Soudě podle ohlasů, které u nás vyvolal nejnovější dokument papeže Františka Evangelii Gaudium (Radost Evangelia), začíná mít náš mediální mainstream, a stejně tak i vedení místní církve, s novým pontifikem vážné potíže. Františkova exhortace představuje program obnovy, programové prohlášení mířící za hradby římskokatolické církve. Zatímco v západních médiích se tento dokument vášnivě diskutuje, v televizních pořadech vystupují teologové a politologové a novinové titulky hlásají „Revoluce ve Vatikánu“, „Encyklika konverze papežství“, „Papež chce reformovat církev na všech úrovních“, „Papež: tato ekonomie zabíjí“ nebo „Evangelii Gaudium je Františkovo I have a dream“, u nás se v lepším případě tento dokument přechází mlčky a v horším interpretuje jaksi „nezávadně“. Většina světových médií si všímá především papežovy ostré kritiky kapitalismu, náš mediální mainstream naopak podniká ty nejneuvěřitelnější pokusy, jak smysl papežových slov zmírnit, oslabit nebo rovnou deformovat.
Zlatá střední cesta, nebo kritika kapitalismu?
Převážná část (počtem skrovných) komentářů tak v podstatě interpretuje Františkovy úvahy o současném světě jako výzvu k etičtější formě současného uspořádání. I tak solidní novinář jako je Petr Fischer nás v Hospodářských novinách přesvědčuje, abychom se nebáli: „Není to revoluční pamflet. František si dává zatraceně velký pozor, aby neříkal, jak se věci na trzích mají organizovat, ani to, jaký ekonomický systém je nejlepší. (…) A tak jako už tolikrát ve svém životě papež volí střední cestu mezi radikální změnou a nicneděláním. Kritizuje, ale jen proto, aby naznačil možnosti vylepšení současného stavu.“ A kardinál Duka hned spěchá s vysvětlením, že se papežova kritika týká situace třetího světa. Především jsme stále znovu přesvědčováni, že se nejedná o žádnou revoluci. Slušný člověk vyznávající, že „nakradené se má vrátit“ a obdivující se zbožné šlechtě (pravda, poněkud uvolněných mravů) a ctnostným boháčům může okamžitě pocítit úlevu: papež není nebezpečný. Koneckonců, oni to mají papežové v popisu práce být trochu sociální – to je taková tradice.
„František na své předchůdce v papežském úřadu navazuje, ale z kritiky kapitalismu činí jednu z hlavních linií svého pontifikátu.“
A František skutečně navazuje na tradici své církve. Katolická církev disponuje propracovanou sociální naukou, která se jen těžko uvádí do souladu s neoliberalismem. Zkoumáme-li závazné papežské dokumenty, třeba encykliku Jana Pavla II. Laborem Exercens (1981), vidíme, že tato nauka je mnohem radikálnější, než by se mohlo zdát, a to především ve své kritice stávajícího ekonomického řádu. V tomto církevním dokumentu se můžeme například dočíst: „Pro uskutečnění sociální spravedlnosti v různých částech světa, v různých zemích a ve vzájemných vztazích mezi nimi jsou nutná stále nová hnutí solidarity pracujících a také solidarity s pracujícími. Taková solidarita se musí vyskytovat vždy tam, kde to žádá společenské znehodnocení subjektu práce, zvrácené vykořisťování pracujících a rostoucí oblasti bídy, a dokonce přímo hladu. (…) Chudí pak mají různé podoby. Objevují se na různých místech a v různých momentech, často je vídáme jako lidi, kteří trpí urážením důstojnosti lidské práce, ať proto, že možnost dostat práci je – pod bičem nezaměstnanosti – omezená, ať proto, že hodnota práce i práv, jaká z ní vyplývají, zvláště práva na spravedlivou mzdu, na zabezpečení osoby pracujícího a jeho rodiny, bývá zlehčována.“ František na své předchůdce v papežském úřadu navazuje, ale z kritiky kapitalismu činí jednu z hlavních linií svého pontifikátu. Vzhledem k tomu, jak se u nás o tomto dokumentu referuje, rád bych z něj citoval části, které se vztahují ke společenskému a ekonomickému uspořádání. (Solidní komentáře lze najít na skvělém katolickém webu Umlaufoviny.)
V 53. kapitole například čteme: „Tak jako přikázání ,nezabiješ‘ klade jasné meze, aby zajistilo hodnotu lidského života, musíme dnes říci ,ne ekonomii vyřazování a nerovnosti‘. Tato ekonomie zabíjí. Není možné, aby nevzbuzoval zájem fakt, že stařec nucený žít na ulici zemřel podchlazením, zatímco pokles kurzu na burze ano. Toto je vyřazování. Už nelze tolerovat fakt, že se vyhazuje jídlo, když existují lidé, kteří hladovějí. To je nerovnost. Dnes je všechno vydáno napospas konkurenci a zákonu silnějšího, kde mocný pohlcuje slabšího. V důsledku této situace jsou obrovské masy populace vyřazovány a marginalizovány: jsou bez práce, bez perspektiv, bez východisek. Sama lidská bytost je považována za konzumní zboží, které lze použít a potom zahodit. Zavedli jsme ,skartační‘ kulturu, která je dokonce prosazována. Nejde už jenom o fenomén vykořisťování a útlaku, ale o něco nového. Vyřazováním je zasažena příslušnost ke společnosti, ve které se žije, u samotného kořene, poněvadž spodina, periferie či bezmocnost není v ní, ale mimo ni. Vyřazovaní nepředstavují ,vykořisťované‘, nýbrž odpadky, ,zbytky‘.
