtvých a zmrzačených a stala se jednou z roznětek vedoucích na podzim roku 1962 k takzvané karibské krizi. Zatímco Sovětský svaz dopravoval na Kubu jaderné zbraně a hodlal je aktivovat, Kennedy vyhlásil nejvyšší bojovou pohotovost – letouny NATO s tureckými piloty údajně byly připraveny svrhnout bomby na Moskvu. Výsledkem Kennedyho gambitu mohlo být nukleární inferno. Ač je možné těch několik posledních říjnových dnů onoho roku spolu s historikem Arthurem Schlesingerem označit za „jeden z nejnebezpečnějších momentů v historii“, kennedyovská mytologie poskytla světu jiný obraz.
Přestože byl Kennedy oficiálně považován za vítěze karibské krize, snadno dostupná fakta toto pojetí relativizují. Byl to totiž sovětský lídr Chruščov, který ukončil patovou situaci, když Kennedyho vládě nabídl konkrétní opatření. Sověti byli ochotni stáhnout z Kuby své zbraně, které Američané považovali za útočné. Na oplátku trvali na tom, aby Bílý dům stáhl jaderné hlavice z Turecka. Kennedy navíc veřejně prohlásil, že bude respektovat suverenitu Kuby a nehodlá na ni útočit. Tento slib nicméně nedodržel.
Sofistikované mimikry
Hovoří-li se o Kennedym jako o mírotvorci, jenž chtěl Ameriku vytáhnout z bažiny vietnamské džungle, jedná se o omyl. Kennedy se sice chtěl z Vietnamu vojensky stáhnout, nicméně až po „vyhrané válce“, jak v knize Rethinking Camelot na základě konkrétních citací dokládá Noam Chomsky. Co ale ona „vyhraná válka“ obnášela? Tři země zdevastované masivním bombardováním, čtyři miliony mrtvých a další miliony zmrzačených a vysídlených. Kennedy kromě přímého bombardování Jižního Vietnamu napalmem odsouhlasil také chemickou válku, během níž účinky Agentu Orange zmrzačily tři miliony Vietnamců. Ještě dnes trpí v důsledku zamoření značného území defolianty asi půl milionu vietnamských dětí tělesnými postiženími.
Vietnam byl Kennedyho prubířským kamenem a obnažil jeho sofistikované mimikry. Od vojenské a politické podpory jihovietnamského klienta v Saigonu, kvůli jehož represím se na protest upálilo několik buddhistických mnichů, přešel Kennedy k eskalaci tamního konfliktu masivním zasypáváním bezbranných venkovanů napalmem.
Obdobná strategie masivního státního terorismu byla aplikována na „zadním dvorku“ Spojených států, tedy v latinskoamerických zemích. Novinář Glen Ford říká, že prostřednictvím zelených baretů a speciálních jednotek, jimž Kennedy věnoval mimořádnou kampaň, bylo vytvořeno stabilní a rozsáhlé zázemí pro budoucí intervence – otevřené i skryté – do latinskoamerických zemí, a to za pomoci lokálních eskader smrti. Na jih od Rio Grande už nesmělo dojít k další kubánské herezi.
Nemůžu se té země vzdát
Není zde zapotřebí vyjmenovávat úspěchy Kennedyho administrativy –tuto práci s velkou svědomitostí desítky let odvádí mainstreamová historiografie a dokonce i levicoví autoři, jakým je historik Peter Kuznick. Ten kupříkladu uvádí, že po karibské krizi prezident Kennedy začal vycházet Rusům vstříc, a za jeho největší přínos považuje souhlas s první smlouvou o zákazu zkoušek jaderných zbraní mezi oběma velmocemi. Kuznick je přesvědčen, že děsivé chvíle karibské krize, kdy světu hrozila jaderná anihilace, přiměly jak Kennedyho, tak Chruščova, aby podobným situacím v budoucnu předešli. Navíc věří, že kdyby Kennedy atentát přežil a obhájil prezidentský mandát, stáhl by americká vojska z Vietnamu. To mu ale nebylo zásahem osudu umožněno.
Z Kuznickových zkoumání ovšem vyplývá, že veřejná prohlášení týkající se Vietnamu byla odlišná od výroků z vládních jednání – názory obou bratří byly protiválečné navenek a proválečné interně. Ještě na jaře 1963 prezident prohlásil: „Nemůžu se té země vzdát ve prospěch komunistů a zároveň nechat Američany, aby mě znovu zvolili do úřadu.“ Ať tak či onak, zhruba tisíc dnů, kdy v Bílém domě úřadoval John F. Kennedy, je přímo nabitých kontroverzními činy – jejich obrysy jsou ovšem v kennedyovském mýtu leckdy zcela nezřetelné.
Autor je překladatel a publicista.