Václav Havel byl osobnost, která dodnes vyvolává rozpory, ale vůle k odporu proti nespravedlnosti z jeho příběhu nikdy nezmizela.
V případě životního příběhu Václava Havla se oblíbené redukování na Havla disidenta a Havla prezidenta vysloveně nabízí a je v něm mnoho přesvědčivosti. Je v něm také kus teatrálnosti, která skvěle padne k vyprávění o kulisákovi-dramatikovi. Stejně tak toto dělení podporuje pravidelně se vracející levičácká teze o zradě původních disidentských ideálů. Těžko k tomu dnes ještě cokoli dodávat. Tato teorie už pomalu začíná být únavná.
Překonávání studu
Kromě zkoumání do očí bijící ambivalence možná stojí zato pátrat, jakým způsobem Havlova pozdější rozpolcenost vypovídala o jeho snaze o kontinuitu s disidentskou minulostí. Jakkoli byl výsledek této snahy křečovitý, dovozovat z vnějšího dojmu, že spojení s politickou mocí dovedlo Havla k jakémusi „životu ve lži“, by bylo příliš jednoduché – podobně zjednodušující jako myšlenka, že disidenti byli jediní, kteří v době normalizace „žili v pravdě“.
Vůle k odporu vůči nespravedlivému systému z Havlova příběhu nikdy zcela nezmizela. Zůstala však uvězněna v prostoru, jehož hranice ovládal strach z návratu minulosti. Havel tak byl stoupencem i kritikem systému – jen si vybrat.
Sakralizace Havlovy historické úlohy plynula u většiny pozorovatelů, zejména těch nejvzdálenějších, z postupného přijetí víry, že mu nejen lidé, ale dokonce i samotné dějiny daly za pravdu. Ale právě tuto víru sám Havel vždy doplňoval o určitou skepsi, i když šlo třeba jen o odpor v podobě papundeklově metafyzických řečí o nápravě zkaženého světa. Spíše než dva Havly tak vidíme neustálý pokus o průnik dvou v jednom. O usmíření nesmiřitelného. Nakonec to vypadá, že Havel utíkal aspoň k symbolickému odporu ve chvílích, kdy si uvědomoval, že se z konající ikony systému mění v jeho alibi. Každý k němu vzhlížel, každý se jím rád zaštítil, ale nikdo mu opravdu nechtěl naslouchat (čemuž se v mnoha ohledech nešlo divit).
V souvislosti s Havlem se často a právem mluví o studu. Ten zpravidla chápeme jako něco, co nám zabraňuje mluvit nebo něco udělat. Havlův počáteční stud ve vysoké politice v sobě ale skrýval i nejedno překvapení. Z nich nejnebezpečnější a zároveň nejzajímavější mohla být až neomalená politická naivita a nezkušenost, která mu však zároveň dovolovala formulovat radikální politické vize – třeba tu o zániku NATO nebo o vzniku spojené evropské vlády. Havlovo překonávání studu mu dovolovalo z pozice hlavy státu říct dříve nemyslitelné. V Československu to tehdy ještě málokoho vzrušovalo, neboť nemyslitelným společnost právě denně žila. Ale v takzvaném demokratickém světě podobné řeči musely nutně vzbuzovat jak úsměv, tak strach z vítěze, který možná nepochopil, že už doběhl do cíle.
Za lepší konec dějin
Havel si brzy uvědomil, že různorodá harmonie disentu se už nevrátí. Jejím posledním dozvukem bylo vítězství Občanského fóra ve volbách. Ani na domácí, ani na světové půdě se již nic podobného nemohlo opakovat. Zbyla schizofrenní pozice šampióna, který k smrti rád běhá závody, ale přijal místo v lóži na tribuně. Boj za lepší svět, v tom nejlepším možném světě.
Vůle k odporu vůči nespravedlivému systému přitom z Havlova příběhu nikdy zcela nezmizela. Zůstala však uvězněna v prostoru, jehož hranice ovládal strach z návratu minulosti. Havel tak byl stoupencem i kritikem systému – jen si vybrat. Je pravda, že o kritice západního světa dokázal už jen mluvit, ale mluvil o ní neustále a jeho tragikomické Forum 2000 bylo až po okraj naplněno řečmi o neudržitelnosti stávajícího systému. Právě zde zůstával Havel stále králem. Sice se zde pevně věřilo v konec dějin, ale také se neustále omílalo, že konec by měl vypadat o něco lépe.
