Sedm strastí levičáctví

Kravaťák s příjmem přes padesát tisíc je vždy připraven vytasit argumenty o tom, že by se každý měl ohánět a že postavení i příjem záleží na píli a schopnostech.

Protože tomu sám věří, působí přesvědčivě. Jeho přesvědčivost a razanci přebírají i pouliční prodavači tarifů v nepadnoucím saku, kteří už rok splácejí svůj nadupaný Samsung.

Když se ale levičák v ošuntělém svetru snaží přesvědčit svoje ambiciózní kamarády, že realita je složitější, zamotá se při balení cigaret ve své argumentaci natolik, že se jeho kamarádi jdou druhý den raději poptat po volném místě na pozici terénní distributor tarifních nabídek. Levičákovi nikdo nerozumí. A tak si hledá přátele zejména mezi dalšími levičáky. Postupně ale zjišťuje, že ani zde nepanuje shoda – splynutí duší tedy postupně přechází ve stále pevnější utvrzování se v sofistikovaných politických postojích.

Když jde levičák s tímto intelektuálním zázemím na úřad práce, není divu, že se dostavuje frustrace. Levicový background mu napovídá, že trh práce je a bude krutý. Své neúspěchy v kapitalistickém prostředí umí díky pozdní frankfurtské škole interpretovat jako nikdo jiný. Zatímco pravicoví kamarádi se úspěšně zadlužují kvůli ambiciózním start-upům, anebo jako začínající finanční poradci nutí svoji tetu, aby si pojistila garáž, což jim dodává pocit příslušnosti k finančním elitám, levičák podobné úspěchy nesklízí. Ve světě práce se jeho kritický přístup postupně mění v elaborátní rozbor toho, proč nic nejde a proč nic nemá cenu. Oč méně je levičák ochotný bojovat s nezdolnou bestií kapitálu, o to důležitější jsou pro něj nekonečné spory s lidmi, kteří si myslí skoro totéž, co on. Během osočování, kdo svým sektářstvím víc prospívá zájmům velkokapitálu, zuří za okny kavárny naplno válka tarifů.

Kouzlo politického marketingu sdružuje lid pod vlajkou falešných nadějí a lidé aspoň na chvíli zažívají pocit, že se o ně někdo zajímá.  Sdružovat se chce také idealistická levice, ale brání jí v tom následující strasti:

1. Nebezpečné známosti (s dělnickou třídou)

Zatímco dvojička postmarxistických teoretiků řeší u piva přípustnost revolučního násilí, u vedlejšího stolu se příslušnici dělnické třídy – kteří jsou předmětem vášnivé diskuze teoretiků – radí, jestli intošům dají do huby, nebo ne.

2. Subverze v call centru

Pravičák sní v callcentráku o kariérním postupu, a když dá bůh, jednou se stane i team leaderem nebo coachem. Levičák ve vedlejší kukani v duchu nadává na korporace. O polední pauze sebere všechnu odvahu a zahájí podvratnou činnost – ukradne deset sponek do sešívačky a zavrtá je zespodu do desky pracovního stolu.

3. Hospodské frakce

Dva kamarády, kteří spolu ve školce stavěli sněhuláky a na střední spolu kouřili trávu a bojovali proti náckům, rozdělí spor o způsobu organizace revoluční akce. „Rozevlátí eseři nikdy nemohli stát v čele revoluce,“ káže přísně mladý bolševik, který se ráno sprchuje studenou vodou a matraci si podkládá prvním vydáním Kapitálu. To už je pro jeho kamaráda ze školky příliš velké sousto. Na silvestrovské chlastačce společně zjišťují, že jejich vzájemná nenávist je větší než jejich nenávist ke kapitalismu.

4. Svůj ke svému

Levičák své názory testuje výhradně na dalších levičácích – pravičáci tomu nerozumí. Levičákovi se ale nedaří přesvědčit ani přesvědčené, natož vzdorovat zaťatým pravicovým svazákům. Triumf pravičáka spočívá v tom, že svého levicového oponenta považuje za nevzdělané hovado, které nedokáže pochopit základní ekonomické zákonitosti. Posíleni učením Miltona Friedmana se pravičáci s lehkostí v srdci zadlužují, podnikají, jsou optimističtí, a pokud jim to na volném trhu nevyjde, ochotně se věší s tím, že na to prostě neměli.

5. Není koho volit

Levičák si u voleb nevybere. V předvolebním zoufalství volá kámošům, jestli do toho neprásknou a nezaloží si konečně autentickou levicovou partaj. Solidní program, který na ustavující schůzi v kavárně Rybka sepíšou, však po desátém panáku Havany předseda podvýboru pro politickou osvětu nechtěně spláchne do hajzlu. V ranní kocovině pak každý z účastníků včerejší schůze zasedne ke klávesnici a sepíše článek o potřebě založit autentickou revoluční stranu, ve kterém se diví, že to ještě nikdo před ním neudělal.

6. Intelektuální traumata

Špatné zážitky z agitace v hospodě u litvínovské chemičky zanechaly v ústech studentů politologie hořkou pachuť. Stávají se proto kritiky levicového intelektualismu a odtrženosti teorie od praxe. S egem pošramoceným tím, že nedokázali podnapilým výhybkářům vysvětlit, že „ten zkurvenej šéf“ je „vlastníkem výrobních prostředků“, horují za vstřícnost k masám. Stylisticky vybroušeným jazykem pak pranýřují intelektualismus soudruhů dosud nezocelených zkušenostmi.

7. Sekýrování

Úderným jazykem se dá simulovat reálná moc. Na redakční schůzce blogu, které se zúčastní dva aktivní členové podzemní maoistické buňky, se vyžaduje striktní procesní pořádek. Hipísácké návyky nejsou tolerovány, protože k úspěchu vede jen bolševická umanutost a striktní morálka. Desítka věrných čtenářů je vycepovaná jako Rudá armáda, zbývá už jenom vycepovat zbytek společnosti. Redakční rada se však začne nervózně klepat v momentě, kdy návštěvnost blogu překročí sto přístupů za den. Mainstream není dost revoluční. Lidovědemokratická revoluce není pro každého.

 

Autoři jsou levičáci.

 

Čtěte dále