Na Akademii výtvarných umění jste sám po revoluci studoval. Jak jste byl tehdy spokojen s jejím fungováním a jak se na to díváte zpětně?
Byla to úplně jiná situace. Patřím k prvnímu porevolučnímu ročníku, studentem jsem se stal hned v roce 1990, kdy na Akademii vstoupil profesor Knížák. Byla to doba plná euforie a nadšení. Diplomoval jsem v roce 1997. Začal jsem vystavovat, vstoupil jsem do uměleckého provozu a zvenku sledoval, co se na škole děje. Vypadalo to, že všechno funguje stejně, jen to porevoluční nadšení opadlo. Zdálo se, že se stav postupně konzervoval. Zřetelně jsem si to uvědomil při četbě článku profesora Berana Za fasádou, otištěného v čtrnáctideníku Ateliér. Jednalo se o kritickou reakci na situaci vzniklou po konkurzech na vedoucí pedagogy malířských ateliérů. Styl, kterým byl komentář napsán, ale evokoval jakousi normalizačně-orwellovskou dikci. Text jsem vzal, pozměnil a znovu publikoval. Nahradil jsem v něm konkrétní výrazy: rektora výrazem Hlava, pedagogy jsem nazval Organizátory výkonných celků, O.V.C.E. Neměl jsem sice hlubší vhled do tehdejšího fungování AVU, ale vnímal jsem, že něco nebylo v pořádku, jinak by podobný typ článku nemohl vzniknout.
Domníváte se, že příčiny stagnace lze dohledat už v oněch porevolučních letech?
To nedokážu říct. Myslím, že konzervace byla přirozeným a logickým důsledkem vyprchání porevolučního nadšení. Lze to pochopit. Domnívám se však, že se mělo stát ještě něco než jen to, že si vedení školy i profesoři budou jistit svá místa a přestanou si uvědomovat, že jsou na svých pozicích dočasně. Situace musí být nastavena tak, aby otevřené konkurzy byly normální součástí hry a všichni s tím počítali. Pedagogové by měli jednou za čas obhajovat své pozice, vědět, že se na jejich místa budou tlačit jiní. Je to podle mého zdravý proces i otázka sebereflexe jednotlivce i celé instituce. Škola také zjistí, pro koho je přitažlivá, jaký typ umělců-pedagogů o ní má zájem.
Vaše zvolení lze také považovat za vítězství studentské iniciativy ProAVU, která před několika lety kritizovala právě zakonzervovanost Akademie a žádala otevřená výběrová řízení na profesorské posty. Vnímáte vaše působení v souvislosti s touto aktivitou?
Svým způsobem ano. Iniciativa ProAVU odvedla kus práce, cosi spustila. Obě strany se ale proti sobě ostře vymezovaly a zároveň se bály jedna druhé. Paradoxně se iniciativa stala u svých odpůrců více nenáviděnou, než sama nenáviděla je. Její kritici pak byli ještě urputnější a chtěli podobné aktivity vymýtit. Zároveň se cítili trapně a začali přehodnocovat argumentaci. Zjistili, že jisté věci odmítat nelze. Myslím, že to ovlivnilo i rektora. Byl nakloněn určitým změnám, ale zároveň byl pod kolegiálním tlakem změny neprovádět. Těkal ze strany na stranu, mezi oběma tábory. Byl to ale právě on, kdo mě a Annu Daučíkovou v konkurzu přijal. Nechal nás vstoupit zvenčí a nyní jsme oba kandidovali na rektora. I on sám byl tedy jistým iniciátorem změn.
Velká většina absolventů ateliérů volné tvorby se jí nakonec nevěnuje. Měla by škola důsledně vychovávat umělce, kteří se uměním dokáží uživit, své artefakty prodat? Měla by vychovávat romantiky, kteří podřídí celý život svému poslání? Nebo by měla vychovávat absolventy, kteří se dokáží uplatnit i v jiných oborech?
Všechny tři možnosti, které jste vyjmenovala, se dějí a budou se dít. Vedení školy nemůže rozhodnout, jací studenti budou vycházet ze školy. Škola musí být svým způsobem náročná a otevřená. Studenti si musí uvědomovat, že mají k dispozici šest let výjimečné péče. Během této doby se mohou věnovat ve spolupráci s pedagogy sami sobě, mají možnost se zorientovat v tom, co chtějí. Pokud zjistí, že chtějí být romantickými umělci, ať jimi jsou, pokud se rozhodnou, že chtějí svou kariéru směřovat do českého a světového institucionálně-tržního prostředí, jen do toho. Žádné z těchto rozhodnutí ale nic nezaručuje. Nakonec jde spíše o to, kdo vydrží s vírou v umění dlouhodobě, kdo vydrží pracovat a být konkrétně angažovaný. Představa, že existují jen umělci, kteří na trhu prodávají své artefakty, je mylná a nefunkční. Ve vztahu ke společnosti je to mnohem složitější.
