Na přednášce v Bratislavě se mne někdo v diskusi zeptal, co soudím o dnešních mladých lidech. Odpověděl jsem, že se možná nechají snáze zmanipulovat než moje generace v jejich věku. Šéfredaktor Respektu Erik Tabery a několik dalších na slovo vzatých odborníků reagovalo tím, co dokáže pravice ze všeho nejlépe: začali mne kádrovat. Problém mentality dnešních mladých lidí je však natolik zajímavý, že si zaslouží vážnější zamyšlení.
Nemám rád řeči o tom, že žijeme v postmoderní společnosti. Modernita je jasně definována svými vlastnostmi a svět, ve kterém žijeme, má tyto vlastnosti stále. Patří mezi ně například vysoký stupeň urbanizace společnosti, přesun populace z agrárního sektoru do průmyslu a odtud do terciéru, zeslabování soudržnosti rodiny, významná úloha vědy při tvorbě produktů s vysokou přidanou hodnotou, formálně demokratické zřízení založené na soupeření politických stran, klíčová role soukromého vlastnictví v reprodukci mocenského vlivu, převaha formální racionality nad racionalitou hodnotovou a některé další. Dokud někdo neprokáže, že tyto vlastnosti modernity už ztratily svůj prvořadý a určující význam, je zbytečné bavit se o příchodu kvalitativně jiné, jakési postmoderní společnosti. Ostatně i hrozící ekologická katastrofa je záležitost typicky moderní, nikoliv postmoderní.
Média a změna mentality
Modernita se pochopitelně mění a dynamicky vyvíjí, a to nejednou v průběhu života jedné generace. Patří to ostatně k její podstatě, jíž se tak výrazně odlišuje od všech systémů předmoderních. Tyto mnohdy bouřlivé změny však probíhají ve stále stejném institucionálním rámci, který již nějakých dvě stě let modernitu charakterizuje. I když mohou být tyto změny na prvý pohled sebevíce překvapivé, senzační, ba šokující, není to ještě důkazem toho, že v něčem překračují pevný rámec modernity.
Právě v tomto rámci probíhá například poměrně dramatická změna mentality středních vrstev, kterou v průběhu celé modernity zaznamenáváme. Staré střední vrstvy, tedy drobní podnikatelé a svobodné profese, měly výrazně jiné charakterové vlastnosti než nové střední vrstvy, zaměstnanci velkých organizací. Příslušníci nejnovější střední vrstvy se neméně radikálně svojí mentalitou liší od organizačního člověka poloviny 20. století. To ovšem neznamená, že její mentalita je jiná než typicky moderní. Jsou v ní jen zvýrazněny jiné složky, s jejichž pomocí má být dosaženo moderních cílů – individuálního úspěchu dosahovaného v otevřené či skryté konkurenci s druhými.
Mentalita aktérů tohoto ústředního moderního zápasu je modelována nadindividuálními tlaky. Jedny z nejmocnějších jsou skryty v působení médií. Nikoliv primárně v jejich obsahu – to věděl už mediální teoretik Marshall McLuhan –, nýbrž v jejich formě. Každodenní život je do té míry nasycen záplavou obrazů v podobě televizních vysílání, reklam, signálů přehrávačů a monitorů počítačů s jejich hrami a simulacemi, že napodobenina reality je stále více ztotožňována s realitou samotnou.
Nejedná se o žádnou mocensky neutrální proměnu. Jak tvrdil už Guy Debord, „společnost spektáklu“ znamená, že ti, kdo mají monopol na viditelnost, rozehrávají prostřednictvím médií podívanou, která dokonale zakrývá reálné mocenské vztahy a skutečné cíle existujícího systému. Provozování tohoto spektáklu slouží potřebám akumulace, hospodářského růstu a soukromého profitu. Všechno to jsou typicky moderní prvky, i když v rámci volebního spektáklu mohou někteří z aktérů vystupovat s roztomile „postmoderním“ fialovým čírem.
Spektákl, jehož jsou lidé zároveň diváky i produktem, je umožněn rozvojem moderních technologií a je postaven na ryze moderním boji o to, urvat jakýmkoliv způsobem nedostatkovou pozornost publika. Tak je tomu v oblasti sportu, zábavy, prodeje, turismu (tedy prodeje cizokrajných zážitků) i politiky (tedy nákupu politického vlivu).
Jeremy Rifkin ve své knize The Age of Access (Věk přístupu, 2000) jako jeden z prvních popsal, jakou mentalitu utváří toto prostředí v myslích především mladých lidí. Mladí se snadno adaptují do simulovaných světů, které se pro ně stávají tou nejskutečnější realitou. Nikoliv snad proto, že by byli hloupější než starší generace, nýbrž proto, že se narodili a byli odkojeni prostředím, ve kterém divadlo nahradilo ideologii a étos hry vystřídal v sebeprezentaci společnosti pracovní étos. Svůj vlastní život vnímají jako různorodou, víceméně nespojitou sérii představení a vystoupení na prknech tohoto virtuálního divadla.
Život jako série zážitků
Intenzivní užívání počítačů, rychlé střídání vln reklamních kampaní, charakter zpráv emitovaných médii, to vše modeluje naše vnímání světa. Lidé vyrůstající v této atmosféře mají sklon vnímat realitu jako rychlý tok nespojitých zážitků a podnětů, které jsou prchavé a navzájem na sebe neodkazují, nelze je dost dobře zařadit do obecnějšího rámce. Ostatně schopnost zařazovat události do širších kontextů je v neustálém proudění nových podnětů z pochopitelných důvodů brána jako ztráta času. Vytváření pevnějšího rámce by jen ubíralo energii k nezbytné dynamické adaptaci na rychle se měnící realitu, či spíše na to, co je za ni právě vydáváno.
Lidé, kteří musejí reagovat na impulzy tohoto charakteru, se méně zajímají o dějiny, o to více jsou ale zaujati rychlými proměnami přechodných stylů a krátkodobých mód. Svůj život mívají sklon pojímat jako sérii vzrušujících experimentů, nikoliv jako spojitou a vcelku předvídatelnou kariéru. Takové vnímání by jim ani příliš nepomohlo: spojitá kariéra většinu z nich nečeká, spíš budou zažívat překvapivé vzestupy a neméně překvapivé pády.
Úvahy o postmoderní společnosti dokáží všechny tyto proměny mentality velice přesně popsat. Některé z nich se vyjadřují i k nadindividuálním mechanismům, jež tyto proměny individuálních aktérů a jejich způsobu myšlení a vnímání světa způsobují. Z nějakého důvodu však trvají na tom, že popsané změny nás přenášejí do jiné než moderní společnosti. Tím se zakrývají typicky moderní způsoby získávání a udržování moci, typicky moderní snaha masově manipulovat jedinci, kteří si tak mnoho zakládají na svém odporu k masám.
Spektákl, který je rozehráván, má schopnost do jisté míry formovat své diváky. Pokud by tomu tak nebylo, ubyl by jeden z důvodů, proč do něj vkládat tak obrovské peníze a proč ho provozovat dvacet čtyři hodin denně. Ti, kdo jsou mu od dětství vystaveni, budou s velkou pravděpodobností ovlivněni hlouběji než lidé, kteří vyrostli v méně sofistikovaných kulisách neméně urputného boje o moc.
S inteligencí jednotlivých věkových kohort nemá tato věc opravdu nic společného. A mohl by to snad konečně pochopit i Erik Tabery.
Autor je sociolog.