V úterý 5. listopadu byl drtivou většinou Newyorčanů zvolen starostou Bill de Blasio. Po dvou dekádách vlády republikánů se na radnici probojoval kandidát demokratů, do něhož vkládají převážně liberální voliči velké naděje. V rámci své kampaně převálcoval de Blasio republikánského kandidáta Josepha Lhotu. Vsadil především na kritiku předchozího starosty Michaela Bloomberga, který v této pozici strávil tři volební období. Bloomberg byl obviňován především z výrazného rozšíření propasti mezi chudými a bohatými.
Volby newyorského starosty jsou obvykle po celém světě hojně sledované. Při těch letošních přispěl ke zvýšení pozornosti médií také skandál demokratického kandidáta Anthonyho Weinera, který byl v předvolebních průzkumech pasován na velkého favorita. Nejednalo se však o první událost, kvůli níž se bývalý demokratický kongresman ocitl pod palbou sdělovacích prostředků. Poprvé dal o sobě výrazněji vědět v polovině roku 2011, když nahrál fotografii svého rozkroku na sociální síť Twitter. Po několikatýdenním zapírání Weiner tlaku médií podlehl a své autorství u fotografie přiznal. Následovalo doznání, že během předchozích tří let se věnoval takzvanému sextingu nejméně s šesti různými ženami. Poté na svůj post kongresmana rezignoval a na necelé dva roky se stáhl do ústraní.
V květnu letošního roku ovšem znovu oznámil svou kandidaturu na post starosty New Yorku. Tvrdil, že se ze závislosti na sextingu vyléčil a rozhovory podával výhradně po boku své ženy Humy Abedinové (mimo jiné dlouholeté poradkyně Hillary Clintonové). Weinerova kampaň byla silně postavena na jeho schopnosti „odrazit se ode dna“. Weiner se stavěl do role silného starosty, který zvládne ukočírovat chod megapole jménem New York. Zvládl-li tak mohutný skandál, co by ho ještě mohlo rozhodit? Nakonec se však ukázalo, že stačilo opětovné rozdmýchání skandálu. V polovině července uveřejnil web The Dirty textové zprávy, které dokládaly, že Weiner pokračoval ve svých perverzních zálibách (navíc pod absurdně komickým pseudonymem Carlos Danger), a to i dlouho poté, co se veřejně omluvil a v rozhovorech rozprávěl o znovunalezené rovnováze a vnitřním klidu. K všeobecnému překvapení Weiner svou kandidaturu i přesto nestáhl. Znovuoživený skandál však jeho naděje na zvolení nadobro pohřbil.
Neúspěch republikánské negativní kampaně
Od Weinerova zahanbujícího pádu se volby o newyorského starostu staly soubojem dvou mužů: kandidáta demokratů Billa de Blasia a republikána Josepha Lhoty. Současný starosta Bloomberg sice nakonec nevyjádřil podporu ani jednomu z nich, ale nelze popřít, že k Joe Lhotovi má rozhodně blíže. Stejně jako Bloomberg totiž zastává princip takzvané trickle-down economics, souboru opatření založeném převážně na daňových úlevách pro bohaté. Kýženým cílem těchto postupů je přilákat bohatší vrstvy společnosti do města v naději, že jejich bohatství postupně „proteče“ i mezi chudší obyvatele New Yorku. V sociálních otázkách se ale Bloombergovi vzdálil: ohradil se například proti diskriminačním praktikám nechvalně proslulé praxe „stop and frisk“, která umožňuje policistům zastavit a prohledat jakéhokoliv člověka bez udání důvodů. Lhotova chvála na adresu odborářů za jejich hbitou pomoc při katastrofě způsobené hurikánem Sandy také nebyla pro republikánského kandidáta obvyklá. Přes částečnou umírněnost Lhota vedl silně negativní kampaň. Ve svém volebním spotu sděloval Newyorčanům, že by neměli uhýbat z cesty vytyčené starostou Bloombergem. Od nebezpečných ulic, selhávajících škol a rozpočtového chaosu je prý dělí pouze volba jednoho špatného starosty. Lhotova „antikampaň“, jež byla jistě umocněna velikým náskokem de Blasia v předvolebních průzkumech, vyvrcholila v pondělním vydání bulvárního plátku New York Post. Na titulní stránce se skvěl obličej Billa de Blasia a jako pozadí mu sloužila vlajka Sovětského svazu. Výhružný titulek odkazoval ke známé písni Beatles: Back In The USSR. V posledních letech však taktika osočování ze socialismu ztrácí svou účinnost i v tradičně konzervativnějším vnitrozemí Spojených států, natožpak v baštách liberálů na obou pobřežích. Lhotův poslední pokus tak neměl příliš velkou naději na úspěch.
Demokratický socialismus a teologie osvobození
Útok na de Blasia skrze titulní stránku New York Postu byl sice zoufalý a zavádějící, rozhodně však nebyl zcela smyšlený. Publikovaný článek absurdně nafukuje de Blasiuv krátký stipendijní pobyt v Sovětském svazu v roce 1983. Pravda však je, že Bill de Blasio na přelomu osmdesátých a devadesátých let jako aktivista výrazně obhajoval Sandinistickou revoluci v Nikaragui. Podle New York Times zde také strávil deset dní, ale věnoval se především humanitární pomoci. Nikaragujská zkušenost evidentně zanechala v mladém de Blasiovi dojem a nedlouho po cestě do této středoamerické republiky prohlásil, že je zastáncem „demokratického socialismu“. Dnes se ale zdá, že od té doby poněkud obrousil své politické hrany. V nedávném rozhovoru definoval své politické přesvědčení jako směs vlivů tradice evropské sociální demokracii, Rooseveltovova Nového údělu a teologie osvobození.
V posledních týdnech však svou rétorikou mnohé zástupce americké levice spíše znervózňuje. Jednak z důvodu vyhýbavých odpovědí v předvolebních debatách, které byly v ostrém kontrastu k de Blasiově předchozí přímočarosti. Jednak vyjevením svého tvrdého – pro politika s tak progresivní pověstí dosti podivného – postoje k Iránu. Zahraniční politika má samozřejmě s pravomocemi starosty máloco do činění a de Blasiovy názory na otázky praxe „stop and frisk“ nebo sociální nerovnosti jsou stále poměrně nekompromisní. Lze tedy jen doufat, že ony znepokojivé náznaky jsou plané a že politikaření spojené s vykonáváním funkce de Blasia nesvede blíže k zachování neuspokojivého statu quo.
Autor je publicista.