Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Neodolatelná touha po češství

Když jsem poprvé na YouTube viděl klip projektu Bohemia ke skladbě Louka široká, nejdřív mě napadlo, jestli se nejedná o nějaký virál hnutí Úsvit Tomia Okamury. Začínala sezóna předvolebních spotů a já jsem čekal, kdy se mezi muzikanty ve vyšívaných krojích křepčících kolem opentlených stromů v zapadajícím slunci objeví Brouk Pytlík české politiky a začne […]

Když jsem poprvé na YouTube viděl klip projektu Bohemia ke skladbě Louka široká, nejdřív mě napadlo, jestli se nejedná o nějaký virál hnutí Úsvit Tomia Okamury. Začínala sezóna předvolebních spotů a já jsem čekal, kdy se mezi muzikanty ve vyšívaných krojích křepčících kolem opentlených stromů v zapadajícím slunci objeví Brouk Pytlík české politiky a začne brnkat na vlasteneckou notičku, tak jak to umí jen on. Jenže ta hlava, která se po minutě a půl vynořila nepatřila jemu, ale Jaromíru Švejdíkovi, který s pavími péry na rameni svým nenapodobitelným zombie stylem předříkává text lidovky o vojáčkovi a jeho milé do elektronických podkladů.

V chatu mi mezitím píše jeden známý, jestli Bohemia není náhodou nový projekt Daniela Landy. Co já vím? Má to trochu nádech new age mystiky, nicméně ty holky s rohy (na hlavě i v ruce) vypadají spíš jako členky Sokola než Ordo Lumen Templi. Žito ani kohouty v klipu nevidím, místo toho poznávám za bicími Milana Caise z Tata Bojs a ten s kytarou – není to náhodou Jiří Burian? No ano, správně. Tohle je totiž jeho nový multimediální projekt, který „představuje tradiční české lidové hodnoty, které se z našeho světa postupně vytrácejí“.

Vytrácí se žárovky i pomazánkové máslo

Mluvit dnes o národních tradicích a vlastenectví znamená vždycky zároveň vypouštět z úst nahnědlý pach národovectví. Tenhle diskurz prostě u nás po roce 89 ovládli různí mazaní populisté a plešouni v černých dlouhých kabátech. A že jejich koncentrace poslední dobou narůstá asi není potřeba zdůrazňovat. Obviňovat Jiřího Buriana a jeho tým z těchto poklesků je asi nesmysl. V rozhovorech se snaží dát najevo, jak moc jim leží na srdci osud českých lidovek, které už dnešní mladí vůbec neposlouchají.

Když si výtvarnice Lenka Kovaříková, která je druhou hlavní postavou Bohemie, ve videorozhovoru na Musicserveru stěžuje, že „mladí lidi už dneska nejsou pyšní na to, že jsou Češi“, zní trochu jako Václav Klaus, který od konce devadesátých let sbíral v průzkumech popularity body hořekováním, že se vytrácí všechno, co jsme znali dříve – od hrdosti k národu a tradiční rodiny až po žárovky žeroucí energii a pomazánkové máslo, které vůbec není máslem.

„Tam, kde Klaus vede svatou válku proti Evropské unii, má Jiří Burian antiamerikanismus, tu všudypřítomnou hrozbu civilizační degenerace, proti níž je potřeba se postavit.“

V Bohemii je ale národovectví postaveno do čistě estetické roviny – promlouvá prostřednictvím lidových melodií a textů písní (které si tvůrci stejně dle potřeby pozměnili), věnečků z lučního kvítí, vyšívaných kazajek a pér za kloboukem. Ostatně členy multimediálního projektu jsou i designéři, módní návrháři nebo výtvarníci, kteří muzikanty vyzdobili svojí představou lidovosti.

Není bez zajímavosti, že tohle moderní, bezmála new age vlastenectví vlastně navazuje na socialistické rituály skanzenové lidové kultury, kterou je potřeba uměle udržovat při životě, jinak se nám zhroutí pojetí českého národa, které vzniklo – stejně jako většina těchto uctívaných zvyků a zbožňovaných písní – v druhé polovině devatenáctého století s obrozenci. Co přesně jsou ty české lidové hodnoty vlastně není nikdy úplně jasné. Je to spíš zabíjačka, pivo a sádroví trpaslíci, nebo už i antisemitismus a anticiganismus?

