Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Orwell patří lidem

George Orwell se stal zrcadlem, do něhož můžeme nahlížet z jakékoli politické perspektivy a v jehož odraze se zahlédneme. Nenechme se však mýlit – Orwell patří levici. V průběhu týdne následujícího po několika zásadních odhaleních, jež se týkala tajného programu PRISM americké Národní bezpečnostní agentury (NSA), se George Orwell stal žádaným zbožím. Číst (nebo alespoň […]

George Orwell se stal zrcadlem, do něhož můžeme nahlížet z jakékoli politické perspektivy a v jehož odraze se zahlédneme. Nenechme se však mýlit – Orwell patří levici.

V průběhu týdne následujícího po několika zásadních odhaleních, jež se týkala tajného programu PRISM americké Národní bezpečnostní agentury (NSA), se George Orwell stal žádaným zbožím.

Číst (nebo alespoň vlastnit) Orwellovu knihu 1984 bylo z ničeho nic velmi atraktivní. Když začaly přicházet první zprávy o hrozivých rozměrech naší nové špiclovací kultury, stoupnul na Amazonu prodej této klasiky o sedm tisíc procent.

Cenou za zvýšený zájem o Orwellovo dílo je ovšem pokřivení jeho původního odkazu. Četbu románů 1984 a Farmy zvířat musíme chápat pouze jako zjednodušující vstup do myšlení této mnohorozměrné osobnosti. Jeho odkaz činí ještě obtížněji pochopitelným také fakt, že psal a byl aktivní v době bratrovražedných bojů na levici. Proto je potřeba jeho životní osud i knihy pečlivě analyzovat.

Orwell se stal zrcadlem, do nějž se může dívat čtenář zastávající jakýkoli typ politického přesvědčení a nepochybně v jeho odraze uvidí sebe samotného. Už je příliš pozdě na to, abychom znovu prohlásili Orwella za soudruha v boji za lepší svět.

Je to smutné, ale existuje více než dost uctívačů Rona Paula [republikánský kongresman, kandidoval také na prezidenta USA – pozn. red.], bezbřehých anarchistů a libertariánských hacktivistů, kteří si myslí, že 1984 tvoří společně s Atlas Shrugged od Ayn Randové nerozpojitelný celek. Dokonce i takový Glenn Beck [konzervativní moderátor a politický komentátor – pozn. red.] často cituje vybrané pasáže z Orwella. Zesnulý Christopher Hitchens ještě o něco víc zkalil vody, když používal Orwella coby zářný předobraz svého odklonu od levice a následné podpory války s terorem v režii George W. Bushe.

George Orwell At A Typewriter
Po kauze PRISM se George Orwell stal žádaným zbožím

Nenávist T. S. Eliota

Samotná Farma zvířat zaslouží zvláštní pozornost, protože se stala důležitým dokumentem obhájců kapitálu. Ti jsou schopni z ní hojně citovat, aniž by ji kdy četli. Ve své době měl Orwell velké potíže knihu vůbec vydat – ani ne tak kvůli jejímu protistalinistickému podtónu, ale spíš proto, že se vydavatelství domnívala, že jejím hlavním poselstvím je oslava původních idejí a cílů Říjnové revoluce. Hluboce reakční básník T. S. Eliot například knihu nesnášel, protože věřil, že odpovědí Farmy zvířat na komunismus bylo „ještě více komunismu“.

Do obecného povědomí se kniha dostala především díky animované adaptaci z roku 1954, což tuto problematiku ještě více zamlžilo. Jak totiž ukázal Daniel J. Leab ve své skvělé knize Převrácený Orwell, byl tento snímek financován přímo CIA. Film byl dokončen několik let po Orwellově smrti a předkládá celou řadu velmi vážných revizí tohoto románu – především se v něm netvrdí, že Ruská revoluce se odklonila od svých původních hodnot, nýbrž že se revoluce nikdy neměla odehrát. Pozitivní vylíčení Lva Trockého, který v knize vystupuje jako Kuliš, jsou buď vymazána, případně výrazně zjemněna. Postarší filosof Major, který je v knize kombinací Marxe a Lenina, je ve filmu tlustým, hloupým a směšným troubou.

