Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Moníkovy Prostitutky aneb Jak všechno projet

Josef Moník to s posledním románem rozhodně nevyhrál. Schweik it easy (2011) byl tak neumětelsky zflikovaným vyprávěním, že mu nepomohlo ani téma – Sudety, ona bájná zem, ona míza české literatury –, ani autorova slovní a intelektuální ekvilibristika. Co se dá dělat, Moník nám to určitě tehdy chtěl udělat hezké, abychom se u čtení nenudili, […]

moník Josef Moník to s posledním románem rozhodně nevyhrál. Schweik it easy (2011) byl tak neumětelsky zflikovaným vyprávěním, že mu nepomohlo ani téma – Sudety, ona bájná zem, ona míza české literatury –, ani autorova slovní a intelektuální ekvilibristika. Co se dá dělat, Moník nám to určitě tehdy chtěl udělat hezké, abychom se u čtení nenudili, a proto vymyslel příběh tak složitý, že bylo lze jen stěží rozmotat jeho prapodivné souvislosti. Nebýt jiného Moníkova románu, Psů bez rodokmenu (podtitul Proletářský román, vydáno 2008), který se naopak zase povedl a podle mého názoru vyčnívá nad špičky současné humoristiky, v lecčems dosahuje kvalit próz Karla Poláčka, muselo by se Moníkovi poradit, aby romány vzdal. Aby je nechal být a věnoval se radši povídkám, protože celým svým autorským založením je povídkář, co do pěti stran nahustí víc, než jiný stihne rozvést v pětisetstránkové knize.

To se ukázalo už u jeho prvního povídkového souboru Neser bohy (2004). Jeho první povídka o grázlovi Božanovi, který utekl z Československa, aby nakonec pašoval kokain z Mexika na sever, je typickým kolektivním dílem hospody, takovým, které se povede jen zřídka. Považuju tenhle text za jednu z našich nejlepších realistických povídek vůbec, a to nejen proto, že se s ní autor navezl rovnou do kýčovitého monumentu československých emigrantů. Ostatní texty téhle knihy už tak skvělé nejsou, buďme ale rádi i za ten jediný.

 „Teprve tam, kde jsme zkrachovali, tam, kde jsme se nevyvedli, kde jsme všechno projeli takřka osudově, nutno hledat další východiska.“

A možná to byl neúspěch s románem, který Moníka vrátil zpět k povídkám. Letos mu totiž vyšel druhý knižní soubor nazvaný Prostitutky (2013). Kvalitativně kolísá jako jeho předchozí povídková kniha. Opět se noříme do světa ponížených – vše je líčeno s laskavým, humorným nadhledem, čas od času rázně rozříznutým průzorem na dno bídy. Nevěsta byla v bílem: příběh vesnického děvčete, které nasedne na motorku neznámého Itala a po nějaké době strávené v bigotní katolické rodině se radši uteče do kurevství, jen aby se dostala zpět mezi rodné lány. Dále nás Moník zavádí zpět do světa novodobých hrdinů – potomků vynalézavého lumpenproletariátu. Hlídač majáku: příběh minéra Reného, pašeráka semtexu, usazeného na ostrově nedaleko pobřeží severní Kalifornie. René se vyzná, a když se po něm natáhne ruka bolševika, nestačí se stáhnout zpátky.

Shirin Fakhim: Tehran Prostitutes (2008)
Shirin Fakhim: Tehran Prostitutes (2008)

Konec kulturního buřiče

Moník do souboru zařadil i vyložené legrácky, například obrozenci utajenou pravdu o Janu Ámosi Komenském, který se ve věci pozvednutí prostituce spolčil v Amsterdamu s Baruchem Spinozou, jakož i slabozrakým malířem Rembrandtem van Rijnem a „neváhal investovat jmění Jednoty do podniku, o jehož správnosti měl zprvu pochyby“. Spinoza pro účely panevropského veřejného domu „projektoval veliké, na svou dobu nevídané tabule skla pro výlohy, (…) odléval konkávní dioptrické plochy, skrze něž mohli klienti i voyeuři vidět zrůzněné detailní partie zaměstnankyň a lépe si vybrat“.

Moník by snad mohl být dříve považován za kulturního buřiče, autora, který se nestydí položit na naši nebývale rozvinutou literární kulturu hrubý rastr hospodského žvástu; tak by ho ještě někdy před dvaceti lety mohl vyložit Radko Pytlík. Před námi je ale jiný úkol – máme-li totiž Moníka číst aktuálně, pak na všechno milé buřičství zapomeňme alespoň v tom smyslu, že už nebudeme uvažovat o subverzních rozkladech vždy smrtelně vážného literárního existencialismu. Naopak, přijměme jej jako autora, který umožňuje vidět svět optikou nikdy nekončícího osvobození. Přitakejme životu, přitakejme sprostotě, jednejme okamžitě a bez ohledu na důsledky. Jistě, žít se tak nedá navždy, ale ani to nemusí být důvod k lyrickým rozvahám. Teprve tam, kde jsme zkrachovali, tam, kde jsme se nevyvedli, kde jsme všechno projeli takřka osudově, nutno hledat další východiska. S tím odkládám Moníka a doufám, že se zas příště nebudu prokousávat nějakým zfušovaným románem.

 

Autor je literární kritik a spisovatel.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image