Řezník Schejbal


Už jsme o těch dvou slyšeli hodně, jedna otázka ale nepadla: Co když jsou Schejbalovy hrátky s násilím umění, zatímco Řezníkovy pokusy o umění představují násilí?

Jistě, zní to absurdně. Jak by mohlo mít něco tak nepřijatelného jako fackování básníků nebo psaní zpola směšných, zpola nechutných výhrůžných dopisů („pořádná bitka, krev a hovna…, chceme pořádnou bitku s pěstma, kopancema a hbitými údery…“) něco společného s uměním? A pokud už uznáme, že se o cosi blízkého umění jedná, navodí celá scéna spíš bizarní vzpomínku na vzdálenou dobu, „kdy měli surrealisté ještě pravdu“ či ještě byli dadaisty a André Breton se nespokojoval s tím, že by jiné umělce fackoval, rovnou jim totiž lámal ruce. „Už jste někdy pohlavkovali mrtvého,“ zeptal se pak Louis Aragon Francouzů truchlících po smrti Anatola France. To byli panečku mistři skandálu, ne jako tuhleti dva „mladí muži“, kteří nepochopili, že „včera už bylo“, mohli dodat se směsicí shovívavosti a jemného pohrdání avantgardističtí nostalgici. I oni museli vzápětí uznat, že se těm dvěma podařilo opravdový skandál rozpoutat a že zdánlivě antikvární forma znovu funguje. Co o naší době vypovídá, že nás opět rozpohybují vykopávky?

„Nechali jsme se zkrátka všichni chytit a přistoupili k pseudodadaistické akci bez smyslu pro humor. Vážně jsme komentovali. A přilepili se ke svéráznému Schejbalovu umění jak mouchy k mucholapce.“

Samo o sobě „dílo“ nepůsobilo, bylo, jak je dnes běžné, založeno na dotváření publikem. A chytlo se. Svým způsobem Schejbal s Kubíčkem dostali nás všechny, kteří jsme o jejich „činu“ vážně diskutovali. Redaktory Respektu, kteří investigativně podchytili levicové násilí a mohli si konečně oddechnout – tak dlouho symetrizovali komunismus s nacismem, až konečně mohli proti neonacistickým násilníkům postavit nějakého pořádného levicového. Pohrobky Levé alternativy, iniciativně házející po Kubíčkovi se Schejbalem fašismem. „Uskutečňuji lidem jejich fantazmata,“ mohl se smát Schejbal. „Chtěli levicového násilníka, toužili po něm, tak jsem jim ho zhmotnil.“

Od Socialistického kruhu, jehož je členem, dostal Tomáš Schejbal „důtku“ za „politicky nedomyšlený akt“, „který sice byl součástí jakéhosi uměleckého projektu, ale v současném českém kontextu de facto posiluje pravicovou hegemonii“. Bizarně chladnokrevná vyděšenost Socialistického kruhu korespondovala s vyděšeností levicových a literárních periodik, která odmítla uveřejnit prohlášení Schejbala s Kubíčkem, ač se jedná o mnohem zajímavější text než většina toho, co tisknou. Časopisy zaměřené na mapování „literárního života“ ucukly, když něco v literatuře začalo pořádně žít. A vlastně není divu – kdo by se chtěl dostat do role původce či sympatizanta činu, který je vzato vážně násilím a vzato méně vážně trapností? Jenže i odmítnutím se časopisy chytly do pasti.

Vedle poněkud bizarní důtky přišlo i trestní oznámení – od adresáta asi nejnechutnějšího Schejbalova dopisu, novináře Adama Drdy. Dlouho prý zvažoval, zda s něčím takovým chodit na policii, minulý režim jej naučil, že se to přece nedělá, jenže nakonec došel k závěru, že autor dopisu může být „úchylný“, respektive „nemůže být zcela v pořádku“, a že si nevezme na svědomí, pokud něco provede. „Tyjo, soud se Zdeňkem Nejedlým nebo šéfredaktorem Rudého práva, to se nepodařilo ani Bondymu,“ glosoval to na svém facebooku Schejbal.

kubicek-schejbal

Kdo může za Schejbala s Kubíčkem?

Za hranu, ne na hranu

Veřejné reakce dotvářely poloveřejné vlny na facebooku – vzrušení dané nevypočitatelností činu (co ti dva ještě udělají?) a vystřídané přehazováním zodpovědnosti (kdo za Schejbala s Kubíčkem může? komu chcete vnutit, že za něj může?). Nechali jsme se zkrátka všichni chytit a přistoupili k pseudodadaistické akci bez smyslu pro humor. Vážně jsme komentovali. A přilepili se ke svéráznému Schejbalovu umění jak mouchy k mucholapce. Vlastně jediný, komu se podařilo do sítě se nechytit, byl sám Typlt, který se autorům facky vysmál za opakování dávno mrtvého gesta a mistrovství v „pohodlnosti“.
Schejbalova hra s násilím měla dva podstatné atributy umění. Především problematizovala vlastní formu. Velká část současného umění je v podstatě průmyslem provokace. Kolikrát už jsme o nějakém díle slyšeli, že je „kontroverzní“? Nestalo se toto slovo už spíš jen vycpávkou a signalizací nudy? Kolikrát jsme už slyšeli, že umělec šel „až na hranu“?

