Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Potravinové Nagano

V předvečer čtyřiadvacátého výročí začátku „sametové revoluce“, kterou odstartoval jeden estébák, když si lehl pod zakrvácené prostěradlo, a Petr Uhl, když vypustil do světa zprávu o smrti studenta Martina Šmída, proběhla v Česku další ze světodějných událostí: Národní potravinová sbírka. Do charitativní akce se zapojilo mnoho řadových obchodů i velkých nadnárodních korporací. Propagace se povedla, […]

V předvečer čtyřiadvacátého výročí začátku „sametové revoluce“, kterou odstartoval jeden estébák, když si lehl pod zakrvácené prostěradlo, a Petr Uhl, když vypustil do světa zprávu o smrti studenta Martina Šmída, proběhla v Česku další ze světodějných událostí: Národní potravinová sbírka. Do charitativní akce se zapojilo mnoho řadových obchodů i velkých nadnárodních korporací. Propagace se povedla, takže jsme se mohli z médií dozvědět, jak je podobná akce potřebná, protože chudí lidé skutečně – ač je to v tom našem krásném světě skoro k nevíře – existují, a že by bylo nejlépe, kdyby se z události stala každoroční tradice. Proč je chudých tolik a proč potřebují dokonce jídlo, jsme se nedozvěděli. Proč taky? Chudoba, to je přece něco jako živelná pohroma. S tím se prostě nedá nic dělat. Vždyť na to, co bylo u nás ještě donedávna nepředstavitelné, tedy že někdo nebude mít ani na jídlo, už jsme si zvykli. Lepší úvod si oslavy výročí „sametu“ nezasloužily.

Odpustky jsou nakoupeny

Média plesala nad krásou projektu a Patricie Strouhalová se na Radiožurnálu div nepřetrhla, jak triumfálně oznamovala, jaký že se to v České republice děje skvělý podnik. Jeden by si skoro myslel, že tady máme nové Nagano – o to se ale nakonec, o pár hodin později, postarali čeští tenisté, kteří ve finále Davisova poháru porazili Srbsko. Pokud jste si někdy přečetli 1984 od George Orwella, máte jasno. Ti ostatní, ať si četbu co nejdříve doplní. Pak se při naslouchání českým médiím, a zejména těm vyváženě veřejnoprávním, nestačíte pro samý smích zvedat ze země. Dějiny postsametu v plné nádheře.

„První potravinová sbírka skončila naprostým triumfem. V celé republice se vybralo šedesát tun potravin. Tak štědří jsme byli. Každému z milionové armády chudých by tak mohlo být na jeden jediný den zajištěno šedesát gramů například špaget s obsahem vysokokalorické české solidarity.“

Ve světě, který je od základů vystavěn na nespravedlivé distribuci bohatství a který je rok od roku bezohlednější, se charita jistě může jevit aspoň jako nějaké řešení. Ale jen tehdy, když ji nevnímáme jako součást vyšinutého systému, který svého času tak pěkně demonstrovala Tereza Maxová, když se zastala hazardního průmyslu, protože jí dává peníze na její opuštěné děti. Hazardní průmysl sice nejdřív rozvrátí a přivede na mizinu značné množství rodin, čímž vznikne potřeba charity, pak ale milostivě upustí pár drobných. Skvěle vymyšleno.

Odpustky jsou nakoupeny a my víme, že jsou mezi námi dobří lidé, kteří myslí na blaho druhých. A v médiích se zase může vzrušeným hlasem žvatlat o tom, jak jsou Češi solidární a jaké skvělé myšlenky jsou někteří z nich schopni realizovat. Díky nim pak můžeme nakoupit něco potravin a mít pocit, že máme na rok splněno. Protože, nezapomeňme, bylo by skvělé, kdyby se něco podobného stalo každoroční tradicí. Odpustek si může koupit každý a pak může klidně volit třeba TOP 09, stranu, která chudé prostě z očí jen tak nespustí, protože jestli se v téhle zemi něco dobře škube, tak právě ti nejchudší.