Normalizace dnes
Havel nás ovšem kdysi nevědomky zkazil. Jeho eseje na nás působily jako zjevení a představovaly formující zážitek v době, kdy se ještě nepochybovalo o neviditelné ruce trhu. Jeho Dopis Gustávu Husákovi nebo proslulou Moc bezmocných jsme sice četli až po listopadu 1989, ale mnohé z toho, co v nich je, skvěle zapadalo do současnosti. V prvním textu Havel popsal existenční nátlak, kterým bývalý systém nutil lidi k poslušnosti. Havel konstatoval, že v době normalizace se lidé nebáli mučení, deportací nebo poprav – nejbrutálnější formy nátlaku odnesla historie a politické procesy představovaly jen krajní hrozbu. Člověk čelil nátlaku mnohem jemnějšímu, jenže strach, který cítil, mohl být pořád stejný. Žijeme totiž vždy v nějakém kontextu, a jde o to, jaký v něm pro nás má ta či ona hrozba význam.
Dnes do omrzení slyšíme, že máme svobodu, za naše názory nás nezavřou, nanejvýš nám hrozí ztráta práce, takže vlastně o nic nejde. Jenže v horizontu světa, v němž žijeme, může být ztráta zaměstnání nebo možnosti uplatnit se zásadní – své o tom vědí bezdomovci bojující o přežití, nezaměstnaní, kterým je upírána důstojnost, anebo prostě ti, kteří se kvůli svým postojům stali nepohodlní. Vše má jednoduchou logiku: čím víc se stupňuje ekonomický tlak, tím víc se svoboda redukuje na svobodu přežít. Dáváme si proto velký pozor na to, co říkáme a děláme, nechceme příliš vybočovat, abychom nepřišli o to, co ještě máme. Pokud navíc mizí záchytná síť společenské solidarity, existenční nátlak nabývá dramatických rozměrů.
Podobnost současné a minulé doby není náhodná. Jak Havel píše v Moci bezmocných, minulý režim nebyl pouhou odchylkou od zdravého vývoje západní civilizace, ale příznakem jejích těžkých problémů. Oba systémy údajně spojila krize moderní přetechnizované společnosti a ani parlamentní demokracie nenabídly způsob, jak této situaci čelit. V obou systémech se člověk odcizuje sám sobě – jednou díky ideologizované byrokracii, podruhé vlivem manipulujících ohnisek kumulace kapitálu. Existuje nějaké východisko? V posttotalitním systému je to odmítnutí účasti na vyprázdněných ideologických rituálech. Ve slavném podobenství o zelináři, který vyvěšuje do výlohy heslo „Proletáři všech zemí spojte se!“, Havel ukazuje, že na udržování systému se svým drobným dílem podílí každý. A každý se musí rozhodnout, zda bude hrát s mocí hru a udržovat systém v chodu, anebo zda pravidla poruší, vzbouří se proti životu ve lži a začne „žít v pravdě“.
Samosprávný princip
Havlovský „život v pravdě“ zní sice na první pohled pěkně, ale při bližším pohledu neobstojí. Už v osmdesátých letech ukázal filosof Petr Rezek, že Havlův „život v pravdě“ není tím, čím se život disidenta odlišuje od ostatních. To jsou příliš nadnesená slova, která nevystihují to hlavní. Rozhodující je něco jiného. Disident nejprve aktivně hledá celospolečenské souvislosti, pátrá po tom, jak se věci mají, ale jeho snahy obvykle vedou ke střetu s mocnými. Disident se potom neliší od jiných lidí životem v pravdě nebo lži, ale svojí ochotou podstoupit konflikt s mocí. Člověk se totiž může dostat do křížku s mocnými i vlivem náhody, otázka však zní, zda bude ochoten v tomto konfliktu setrvat. Pro existenci disidenta tedy není určující „život v pravdě“, ale rozhodnutí žít v konfliktu.
Jak ale probíhá konflikt s mocí dnes? A nalezneme někdy „moc bezmocných“ pro naši dobu? Havel ve svých textech opakoval, že zásadní revizí musí projít i západní země. Východiskem z krize obou systémů se podle něj měla stát hnutí „zdola“ jako výsledky společenské sebeorganizace, a právě na nich měla být založená politika i hospodářství. Havel psal, že věří na „samosprávný princip, který jedině asi může poskytovat to, o čem snili všichni teoretici socialismu, totiž skutečnou (tj. neformální) účast pracujících na hospodářském rozhodování a pocit skutečné odpovědnosti za výsledky společné práce“. Takováto představa ovšem překračuje obzor selhávající parlamentní demokracie a ukazuje zárodky něčeho nového. Havel nám zkrátka nabídl vizi, která má blízko k anarchismu nebo samosprávnému socialismu.
Může být taková vize použitelná i dnes, kdy probíhá všudypřítomný boj o práci a zdroje? Ať už si na tuto otázku odpovíme jakkoli, vize společnosti založené na vzájemné pomoci a sebeorganizaci dokazuje, že i Havel kdysi žil nejen v konfliktu s mocí „ideologizované byrokracie“ bývalého režimu, ale i „manipulujících ohnisek kapitálu“. Tím spíš dnes máme důvod odporovat tržním silám. Vždyť tento systém, jak Havel řekl, „opravdu lze asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk nalezl sám sebe“.
Autoři jsou redaktoři A2.