Co můžeme očekávat od období, kdy nebudou k dispozici účinná antibiotika? Stoupne opět dramaticky dětská úmrtnost na banální infekce? Vrátí se lékařské obory jako je chirurgie, péče o nedonošené novorozence či transplantologie, které jsou na antibiotikách závislé, zpět před rok 1940? Nebo naopak dojde k nabourání medicínsko-farmaceutického komplexu s potenciálně příznivými důsledky? Odpovědi neznáme, jisté ale je, že postantibiotická éra už je tady.
„Dlouhodobé užívání antibiotika poškozuje léčeného jedince, ale hlavně, čím více je dané antibiotikum v určité oblasti předepisováno, tím rychleji se rozvíjí rezistence a lék ztrácí účinnost na celou místní populaci.„
Antibiotika mají mezi léčivy výjimečné postavení. Jejich účinek není totiž omezen pouze na jedince, kteří se jimi léčí, ale ovlivňují také celkové složení mikroorganismů žijících v našem trávicím traktu i všude okolo nás. V situaci, kdy jsou v medicíně a v zemědělství spotřebovávány tisíce tun těchto látek ročně, má tento fakt globální ekologický význam. Většina antibiotik dostupných na trhu jsou přírodní látky či jejich upravené varianty zajišťující rozmanitost mikrobiálních kmenů v určité oblasti. Jsou produkované mikroorganismy, které je v nízkých koncentracích používají ke vzájemné komunikaci a vymezení prostoru.
Globální význam antibiotik
Ve čtyřicátých letech 20. století byl objeven účinek antibiotik v léčbě bakteriálních onemocnění a antibiotika v mnohonásobně vyšších koncentracích se stala účinnou zbraní proti těmto nemocem, které do té doby výrazně zpomalovaly nárůst lidské populace, a umožnila také rozvoj lékařských oborů, jako jsou chirurgie nebo transplantologie, závislých na prevenci a léčbě infekčních komplikací. Úspěch antibiotik byl fenomenální a počet nových účinných látek narůstal takovou rychlostí, že se mluvilo o úplném vymýcení bakteriálních infekcí.
S antibiotiky je však jeden zásadní problém. V léčebných koncentracích, které mnohonásobně převyšují koncentrace přirozené, působí jako zbraně hromadného ničení. V lidském organismu zabíjí nejen bakterie způsobující infekci, ale také velké množství bakterií symbioticky žijících v lidském střevě. Tím se uvolní prostor pro přemnožení bakterií schopných klást danému antibiotiku odpor, tedy bakterií rezistentních. Genetickou informaci o této selekční výhodě jsou si navíc bakterie schopny předávat nejen při dělení, ale také mezi jednotlivými kmeny. Opakované podání antibiotika tak vede k selekci rezistentních jedinců, kteří tuto schopnost předávají dál. Kombinací těchto vlastností vznikají multirezistentní kmeny. Ty je možné ovlivňovat pouze novějšími, méně užívanými a také více toxickými a dražšími preparáty. V Evropské unii zemřelo loni na infekce způsobené těmito bakteriemi 25 tisíc lidí.
Zbraně hromadného ničení
Nadměrné užívání antibiotik a pomalý vývoj nových preparátů způsobily, že v současné chvíli jsou mezi námi jedinci z řad bakterií, kteří jsou schopni odolávat účinkům všech dostupných antibiotik. Není jich mnoho a nejsou příliš agresivní, ale ve chvíli, kdy je jejich okolí decimováno léčebnou dávkou antibiotik, se rychle rozmnoží a mohou způsobit infekční onemocnění, na které nemáme lék. Tato situace, ve které nás ohrožují panrezistentní mikroorganismy, je označována jako postantibiotická éra.
Příčiny selhání celého antibiotického projektu jsou přitom jasné. Je to za prvé nadměrné a často neúčelné používání antibiotik v medicíně a v zemědělství a nedůsledná prevence šíření rezistentních kmenů zejména ve zdravotnických zařízeních; za druhé neúspěch ve výzkumu nových antibiotik. Evropské i světové statistiky přehledně ukazují přímou úměru mezi množstvím spotřebovaných antibiotik a výskytem rezistentních kmenů. V medicíně jsou antibiotika často předepisována k léčbě banálních bakteriálních, nebo dokonce virových infekcí, na jejichž průběh nemají žádný vliv. V živočišné produkci se antibiotika užívají nejen v léčbě onemocnění, ale ve velkém množství také preventivně nebo jako stimulátory růstu. Regulační opatření přijímaná na národní nebo mezinárodní úrovni mohou množství spotřebovaných antibiotik snížit bez významného vlivu na úspěšnost léčby či živočišnou výrobu. Těmto politickým rozhodnutím však brání lobbistické intervence ze strany farmaceutických firem.
Velké farmaceutické firmy se s antibiotiky dostávají do nepříjemné situace. Jejich běžné marketingové strategie – například bagatelizace nežádoucích účinků, tlak na začlenění nového, a tedy dražšího léku do seznamu preparátů hrazených pojišťovnou nebo motivace jednotlivých lékařů k předepisování konkrétního léku s cílem zvýšit jeho obrat – u antibiotik selhávají. Ideální lék je takový, který lze podávat velkému množství pacientů na nepříliš ostře definované onemocnění, a pokud možno dlouhodobě. Problém antibiotické rezistence tuto logiku firem zcela narušuje. Dlouhodobé užívání antibiotika poškozuje léčeného jedince, ale hlavně, čím více je dané antibiotikum v určité oblasti předepisováno, tím rychleji se rozvíjí rezistence a lék ztrácí účinnost na celou místní populaci. To vedlo k tomu, že velké farmaceutické koncerny přestaly investovat do výzkumu nových antibiotik. Od osmdesátých let minulého století nebyla na trh uvedena žádná nová skupina antibiotických léčiv. Objevilo se jen několik málo nových preparátů z již existujících skupin.
Snížit spotřebu, podporovat výzkum
Národní i mezinárodní organizace, jako jsou Evropské centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (European Centre for Disease Prevention and Control, ECDC) či Světová zdravotnická organizace (World Health Organization, WHO), již dlouho upozorňují, že je třeba přistoupit ke koordinované nadnárodní akci, která by spočívala v omezení spotřeby a v podpoře výzkumu. Shodují se na tom, že úspěchu ve výzkumu nových léčiv je možné dosáhnout větším propojením univerzit a farmaceutického průmyslu, zapojením neziskových organizací a veřejných prostředků k podpoře menších farmaceutických firem, které mají vyšší invenční potenciál, avšak nejsou schopny financovat zejména poslední fázi klinického výzkumu. Snaha o restrukturalizaci příjmů velkých farmaceutických firem pomocí grantů a legislativních opatření tak, aby hlavním aspektem tržby nebylo množství prodaného léku, ale spíše jeho kvalita a všeobecný přínos, by mohla vést jak ke snížení spotřeby, tak i k podpoře výzkumu. V atmosféře neziskové inovace lze snad očekávat i objevy zcela nových metod.
Často se objevují prohlášení, že postantibiotická éra znamená konec moderní medicíny. Důsledky absence účinné antibiotické léčby jsou a budou jistě závažné, ale pokud je moderní medicína založena na moci a boji bez pochopení širších souvislostí a pokud je výzkum léčiv podřizován tržním zákonitostem, pak by problém antibiotické rezistence mohl být počátkem vítané obrody.
Autor je lékař.