V posledních letech svého života ostatně ke zmatkům ohledně svých politických postojů přispěl i samotný Orwell. Ačkoli byl stále pevně ukotven na levici, ztotožnil se s antikomunistickými socialisty, velmi rozčarovanými z kurzu, který nastoupila sovětská zahraniční politika. Jakožto spolupracovník Partisan Review se Orwell stal horlivým zastáncem antistalinistické, levicové opozice.

V posledních měsících svého života také učinil své neblahé rozhodnutí a sepsal seznam Stalinových sympatizantů a buržoazně-liberálních obhájců Stalinových „monstrprocesů“, který čítal třicet pět jmen. Orwell doufal, že britská vláda tento seznam použije především pro účely propagandy, nejednalo se tedy o obdobu seznamů, které známe z honů na čarodějnice, které v éře tzv. mccarthismu pořádal Výbor pro neamerickou činnost. Přesto to bylo neobhajitelné rozhodnutí umírajícího muže, který sám měl tučnou složku v archivech MI5 týkající se jeho „komunistických“ aktivit a spojenců.

Samotné Orwellovo dílo nám pomáhá tyto izolované fakty z jeho biografie lépe pochopit. Od té doby, co zahájil své aktivity na válečném (španělská občanská válka) a literárním poli, nezískal fašismus mnohem více větších nepřátel a socialismus nenašel mnoho větších hrdinů.

Macho socialista

Vezměme si například jeho Cestu k Wigan Pier, jedno z nejsilnějších vyznání socialismu, které kdy spatřilo světlo světa. První polovina Cesty nám předkládá hluboce dojemný popis pracovních podmínek a drsných životních zkušeností horníků ze severní Anglie. Oživuje v ní svět těch „chudých podzemních dříčů začerněných až po víčka, s krky obalenými uhelným prachem, kteří se s lopatami v rukou zocelených svaly prokopávají vpřed“.

Druhá polovina knihy předkládá zvučnou obranu radikálních levicových pozic. Poté, co předloží jednu z nejdůkladnějších a nejelegantnějších analýz třídních stanovisek, která byla kdy v angličtině napsána, prohlašuje, že žádný z příčetných lidí nemůže vidět jinou odpověď na popsané problémy než socialismus; snad jen ten, kdo „veden nečistými pohnutkami lpí na současném sociálním systému“, může být vůči němu v opozici.

Orwell přesto zůstává Orwellem a opírá se i do samotné marxistické politické praxe. Nešetří svou kritikou na adresu „bolševických snobů“, kteří se z největší pravděpodobností výhodně ožení a ve svých pětatřiceti letech skončí jako konzervativci. Nenechá niť suchou na komunistických intelektuálech, kteří k pracující třídě mluví pouze v těžko srozumitelném jazyce teorie. Měli bychom, říká, „trochu méně mluvit o kapitalistech a proletářích a trochu víc o zlodějích a okrádaných“.

V Orwellových očích selhával tehdejší socialismus v tom nejzákladnějším: v upevňování třídního vědomí. Co se změní, podivuje se v Cestě, když se buržoazie připojí k Britské komunistické straně? Mnoho ne, uzavírá, jde totiž často o nepochopení podstaty toho, oč tu vlastně běží.

Oproti jistému druhu módního pokrokářství, které až příliš často paralyzuje proces budování masových hnutí, je spíše potřeba, jak sám věřil, neochvějná oddanost třídnímu boji. Tato nenávist k levičáckým partičkám a jejich hantýrce vyšší společnosti někdy Orwella přibližuje rétorice, kterou dnes můžeme snadno slyšet z úst některých konzervativních šarlatánů. Ostatně vegetariáni ho dokázali také pořádně vytočit. Étos chlapáctví, který byl vlastní i dalším socialistům Jacku Londonovi a Ernestu Hemingwayovi, mu zabraňoval vidět spojitost mezi možnostmi kontrolovaného početí a ekonomickou rovností. V těchto případech zaujímal velmi razantní stanoviska, jež vycházela z jeho pevného přesvědčení o centrální pozici třídního boje. Třídní boj pro něj vposledku znamenal právě tohle: válku mezi zloději a okradenými, nikoli subkulturu hledačů krajních politických řešení. Socialisté, tvrdil, jsou pro socialismus velmi často tou nejhorší reklamou.

