Když jsem před dvěma lety sledoval na Jihlavském festivalu dokumentárních filmů snímky Paroubkové, Vladimír Špidla: Běžec na svém místě, Hájek na zámku, Petr v podzámčí či Závod ke dnu, říkal jsem si: no konečně. Bez ohledu na dílčí nedostatky některých filmů se najednou ukázalo, že mladá dokumentaristická generace, ale i její učitelé z FAMU mají potřebu reflektovat současnou politiku i společenské nálady. Některé novinky představené v Jihlavě letos potvrdily, že nejde o souhru náhod, ale o pokračující trend. Umění často nachází silná témata právě tehdy, když společenská situace není zrovna nejšťastnější. Je tedy otázka, zda se z formálních i obsahových kvalit současné české dokumentaristiky vlastně radovat.
Sůl do otevřených ran
Apolena Rychlíková, autorka zmiňovaného loňského portrétu Petra Hájka, iniciovala projekt Expremiéři, cyklus portrétů bývalých předsedů vlády. V jihlavské sekci Work in Progess byly promítnuty tři epizody. Projekt je ovšem unikátní právě tím, že jde o střet rozdílných typů autorských osobností s různými osobnostmi z různých fází naší politické scény, a tudíž ho lze plně docenit pouze jako celek. Už tyto první drobky však ukazují, že podobnou úvahu o roli osobnosti na chod politiky a o tom, jak se politické směřování naší země proměňovalo, potřebujeme jako sůl. V kontextu voleb probíhajících souběžně s festivalem, se také ukázalo, že je to tak trochu sůl do otevřených ran.
Díly věnované Petru Pithartovi, Vladimíru Špidlovi a Václavu Klausovi nebyly promítnuty naráz a mezi promítáním prvních dvou a posledním se odehrál docela symbolický diskusní předěl. Zatímco první dva politici, spíše intelektuálové než vůdci, zosobňují typ politiky, která si vysloveně říká o sebereflexi, a zpětně je jí také schopna, v případě „božského Václava“ se nedočkáme ani Klausovy přítomnosti. Posun od Pitharta, který vytvářel dotazníky na způsob svého vedení vlády a v jehož vládě se debatovalo tak dlouho, dokud nebylo dosaženo shody, ke Klausovi, který se v posledních letech stal karikaturou sebe sama a který debatu už z principu odmítá, ilustruje vývoj polistopadové demokracie až bolestně výstižně. S víceméně vážně laděnými portréty prvních dvou – byť ani ty nepostrádají vtip a lehkost – ostře kontrastuje ironická pouť autorky za nedostižným Klausem. Režisérka Petra Nesvačilová se suverénně producíruje před kamerou, její přístup nicméně přesně odráží charakter současné politiky. Slova jako fraška či komedie reprezentují bohužel ještě tu její přívětivější tvář.
Žádný prostor pro debatu
Sama Rychlíková se po loňském snímku Padá vláda, něco si přej pustila do osobnějšího projektu. Její novinka Rodina ale není zdaleka jen videodeníkem zaznamenávajícím jedno významné období jejího života. Rychlíková natáčí své vyhrocené politické hádky s otcem, hercem a dokumentaristou Břetislavem Rychlíkem, ale i vlastní těhotenství, porod a chvíle těsně po něm. Jde o různé druhy intimnosti, ale v obou případech má toto obnažení intenzivní dopad na diváka. Nechybí ani mikroanalýzy naší současné i nedávno minulé společensko-politické situace z úst Václava Bělohradského či Jaroslava Fialy. Ještě o něco lépe charakter doby vystihují provokativní básně Ondřeje Slačálka či prohlášení písničkáře Ivo Hoffmana, že se dnes cítí být větším disidentem než v minulosti, a i proto už tolik nehraje na kytaru. Neboť není k čemu a pro koho: „Ti, kterým bychom se dříve smáli, že jen hloupě posluhují režimu, jsou braní jako bojovníci za svobodu. Hloupá děcka drží hladovku proti komunistům a kamarádi z disentu mají za pankáče místopředsedu vlády a ještě mu říkají kníže.“ Právě slova bývalého (a dle vlastních slov i současného) disidenta ukazují na podivně vykloubený charakter doby, v níž minulost i současnost čteme dvěma až groteskně odlišnými způsoby a není možné najít ani prostor pro debatu.
Spor Rychlíkové se svým otcem není jen střetem „pravičáka“ a „levičáka“ – ukazuje se tu něco, co režisérka nazývá „mimoběžností argumentů“. Hádky o tom, zda je kníže loutka či komplexní sympatická osobnost, znázorňují i určitou generační propast, která podobné debaty znemožňuje na mnohem obecnějších úrovních, než jsou rodinné hádky.
Být v opozici
Potřeba zaobírat se současnou společenskou situací, která si žádá radikálnější řešení, než jaká nabízejí programy velkých politických stran, se dobře manifestuje i v novince Víta Janečka nazvané Léčba dějin. Pedagog FAMU International a zkušený dokumentarista tentokrát nenatočil vyhraněný exkurs do problematiky nezaměstnanosti a vývoje globálního kapitalismu jako v případě Závodu ke dnu. Ujal se cizího nápadu natočit snímek o jednom z nejstatečnějších politiků našich dějin Františku Kriegelovi a převzatý námět posunul směrem k současnému odkazu této osobnosti. Na celkem konvenčně natočených portrétech různorodých laureátů Ceny Františka Kriegela – lékařky a senátorky Aleny Dernerové, bankovního experta a senátora Libora Michálka, anarchisty Jakuba Poláka a kněze a bývalého politického vězně Františka Lízny – se vyjevují různé podoby statečnosti a různé způsoby, jak nebýt lhostejný ke stavu světa. Zároveň se ukazuje, že radikalita, potřeba být v opozici a bít se za správnou věc, není nutně jen levičácká umanutost, jak je nám tvrzeno a jak se mnozí domnívají.
Možná právě momenty, kdy jezuita a bývalý zapřisáhlý antikomunista říká, že v dnešní situaci by dost možná komunisty volil, či když se disident směje dětem, které drží hladovku proti komunistům, mohou napomoci k ukončení zmíněné „mimoběžnosti“. Ostatně to, že potřebu změny necítí jen „anarchisti“, „levičáci“ a „podobná pakáž“, ilustrují výsledky voleb dostatečně jasně. V debatě po projekci Expremiérů se nad absurdností myšlenkových zkratek (nejen) voličů zamýšleli i pozvaní hosté Petr Pithart, Ivan Pilip, Václav Bělohradský či Petr Fischer. V době, kdy se pomalu uzavíraly volební místnosti, popisoval Petr Fischer, jak probíhalo převzetí Lidových novin a Mladé fronty Dnes Andrejem Babišem. Přišli tři pánové v červeném a začali kontrolovat, přeorganizovávat a vyptávat se na podivuhodné věci. Když se po delší době jeden z přítomných novinářů zeptal jednoho z oněch manažerů, kde pracoval, než nastoupil do této funkce, odpověď byla stručná a jasná. „Na úseku červeného masa.“ Zda se dá stát řídit podobně jako úsek červeného masa, bude klíčovou otázkou následujících dnů, měsíců a možná i let. Možná by to nemusel být až takový problém.
Autor je filmový publicista.