Propagace se povedla. Za sobotu, během níž akce probíhala, mohly obchody vyhodit do popelnic méně potravin než v jiné dny
Propagace se povedla, obchody mohly vyhodit do popelnic méně potravin než v jiné dny

Zdražování není nikdy dost

Za necelé čtvrtstoletí let od převratu jsme se dostali do situace, kdy pod hranicí bídy v Česku přežívá deset procent obyvatel. Jde rozhodně o úspěch české cesty ke svobodě a demokracii, protože přesně proto jsme v listopadu 1989 cinkali na náměstí klíči. Zdálo se nám tenkrát jako dobrý nápad, aby desetina národa měla problém vůbec přežít. Není to krásný cíl?

Teď se nám to konečně povedlo, takže můžeme být sami se sebou spokojeni. I když není všem dnům konec. V čele státu stejně jako v čele České národní banky stojí (skoro jako za komunismu) samí schopní lidé, takže se můžeme těšit, že oněch deset procent není vůbec konečné číslo. Státní bankéři měli se svými milionovými platy zřejmě dojem, že lidé moc škudlí, a tak bylo zapotřebí oslabit korunu, aby čeští lakomci mohli ty své megaúspory konečně začít utrácet – zdražování není ani po Kalouskovi nikdy dost. A když už jsme u našeho slavného ministra financí – není to prý v Česku s chudobou zdaleka tak hrozné. Abychom dosáhli výrazného úspěchu v boji s nouzí přece stačí snížit tabulkové životní minimum a chudých nám hnedka ubude. Tabulkově samozřejmě. A kdyby se třeba životní minimum posunulo do záporných hodnot, nebude v Česku chudý nikdo. No není to skvělé?

Takže, milí Češi, jste skvělý solidární národ
Takže, milí Češi, jste skvělý solidární národ

Tučná česká solidarita

První potravinová sbírka, jak jsme se mohli dozvědět z médií, skončila naprostým triumfem. V celé republice se vybralo šedesát tun potravin. Tak štědří jsme byli. Každému z milionové armády chudých by tak mohlo být na jeden jediný den zajištěno šedesát gramů například špaget s obsahem vysokokalorické české solidarity. No neberte to. Statistiky, které by mapovaly, kolik jídla vyhodí obchody za den u nás neexistují. Na Slovensku je to prý 300 tisíc tun ročně. Což na den dělá 821 tun. Naštěstí není pomoc chudým jediným cílem této skvělé akce. Smyslem je také upozornit na nedostatky v české legislativě. Není totiž pochyb o tom, že obchody by se mohly v rozdávání jídla chudým úplně přetrhnout, kdyby za darované potraviny nemusely platit DPH, jak jim to ukládá zákon. A na to chce tato akce také upozornit.

A to nejlepší na závěr. Celou operaci organizovala platforma s názvem Byznys pro společnost. Pro kterou společnost, jsme si mohli odvodit z názvů obchodních řetězců, které se velkolepé charitativní operace zúčastnily: Tesco, Interspar, Makro, Globus a Albert (ano, ten Albert, na jehož ostravskou pobočku se nedávno provalilo, že v ní jedna bezmozečnatá manažerka sebrala pokladním židle, aby pracovaly rychleji, a některé chuděry se domnívaly, že když budou pracovat lépe, židle jim za odměnu vrátí).

Dobrou zprávou určitě taky je, že za sobotu, během níž akce probíhala, mohly obchody vyhodit do popelnic méně potravin než v jiné dny. Takže, milí Češi, jste skvělý solidární národ. Pracujte víc, plaťte stále víc, a až budete úplně oholení, vy, co vám přece jen zbude ještě něco navrch, nakupte potraviny na charitu. A svět bude konečně krásný a veselý. A nejveselejší budou ti, kteří se z vaší zhuntované zemičky odstěhují s vašimi miliardami kamsi na druhý konec světa, zatímco se budete belhat o žebrácké holi a myslet si, že si za svůj neúspěch můžete sami. A taky že jo!

 

Autor je dramatik a novinář.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image