Neměla by tam být ještě nějaká jasnější vize, která se pak přeloží v konkrétní opatření? Pokud má být absolvent schopný uplatnit se i jinde než ve volném umění, měl by mít například k dispozici určitý typ vzdělání…
Jsem proti tomu, aby AVU vychovávala art managery. Pokud vím, tak toto má být strategií nové vysoké soukromé školy profesora Knížáka. Ta má primárně vychovávat kulturní pracovníky. Ambicí a posláním Akademie je především vychovávat umělce – i s tím, že možnost jejich uplatnění na trhu práce neexistuje. Ideální představa je, že se student stane umělcem, který bude určovat kulturní příběh společnosti, ve které žije. To je však na delší povídání.
Kolem studentských protestů kvůli reformě vysokých škol se rozproudila diskuse nad otázkou, zda by měly být školy autonomní, anebo se otevřít potřebám společnosti, které jsou dnes definovány ekonomickými experty a politiky, ale mohly by být určeny například občanskou společností. Jak se k tomu stavíte?
Po tříleté zkušenosti s akademickým prostředím, zejména s akademickým senátem vnímám, že univerzitní prostor není náležitě doceněný, zejména co se týká svobod a samosprávy. Zjistil jsem to právě v souvislosti s připravovanou novelou vysokoškolského zákona prosazovanou ministrem Dobešem. Byly tam jasné zájmy privatizovat část vysokého školství. Také když jsem inicioval proces odvolání rektora na AVU, pochopil jsem, že po dvacetileté porevoluční historii žijeme v instituci, která nemá zažité principy akademické samosprávy. Během svého rektorství proto chci toto prostředí kultivovat všemi možnými způsoby a hlavně velmi otevřenou debatou. Jde mi o to, vybudovat prostor s funkčními sebekontrolními mechanismy, které zajistí ochranu instituce nejen před ní samotnou.
Kolega, asistent a umělec Jiří Skála naši situaci občas komentuje slovy, že ve středověku byla akademická půda výrazně otevřenější a s mnohem vyspělejší samosprávou než máme dnes. Tlak na akademické prostředí je v současnosti velký, existuje snaha kontrolovat výstupy, vykázanou činnost. Všichni jsme přesvědčováni, že ony systémy měřitelnosti a kontrolování, na jejichž základě jsou přidělovány dotace, jsou z logiky věcí nutné. Jsem k tomu kritický. Nevěřím, že je to správné a funkční. Vnímám to jako určitý druh alibismu. Instituce má vzbuzovat maximální důvěru tím, že se tam vše děje férově, smysluplně směrem k historii a aktuálně k dnešku. Aktuálně přitom neznamená, že všude budou iPady a iPhony…
Některé ateliéry jsou známy svým odmítáním nových tendencí a formálních jazyků. Není to v podstatě defenzivní reakce na globalizaci umění, v níž se ti dotyční profesoři necítí dobře a vnímají ji jako hrozbu?
Ano, vnímám ten pocit ohrožení. Nespojoval bych to ale s pojmem globalizace umění. Problém vidím v nedorozumění. Věříme například, že tzv. objemové sochařství je třeba pěstovat kvůli historické tradici. Sochařství se ale musí pěstovat především kvůli dnešku. Stoupenci digitálních médií to mají zdánlivě jednodušší. Frustraci ale způsobuje fakt, že digitální médium je všude. Problém není v médiu. Nové věci se vždy vymezovaly vůči těm starým a tak ty staré potvrzovaly, načež se samy staly starými a popíranými. I to je tradice. Práce podle modelu tvoří součást příběhu umělecké tvorby, kterou není třeba bránit, ale pěstovat. Ti, kteří obhajují určitý názor, by měli být schopni v akademickém prostředí přistoupit na otevřenou debatu s lidmi, kteří mají úplně odlišný postoj. A to je to, co mi na škole chybí. Když si profesor odmítne nasadit sluchátka konkrétní audioinstalace, protože pohled na obraz je podle něj přínosnější, je to v pořádku, ale je třeba, aby jasně studentům vysvětlil proč. Musí se o tom se studenty bavit.
Měla by Akademie být součástí debat na umělecké scéně?
Nedokážu si představit, že by se AVU jako instituce konkrétně vyjadřovala například k volbě vítěze Ceny Jindřicha Chalupeckého. Dovedu si ale představit, že bude-li se bude dít něco negativního ve společnosti a všichni profesoři se dohodnou na společném stanovisku, AVU s tímto stanoviskem veřejně vystoupí. Pokud Akademie může způsobit nápravu nějakého selhání, měla by to udělat a bránit hodnoty lidství, principy solidarity i svobody jednotlivce. Je to samozřejmě velmi citlivé a složité při názorové různosti. Ale debata o tom musí probíhat.