Zbyteční (ne)lidé
Situace je tedy podle papeže ještě horší než v dřívějších fázích kapitalismu, protože zbídačení už nepředstavují jen „vykořisťované“, ale stávají se fundamentálně nepotřebnými, stávají se ne-lidmi (jeden z ústředních pojmů teologie osvobození, která papeže ovlivnila).
A dále se v tomto pro církev závazném dokumentu dočteme: „V tomto kontextu někteří dosud hájí teorii ,prospěšného úpadku‘ předpokládající, že každý ekonomický růst favorizovaný volným trhem dokáže sám o sobě vyprodukovat ve světě větší rovnost a sociální inkluzi. Toto mínění, které nikdy nebylo potvrzeno fakty, vyjadřuje naivní a neotesanou důvěru v dobrotu těch, kteří mají ekonomickou moc, a v sakralizované mechanismy panujícího ekonomického systému. Vyřazení mezitím stále čekají. Kvůli udržení životního stylu, který druhé vyřazuje, anebo kvůli nadšení pro tento egoistický ideál, rozvinula se globalizace lhostejnosti.“
Papež jasně říká, že středem současného systému je idolatrie peněz čili modloslužba, což je z hlediska křesťanské teologie hřích proti prvnímu přikázání. A zřetelně pojmenovává ideologii, která hříšný modloslužebný systém zakládá a k čemu ve svých důsledcích vede: „Zatímco výdělky málokterých exponenciálně rostou, výdělky většiny se stále více vzdalují od blahobytu této šťastné menšiny. Tato nerovnováha plyne z ideologií, které obhajují absolutní autonomii trhů a finančních spekulací. Proto upírají právo na kontrolu státům, které jsou pověřeny tím, aby chránily obecné blaho. Nastoluje se nová, neviditelná, někdy virtuální tyranie, která jednostranně a neúprosně diktuje svoje zákony a svoje pravidla. Kromě toho dluh a jeho úroky vzdalují státy od jejich uskutečnitelných hospodářských možností a občany od jejich reálné kupní síly. K tomu všemu přibývá rozvětvená korupce a egoistické daňové úniky, které nabyly globálních dimenzí. Touha po moci a majetku nezná mezí. V tomto systému, který pohlcuje všechno za účelem navýšení zisků, se cokoli křehkého jako např. životní prostředí stává bezbranné proti zájmům zbožštěného trhu transformovaného na absolutní pravidlo.“
Jen dobrý katolík
Vlády a finanční instituce napomíná papež slovy velkého církevního otce sv. Jana Zlatoústého: „Nedělit se s chudými o vlastní majetek, to je okrádat je a brát jim život. Majetek, který vlastníme, není náš, patří jim.“ (Zastáncům církevních restitucí je třeba s výřečným učitelem církve položit otázku, kdo tu koho okrádá.) Ano, papež hovoří o etice jako odpovědi na neútěšný stav, ale zřetelně má na mysli cosi radikálně odlišného nežli naši moralisté. Z citovaných pasáží jasně plyne, že si je papež vědom problematičnosti celého systému a nejde mu pouze o výzvy zaměřené na jednotlivce a jejich etiku. Hovoří-li papež o etice, mluví o „neideologizované etice, která umožňuje rovnováhu a lidštější sociální řád“. Adjektivem „neideologizovaná“ papež míní etiku, která není zneužívaná v rámci individualistické neoliberální ideologie.
To sice z papeže Františka nedělá marxistu – je pouze dobrým katolíkem –, ale interpretovat jeho radikální kritiku systému v duchu moralistního žvatlání o individuální odpovědnosti je zcela nepřijatelná manipulace. Dokument Evangelii Gaudium ukazuje, že kapitalismus má v současném papeži jednoznačného oponenta. K této opozici papeže vede jeho důsledně prožívaná křesťanská víra – věrnost Evangeliu, které je radostnou zprávou přednostně určenou chudým a utlačovaným. Intuice některých levicových myslitelů, jako jsou Žižek či Badiou, že křesťanství může být stále živým jádrem evropských emancipačních tradic, se tak potvrzuje. Ovšem skutečnost, že tento duch osvobození začal vanout přímo z Vatikánu, je tak trochu zázrak.
Autor se cítí být součástí církve chudých a věří v zázraky.