Nový film Larse von Triera se na Vánoce konečně dočkal premiéry – tedy lépe řečeno jeho polovina, uvozená poznámkou, že jde o cenzurovanou, a nikoli režisérskou verzi. Pokud by ale někdo měl pocit, že se třeba jedná o podobný filmový seriál, jaký v současné době rozvíjí Peter Jackson se svým Hobitem, pak je na omylu. Nymfomanka, část I, je prostě a jednoduše nefalšovanou půlkou filmu. Nekončí žádným dílčím rozuzlením ani žádným cliffhangerem, ale prostě jen odejde od rozdělané práce.
„Pro mnohé diváky unavené obyčejným pornem může být příslib ‚porna s přidanou uměleckou hodnotou‘ – po jehož konzumaci navíc mohou předstírat, že v klidu pojídali ovesné vločky – velmi atraktivní.“
Přirovnání čím dál divočejších peripetií kolem uvádění Trierova filmu k přerušované souloži se vysloveně nabízí. Nejrůznější oddalování, půlení a cenzurování Nymfomanky překonávají snad i tanečky kolem čekání na třetí sezónu Sherlocka. Nymfomanka je tak rozhodně především mediální událostí, jíž by se film o rybaření (které má ovšem v Nymfomance také své místo) asi nestal – i kdyby ho natočil tentýž režisér. Zároveň ale nelze celou událost redukovat jen na staré známé heslo „sex sells“, protože sex dnes prodává všechno od praček po lesnické fakulty. Nymfomanku ve skutečnosti prodává spojení „Trier + porno“ nebo možná ještě lépe „Trier + porno + kupa hereckých filmových hvězd“.
Porno s přidanou hodnotou
Nemá smysl snažit se odpárat režiséra od propagační kampaně jeho filmu, jako to činila třeba reportáž o filmu na ČT Art, v níž se redaktorka ptala Martina C. Putny, zda má Trier zapotřebí uvádět svůj skandální film na Vánoce. Putna přesně v logice velebení „povznesených a autentických“ autorů odpovídá, že nemá, ale že „každý režisér má za sebou nějakého producenta, a to jsou lidé, kterým jde pochopitelně o peníze“. Je ale třeba si uvědomit, že tu máme co dělat s tvůrcem, který kolem své filmy dlouhodobě provází různými chytlavými a kontroverzními gesty, ať už šlo o manifest Dogma 95 nebo o vtipkování o nacismu na festivalu v Cannes.
Nymfomanka láká na mnohoslibné spojení explicitního sexu a „velkého umění“. Už to samo o sobě nabízí určitou dráždivou provokaci. Zmíněná rovnice „Trier + porno + Charlotte Gainsbourg, Shia LaBoeuf a další“ může mít mnoho různých řešení a všechna z nich jistě vyhlížejí mnohem lákavěji než přihlášení se na lesnickou fakultu. Napětí podporují i propagační teasery filmu, kde se provozuje cunnilingus za doprovodu Bachovy hudby, kde Umma Thurmanová chce ukázat malým dětem „whoring room“ a kde se Charlotte Gainsbourg připravuje na výprask důtkami. Nevíme přesně, co čekat, ale tušíme, že to bude něco exkluzivního. Ujištění Stellana Skarsgaarda, že „je tam hodně sexu, ale špatně se u něj honí“ a že „dívat se na sex v Nymfomance je stejně přirozené, jako dívat se na člověka pojídajícího ovesné vločky“, vlastně pokračují ve stejném tónu. Pro mnohé diváky unavené obyčejným pornem může být příslib „porna s přidanou uměleckou hodnotou“ – po jehož konzumaci navíc mohou předstírat, že v klidu pojídali ovesné vločky – velmi atraktivní. Naznačuje to ostatně už úspěch podobnými kontroverzemi opředeného Života Adéle.
Dánský Ota Pavel
Očerňovat producenty a distributory, že kolem filmu rozvíjejí nepatřičné aférky, není namístě. Mediální kampaň Nymfomanky je totiž sama o sobě poměrně brilantním dílem, ať už v něm má Trier prsty ponořené jakkoli hluboko. Jisté je, že výroky o „nejsexuálnějším filmu“ a podobně jsou poněkud nadnesené – z hlediska erotiky a porna se rozhodně nejedná o nijak zvlášť výjimečný film. Trier navíc v podstatě tradičně zdůrazňuje amorálnost a skandálnost jednání spojeného se sexuální touhou (je otázka, kdo tyhle mravoličné průpovídky dnes bude brát vážně) a hlavně převádí sex na různé racionální analogie, matematické hry či systematické katalogizace. V mainstreamovém filmu už jsme určitě mohli mnohokrát vidět provokativnější či více šokující erotické scény. Nejvděčnější na první polovině Nymfomanky jsou nakonec komediální či absurdní prvky, jako je žárlivý výstup Ummy Thurmanové nebo neustálé odkazy k rybaření, které ze Skarsgaardovy postavy dělají cosi jako dánskou porno inkarnaci Oty Pavla.
Je ale pravda, že se po shlédnutí filmu můžeme jen těžko cítit podvedení mediální kampaní. Trierovo dílo naopak dost plynule pokračuje ve stejně ironické a nadnesené hře na zásnuby porna a umění, na kterou nás navnaďují média. Ve filmu totiž už od začátku rozhodně nejde o šok, ale spíše o zábavnou „erotickou“ hru, což mimochodem asi nejlépe pochopili dánští kritici, když po vzoru plakátů z filmu zveřejnili koláž svých „O-faceů“ (výraz tváře při orgasmu). K této hře patří i vytěžování různých sexuálních klišé, jako jsou důtky nebo sex s černochy, kterého se ale dočkáme až ve druhé polovině, anebo právě výše zmíněné uvedení filmu o vánočních svátcích. Nymfomanka tak vlastně představuje sofistikovanější a zábavnější variaci erotického fenoménu současnosti – románového „porna pro maminky“ Padesát odstínů šedi. Oddalování a zmnožování samotného aktu konzumace výsledného filmu nám vlastně umožní prodloužit a znásobit vlastní slast a nahlédnout Nymfomanku v několika různých odstínech: poté, co si nadvakrát dopřejeme v kině „cenzurovanou verzi“, se můžeme těšit ještě na údajně pětihodinový režisérský sestřih. O jaké odstíny půjde, se zatím nedá říct.
Autor je filmový publicista a redaktor A2.