„Jsme ale také národ Starbucksů, McDonaldů, KFCčka a kudrlinkového zpěvu à la Beyoncé. Amerikanizace se valí celou Evropou,“ vysvětluje Jiří Burian v rozhovoru pro Musicserver a hned nato popisuje, jak v turecké Superstar viděl adepty televizní slávy zpívat po jejich. „U nás ale devadesát procent zpívá americký soul, což mě štve,“ dodává. Jsme doma. Tam, kde Klaus vede svatou válku proti Evropské unii, má Jiří Burian antiamerikanismus, tu všudypřítomnou hrozbu civilizační degenerace, proti níž je potřeba se postavit. „Myslím, že je důležité, aby si každý národ zachoval to hezké, co má. Zvlášť v dnešní době. Jinak barevnost z Evropy úplně vymizí a stane se z ní jedna obrovská americká vlajka.“

bohemia-fb-share-02
V Bohemii je národovectví postaveno do čistě estetické roviny

Lidovky je potřeba hodit do „dauntempa“

Etnomuzikolog Matěj Kratochvíl v recenzi pro HIS Voice píše, že Bohemia je jen další v dlouhé řadě projektů, které mají pocit, že lidovky je nutné zachraňovat. „Lidová hudba je tedy něco mrtvého, nudného, co si ale zaslouží pozornost, protože jde o národní poklad. Zajímavý tento poklad začne být až ve chvíli, kdy jej pojmeme moderně.“ Nové přizpůsobení do současného zvuku poplatného masovému vkusu je podle tohoto způsobu myšlení nutné, protože mladí lidé by lidovky v původní podobě nevzali.

Z vlastní zkušenosti ale vím, že malé děti s lidovou hudbou v původní podobě žádný problém nemají. Koukáme se syny docela často na normalizační Zpívánky na YouTube. Oni si zpívají a já se dívám na sexuální symbol svého dospívání – Janu Paulovou v průsvitné košilce. Dovedu si představit, že za pár let už pro ně budou tyhle písničky jaksi „trapné“ (sám jsem to slovo často používal), ale nemyslím si, že by je – ani kohokoliv jiného v pubertálním věku – k téhle hudbě mohla přivést zpět Burianova papundeklová elektronika s aranžemi jako z roku 1997.

Moji otázku, pro koho tedy Bohemia lidovky objevuje, naštěstí zodpověděla Lenka Kovaříková, která se ve videorozhovoru rozplývá nad tím, jak by bylo skvělé přijít do Roxy, slyšet tam fantastickou muziku a po chvíli zjistit, že je to vlastně česká lidovka, kterou nás kdysi uspávaly naše mámy. Takže skutečnou cílovkou jsou třicátníci, kteří přestali pařit, založili rodiny a začali přemýšlet, kdo jsou, odkud přicházejí a kam kráčejí. Stejně jako autoři projektu.

Bohemia se skutečně dá číst i na rovině dojemného, osobního příběhu Jiřího Buriana, který po sedmnácti letech, kdy vystupoval jako Gregory Finn a tvořil muziku postavenou výhradně na imitacích zahraničních vzorů, v sobě našel češství. Od anglických kytarovek zkopírovaných v Southpaw přes klubovou elektroniku s Ghostmother až po aktuální projekt Republic of Two (který by se klidně díky podobnosti se severským indie popem mohl jmenovat Kings of Convenience II), nebylo v jeho hudbě nikdy nic ani vzdáleně českého. Až do té míry, že když jsem s ním jednou dělal emailový rozhovor, vážně jsem přemýšlel, jestli mu nemám napsat otázky v angličtině.

Dlouho to vypadalo, že Burian je typickým představitelem sebemrskačského Čecha, který hrozí emigrací po každých volbách, ale nikdy neodejde, protože pořád sakra nepřichází ta správná nabídka ze zahraničí. Své národní prozření prý Burian zažil na lidových hodech v jedné jihomoravské vesničce, odkud pochází jeho manželka. „Připadal jsem si tam, jako kdyby mě odvezli na opuštěný ostrov někam k aborigincům. Kroje, slavnosti… Bylo to pro mě až rituální,“ říká a ještě dodává: „Já se za Čecha nikdy nepovažoval, ale tady jsem v sobě češství začal objevovat.“ Pak se mu narodil syn a on mu zpíval lidovky, protože těžko dítě uspíte s Underworld nebo The Smiths.

