Náš každodenní život je zpravidla kombinací fádní rutiny a nepříjemných překvapení. Čas od času se ale přihodí něco neočekávaného, kvůli čemu stojí zato žít. Něčeho takového jsme byli svědky minulý týden během vzpomínkového ceremoniálu za Nelsona Mandelu. Desetitisíce lidí naslouchaly světovým vůdcům pronášejícím své proslovy. A najednou se to stalo (nebo lépe řečeno, než si toho stačil někdo povšimnout, už se to nějakou dobu odehrávalo). Po boku světových hodnostářů včetně Baracka Obamy postával obtloustlý, formálně oblečený černoch, který překládal smuteční proslovy do znakového jazyka pro neslyšící. Lidem zasvěceným do tajemství znakové řeči postupně docházelo, že něco není v pořádku. Onen muž byl podvodník. Vymýšlel si vlastní jazyk. Mával sice rukama sem a tam, jeho gesta ale nedávala žádný smysl.
Jiná dimenze reality
O den později vyšlo z oficiálního vyšetřování najevo, že onen muž, čtyřiatřicetiletý Thamsanqa Jantjie, je kvalifikovaný tlumočník, jehož si najal Africký národní kongres prostřednictvím agentury South African Interpreters. V rozhovoru pro johannesburský deník The Star ospravedlňuje Jantjie své chování náhlým záchvatem schizofrenie, s níž se léčí: slyšel hlasy a trpěl halucinacemi. „Nemohl jsem proti tomu nic dělat. Byl jsem sám ve velice nebezpečné situaci,“ uvedl. „Snažil jsem se ovládnout, nechtěl jsem, aby celý svět viděl, co se děje. Je mi to moc líto. Může za to situace, v níž jsem se ocitl.“ Jantjie nicméně rezolutně trval na tom, že byl se svým výkonem spokojený: „Spokojený, naprosto spokojený. Byl to výkon hodný šampióna ve znakové řeči.“
„Prostřednictvím svého falešného překladu Jantjie zviditelnil bytostnou falešnost celé události.“
Příští den vnesl do případu překvapivý obrat. Média referovala, že Jantjie byl od poloviny devadesátých let přinejmenším pětkrát zatčen, ale údajně pokaždé unikl vězení, protože byl shledán duševně nezpůsobilým, aby mohl být postaven před soud. Byl obviněn ze znásilnění, loupeže, neoprávněného vniknutí do domu a úmyslného poškozování cizího majetku. Jeho poslední potíže se zákonem spadají do roku 2003, kdy čelil obvinění z vraždy, z pokusu o vraždu a z únosu.
Reakce na tuto bizarní historii sestávala ze směsice pobavení (které bylo stále přidušenější a stále více se do něj vkrádal pocit, že není namístě) a rozhořčení. Hned se samozřejmě ozvaly hlasy, které poukazovaly na bezpečnostní rizika – jak se mohlo stát, že se i přes přísná bezpečnostní opatření takový člověk dostal do bezprostřední blízkosti světových vůdců? Za těmito obavami se skrýval pocit, že Jantjieho exhibice byla jistým druhem zázraku – jako by se zjevil odnikud nebo ještě spíše z jiné dimenze reality. Tomuto pocitu jako by dávalo za pravdu opakované ujišťování organizací sluchově postižených, že jeho gestikulace neměla žádný význam, že neodpovídá znakům žádného z existujících znakových jazyků – jako by se tak snažily potlačit podezření, že za jeho gesty se možná přeci jen skrývalo nějaké skryté poselství. Co když komunikoval s mimozemšťany v nějakém neznámém jazyce? Jako by něco takového naznačovalo už samotné Jantjieho vystupování: v jeho gestech nebyla žádná spontaneita, ani ten nejmenší náznak, že by se snad mohlo jednat o kanadský žertík, svá gesta předváděl bez jakýchkoli emocí, takřka s robotickým klidem.
Charitativní spektákl
Jantjieho exhibice nebyla beze smyslu. Právě proto, že nenesla žádný určitý smysl (gesta byla nesmyslná), zjevovala smysl jako takový, totiž předstírání smyslu. Ti z nás, kteří nemají potíže se sluchem a neovládají znakovou řeč, měli za to, že jeho gesta měla význam, ačkoli pro nás byla nesrozumitelná. A to nás přivádí k jádru problému: slouží překladatelé znakové řeči pro sluchově postižené skutečně těm, kteří nerozumí mluvenému slovu? Nejsou daleko spíše určeni pro nás? Necítíme se snad my (kteří slyšíme) lépe, když vidíme tlumočníka do znakové řeči, necítíme se snad spokojeněji, když víme, že děláme správnou věc, že se staráme o neprivilegované a tělesně postižené?
Vzpomínám si, jak během prvních „svobodných“ voleb ve Slovinsku v roce 1990 byl v televizním spotu jedné z levicových stran proslov politika tlumočen do znakového jazyka (jakousi laskavě vyhlížející ženou). Všem nám bylo jasné, že skutečnými adresáty jejího překladu nebyli sluchově postižení, ale my, řadoví voliči. Skutečným poselstvím bylo, že strana hájí zájmy marginalizovaných a handicapovaných. Bylo to jako ony velké charitativní spektákly, jejichž protagonisty ve skutečnosti nejsou děti postižené rakovinou nebo oběti povodní, nýbrž my, zástupci veřejnosti, kteří jsme si vědomi, že děláme něco velikého, že dáváme najevo svou solidaritu.
Teď už vidíme, proč Jantjieho exhibice způsobila takový rozruch poté, co vyšlo najevo, že neměla žádný význam. Postavila nás tváří v tvář pravdě o překladech do znakového jazyka pro hluchoněmé – nejde o to, zda jsou v publiku nějací sluchově postižení jedinci, kteří potřebují překlad, úkolem překladatele je dosáhnou toho, abychom se my, kteří nerozumíme znakovému jazyku, mohli cítit dobře.
A nelze totéž říct i o celém vzpomínkovém ceremoniálu k uctění Mandelovy památky? Všechny ty krokodýlí slzy světových hodnostářů byly samolibou omluvou a Jantjie je přeložil do toho, čím byly doopravdy, totiž do nesmyslu. Světoví vůdci ve skutečnosti oslavovali úspěšné odsunutí krize, která propukne, jakmile se z chudých černých Jihoafričanů stane kolektivní politický aktér. To oni byli Velkým nepřítomným, jemuž bylo ve skutečnosti adresováno Jantjieho poselství. A toto poselství znělo: světové vůdce váš osud ani trochu nezajímá. Prostřednictvím svého falešného překladu Jantjie zviditelnil bytostnou falešnost celé této události.
Autor je filosof.
Z anglického originálu publikovaného na serveru www.theguardian.com přeložil Radovan Baroš. Uveřejněno se svolením autora.