Také v novém promýšlení marxistických kategorií pro svět, který se mu pomalu rodil před očima, se Orwell ukázal být prorokem. Byl znepokojen tím, jak socialistická propaganda stále pracuje s „mýtem pracujícího“ v podobě hřmotného dlaždiče nebo horníka v pracovním overalu. Věděl, že „pracující“, tak jak je prezentoval socialistický realismus, budou v další fázi kapitalismu už brzy nahrazeni proletariátem nového typu. A co, ptal se, „ty zubožené armády úředníků a prodavačů?“ V jistém ohledu předpovídal nynější diskuse o vytvoření hnutí, které by zahrnovalo pracovníky, kteří tráví svou pracovní dobu v kancelářských kójích či zaměstnance call center, Wallmartu a fast foodů. Orwell tušil, že pokud budeme znovu používat termíny ,vykořisťovatel‘ a ,vykořisťovaný‘, mohla by levice zabodovat. Ti, kteří ve své pracovní době čelí den co den zvrácené povaze kapitalismu, znají vykořisťování z první ruky. Nejsou hloupí a Orwell nás upomíná, že právě jim patří revoluce.

orwell ve Španělské válce
George Orwell (vlevo) jako dobrovolník ve španělské občanské válce

Konec obskurností teorie

Boj za vytvoření smysluplné levice se bude odvíjet od naší schopnosti mluvit jazykem třídního boje, aniž bychom upadali do teoretických obskurností, jak je známe od dnešních marxistů západní společnosti. Břitkost, s níž Orwell v Cestě píše o marxismu by byla asi ještě tvrdší, kdyby viděl, v co se v posledních několika dekádách vyvinul. „Marxismus“ je ve Spojených státech často spíše součástí módní akademické subkultury, než že bychom ho mohli považovat za ideologii masového hnutí.

První krok ke znovupřivlastnění George Orwella spočívá v četbě jeho knih. Cesta k Wigan Pier a Hold Katalánsku jsou nepochybně díla, s nimiž je dobré začít. Hold Katalánsku se věnuje jeho zkušenostem ze španělské občanské války a Orwellově boji po boku trockistů. Tato práce dává jeho razantní antistalinistickou pozici do patřičného kontextu. Je také dobré pamatovat, že Orwell byl v první řadě zarputilým esejistou, jedním z nejproduktivnějších kritiků knih, filmů, divadelních her a myšlenek, kterého nám 20. století dalo. Jeho eseje jako Mohou být socialisté šťastní? a stejně tak zdánlivě nesouvisející texty o Charlesi Dickensovi, Tolstém a pití čaje obsahují třídní analýzu a kritiku industriálního kapitalismu, který velmi dobře znal.

Není divu, že dnes mnozí hledají ve svých myšlenkách otisky Orwellova odkazu nebo stopy románu 1984. Dodnes se totiž těší velkému věhlasu. Tak jako u všech velkých myslitelů, i v jeho díle a životě je možné nacházet podpůrné teze protichůdných ideologií.

Účelové využívání cárů a kousků Orwellova díla je vedeno snahou zneužít ho k reakčním cílům, které jsou v naprostém rozporu s tím, za co celý život bojoval. Glenn Beck, byť je bezostyšný, by se měl stydět. Christopher Hitchens prokázal Orwellovi medvědí službu, když se jej snažil prohlásit za svého patrona. George Orwell patří lidem.

 

Autor je historik a kulturní teoretik.

 

Z anglického originálu Reclaiming Comrade Orwell (Jacobin, říjen 2013) přeložil Jan Bělíček.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image