Vnorovské hody 2007.33
Jiří Burian: „Kroje, slavnosti… Bylo to pro mě až rituální…“

Holka, která jde s každým

Rozhovor pro Musicserver je vůbec velmi výživný. Burian tu také na jednom místě definuje svoji představu autentického češství v kontrastu s neautentickým. Zatímco na jednu stranu řadí lidovky a tradice, to druhé je „knedlo, vekslo, zelo“. Co si pod tím představuje? „Všechny ty diskotéky, fitka, pizzerie­… Zdrojem tohoto životního stylu jsou média, například rádia. Totiž: lidi se rozdělují podle oblečení, které nosí, názorů, které mají, politické orientace a také podle toho, jaké mají auto a jaké rádio v něm poslouchají. Podle toho je poznáš nejvíc. Když lidi v autě poslouchají komerční rádio, které opravdu smrdí vekslem, tak takhle často i žijí.“ Není zkrátka nad to, pozorovat nepřítele přímo v akci, nejlépe v dokonalém převleku za veksláka. „Pak se stane, že hraji na konferenci jako DJ a lidem mezi třiceti a padesáti lety pouštím jenom kolotoče: Davida Guettu, Swedish House Mafia nebo Shakiru a Waka Waka. Ze všech těchto věcí cítím povrchní zábavu a povrchní myšlení. Produkt, něco umělého a slizkého.“ Žádný div, že se z této zkušenosti musí Burian následně léčit infuzí pravého češství: „Lidovky vznikly v minulosti, a proto tímhle nebyly infikovány.“

Burianova image zachránce lidových tradic se zatřese ještě víc, když na přímou otázku novináře potvrdí, že na začátku projektu byla zakázka. „Je to tak. Šlo o zakázku, kdy jedna firma chtěla zpracovat lidovou písničku v novém zvuku. Kšeft nakonec nedopadl, ale já byl rád, protože jsem díky tomu dostal nápad udělat takhle celé album.“ I to ale vlastně vzniklo na objednávku – Bohemii sponzoroval jistý státní pivovar. (Tady ode mě ale morální odsouzení nečekejte, bylo by falešné – sám jsem u stejné firmy dělal jednu knihu.) Sponzoring je vedlejší problém, mnohem zvláštnější je, jak složitě Burian musí sebe i nás všechny přesvědčovat, že za celým projektem stálo snaha zachránit národní tradice.

Když si při rozhovoru vzpomene, že jako protřelý skladatel reklamní hudby dostal nabídku od nějaké jiné firmy, aby zpracoval píseň na reklamní text vycházející z lidovky Holka modrooká, rozhořčí se: „Rostl ve mně vztek, jak někdo může náš národní poklad takhle kurvit za účelem nabouchání prachů. Tohle je to, co mi vadí. A ne to, když dá někdo lidovkám svůj pohled a snaží se je někam posunout.“

Ještě jednou Matěj Kratochvíl, který píše, že „lidová muzika je holka svolná ke všemu“, a Burianovi vyčítá, že zatímco na prohlášeních o odvážných reinterpretacích postavil marketing Bohemie, ve skutečnosti s materiálem neudělal zhola nic zajímavého, natož radikálního. S tím lze absolutně souhlasit, navíc se mi líbí přirovnání lidovky k… ehm… povolné holce.

Sečteno a podrženo: projekt Bohemia se rovná podivné marketingové omáčce, naivnímu vlastenectví i špatně zinscenovanému dramatu náhlého prozření. Když si ale odmyslíme posluchačskou nudu, tak Bohemia vlastně nikomu neškodí. S tím, co Jiří Burian chystá do budoucnosti, by ale mohlo být ještě hůř. „Teď mě láká udělat album hymen, což jsou taky krásné melodie,“ říká na konci rozhovoru a mě z toho jde mráz po zádech. Pokud totiž tuto desku pojme stejně svědomitě jako tu aktuální, mohl by naši zemi zatáhnout do nějakého vleklého válečného konfliktu.

 

Autor je hudební publicista.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image