Stojaté vody pozdního podzimu v Itálii letos rozčeřilo Movimento dei Forconi čili Hnutí vidlí. To od 9. prosince zorganizovalo celou řadu manifestací a dopravních blokád v hlavních italských městech. Po neúspěchu demonstrace na římském náměstí Piazza del Polo, kam poslední předvánoční středu dorazily jen tři tisíce účastníků a stovka fašistů z Casa Pound, je však otázkou, jak dlouho ještě přežije.
Podzim ve znamení konfliktu
Velká mediální viditelnost, již si hnutí získalo, zastínila celkový kontext, do kterého je nutné prosincové události zasadit. Ačkoli se nedá hovořit přímo o „horkém podzimu“, poslední měsíce byly v Itálii ve znamení sociálního konfliktu. Nejviditelnější byla týdenní stávka zaměstnanců ve veřejné dopravě v Janově a ve Florencii proti částečné privatizaci této veřejné služby. Mobilizovali se však také imigranti, studenti, nájemníci, dělníci okupující továrny, které by chtěli jejich vlastníci přesunout na východ, a iniciativy bojující proti stavbě velkých a nesmyslných dopravních infrastruktur.
„Většina z protestujících vyrostla na víně a Berlusconiho televizích a jejich politická kultura je směsicí odporu proti kastě politiků, bankéřů a novinářů a vědomostí načerpaných ze zjednodušujících spikleneckých teorií, kterých je internet plný.“
Itálii prostupují desítky či spíše stovky regionálně či sektoriálně specifických konfliktů. Důvod, proč nelze mluvit o horkém podzimu spočívá v tom, že tyto konflikty – v drtivé většině vedené takzvanou občanskou levicí – nenašly žádné společné a viditelné vyjádření, jakým byly generální stávky v Řecku či hnutí Indignados ve Španělsku. Hnutí Forconi toto prázdno na čas okázale zaplnilo – aspoň tedy z hlediska medií. Mělo celostátní charakter, protože dokázalo koordinovat demonstrace v celé řadě italských měst, bylo nové a neotřelé, jelikož se ho účastnily společenské segmenty, jež většinou nejsou zdrojem viditelných sociálních konfliktů, a navíc splňovalo stereotypní představu, kterou mají o lidu novináři. Podle nich hnutí tvořili zemědělci se slámou v botách, řidiči kamionů s nedostudovanou střední školou a nesprávně používající konjunktiv a živnostníci s občasnými pletichami s mafií.
Postmoderní jacquerie
Přesto nejde jen o mediální podívanou. V tomto ohledu má Hnutí vidlí podobnou pozici jako zmínění Indignados či Occupy Wall Street – je současně spektáklem a sociálním konfliktem. Nejednoznačnost tohoto hnutí vedla celou řadu komentátorů k představě, že se jedná o novou, samozřejmě postmoderní, formu středověké jacquerie. „Nazývají se revoltou vidlí, protože vědomě odkazují na rolnické jacquerie ze 14. století. A nové není ani to, že krize tříští společnost (…) na ty, kteří obývají panské hrady, a ty, kteří jsou v podhradí,“ psalo se například v deníku La Repubblica. Samo vymezení hnutí jako jacquerie ale zapadá do spektakulární roviny, která jen málo vypovídá o společenském zakotvení tohoto fenoménu. Toto hnutí totiž zdaleka není rurální, je naopak výrazem specifické společenské a ekonomické situace postfordistického řádu. Tvoří ho většinou živnostníci a malí podnikatelé bez významného ekonomického a kulturního kapitálu, kteří jsou ve svém podnikání závislí na bankovních úvěrech a na jednom či dvou velkých zákaznících, kteří jim diktuji své ceny (v případě zemědělců jsou to distribuční řetězce). Jedná se o podnikatele aktivní v odvětvích, která vznikla roztříštěním velkých fordistických podniků, či v marginalizovaných profesích, jako jsou pohostinství nižší kvality, zemědělství či maloobchod.
Vedle prekarizované práce a rutinních intelektuálních povolání jsou tito podnikatelé bez kapitálu další marginalizovanou společenskou vrstvou typickou pro postfordismus. Tato marginalita se vyjadřuje i kulturně – většina z protestujících vyrostla na víně a Berlusconiho televizích a jejich politická kultura je směsicí odporu proti kastě politiků, bankéřů a novinářů a vědomostí načerpaných ze zjednodušujících spikleneckých teorií, kterých je internet plný. Když pak jeden z leaderů hnutí v rozhovoru prohlásí, že svět je kontrolován pěti nebo šesti bohatými židovskými bankéři, nejedná se jen o antisemitský žvást, ale také o výraz symbolického světa tohoto hnutí, jehož příslušníci vyrostli na poušti politické kultury. V tomto ohledu je jakékoli apriorní vyloučení fašistů z hnutí bezpředmětné – pokud ovšem nebudou identifikováni jako část té politické třídy, proti které se hnutí mobilizuje. I proto organizace jako Casa Pound nebo Forza Nuova sice nevystupují pod svými symboly, ale posílají na demonstrace své mediálně známé tváře.
Antidaňová hnutí
Movimento dei Forconi nepochybně patří mezi různá antidaňová hnutí, která se v posledních letech zrodila v různých částech Evropy a která většinou reagují na skoková zvýšení spotřebitelských daní, ke kterým přistoupily evropské vlády v důsledku takzvané krize státních dluhů. Tím převzalo tradičně socialistickou kritiku, avšak proměnilo ji v polemiku se státem a politickou reprezentací – zmínky o redistribuci či větší příjmové rovnosti jsou z argumentace důsledně vykázány.
Evropská antidaňová hnutí jsou však také hegemonickým projektem, protože se snaží vystupovat jako „lid proti politické třídě“, byť aktéři tohoto společenského konfliktu jsou často nositelé velice specifických sociálních identit. Mimo polemiku těchto hnutí zůstává ekonomický řád a jeho představitelé (s částečnou výjimkou bankéřů) a jako na hlavní zdroje krize se naopak obvykle ukazuje na stát a Evropskou unii. Na rozdíl od americké radikálně-konzervativní Tea Party odmítají evropská antidaňová hnutí kooptaci do nějaké z již existujících stran a současně se ani nesnaží mluvit o více či méně mlhavé přímé demokracii. Odmítnutí strukturace je nepochybně účinnou strategií ve fázi akumulace sil, také však vede k množení leaderů a rozhodovacích orgánů, jež se mohou brzy dostat do vzájemného antagonismu. Koneckonců hnutí Forconi se rozštěpilo ani ne dva týdny po svém prvním vystoupení. To je tempo, na které by byla hrdá kdejaká trockistická skupina.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.