Schejbal s Kubíčkem se rozhodli jít za onu pomyslnou „hranu“ a sledovat, co to udělá. Vědomě odkopli ochranné bariéry umění, které říkají umělci (a ostatně nejen jemu, v zásadě jakémukoli občanovi): dělej si, co chceš, ovšem za cenu bezvýznamnosti. Především samotným aktem násilí i stupňováním výhrůžek, evokováním nekontrolovatelnosti a nevypočitatelnosti se jasně a prakticky přihlásili k prostoru, který je za jakýmkoli myslitelným rámcem umění a z definice nemůže požívat ochrany „tvůrčí svobody“ či „svobody slova“, která umění přísluší. Těžko je přitom přiřadit k opravdu nebezpečnému politickému násilí myšlenému „vážně“ – to by jejich výzvy neměly evidentní estetickou dimenzi, to by se „bitka, krev a hovna“ nezměnily v jednu demonstrační facku a především by se pod ně nepodepisovali plným jménem i telefonním číslem. Autoři zůstali v jakémsi meziprostoru.

Nelichotivé zrcadlo

Podařila se jim ale ještě důležitější věc – jejich „dílo“ přineslo katarzi. Schejbal s Kubíčkem nám nabídli zrcadlo, povětšinou hodně nelichotivé. Nabídli nám náhled na sebe přinejmenším ve třech momentech.

Na prvním místě to byla povaha facebooku, onoho podivného pseudoprostoru, který nás stále víc vtahuje. Lidé jsou tu zbavováni chutě a zápachu, mimiky a gest, redukováni na slova či obrázky. Není taková redukce člověka na symbolickou tvorbu násilím, mnohem výraznějším než jakákoli facka komukoli? Když Schejbal zaplnil své výhružné dopisy po okraj popisy násilností a násilnůstek, neozývá se v tom jakýsi zvláštní stesk po reálnu, jakási podivná nostalgie linoucí se z agrese takřka kteréhokoli internetového trolla? Nejsou facebookové diskuse přímo přehlídkou špatných lidských vlastností, počínaje sklonem k poučování, přes prezentátorský exhibicionismus a konče tendencí k manipulaci a verbálnímu násilnictví?

Druhý moment je politika, na niž v první řadě Schejbal s Kubíčkem mířili. Podařilo se jim jistě poukázat k pozoruhodné zaseklosti části novinářské a kulturní obce na antikomunismu, který jí umožňuje tvarovat si nereálná nebezpečí a vyvolávat si je znovu z minulosti. Jejich gesto – tak dlouho jste strašili Stalinem, až ho ve mně máte – je v tomto smyslu geniální satirou. Jenže celá následná diskuse jako by naznačovala i jinou věc: Nestalo se nám na levici něco podobného jako antikomunistům? Nejsme také my víc „anti“, jen ne antikomunisté, ale spíš antineoliberálové nebo antiantikomunisté? Nemáme k „velkému druhému“ jménem „pravicová hegemonie“ podobný vztah jako antikomunisté ke „komunistům“, jakousi směsici resentimentu, odvozenosti a příliš snadných vítězství? Neupadáme až příliš snadno do závěrů, jejichž předností je hlavně to, že jsou opačné, a není v tomto smyslu Schejbalův „Stalin“ varovnou metaforou? Dokážeme se vymezit i pozitivně?

Konečně třetím tématem, které Schejbalova facka zrcadlila, bylo jisté sobectví intelektuálů. Často se ozývalo, a právem, zda skutečně v době vítězství fašisty ve volbách v sousední zemi a celé řady dalších problémů je nejdůležitější řešit facku, kterou dal jeden básník druhému. Nebylo to ale jen zrcadlo situace, v níž intelektuálové povýšili své profesní spory (v nichž jistě bylo na místě bojovat a veřejně vystupovat) na věc svobody a demokracie a dostali kauzy typu ÚSTR či profesura Martina C. Putny na první strany novin, aniž by byli ochotni či schopni vnímat problémy jiných s podobnou empatií, již pro své spory čekali od zbytku společnosti?

rvačka

Neozývá se ve Schejbalových výhružných dopisech jakýsi zvláštní stesk po reálnu?

Právo na vlastní žánr?

„Kdybychom zfackovali bezdomovce nebo důchodce v tramvaji a prohlásili to za umění, byli bychom oslavováni jako rebelující generace Mádla a Issové,“ komentoval svou akci Schejbal. Nejspíš ani netušil, jak moc se trefil. Chvíli po „kauze facka“ vyřadili organizátoři ankety Český slavík ze soutěže rappera Řezníka. Autor songů oslavujících znásilňování a vyzývajících k zapalování bezdomovců a věšení Ukrajinců sice přišel o cenu a sto tisíc korun, ale za to získal reklamu k nezaplacení a stal se mučedníkem „svobody slova“. Na protest ze soutěže vystoupili Matěj Ruppert, Tomáš Klus a Michal David. Příliš v reakcích na Řezníka nezazářila ani alternativní levice. Zatímco Robin Kvapil jej oslavuje jako hrdinu anarchistické antikomerční subverze a internetové spontaneity, která to zase jednou nandala komerčnímu mainstreamu, Jakub Patočka fascinovaně skloňuje adjektivum „úchylný“ a obhajuje nejen postihování a cenzuru děl, jako jsou ta Řezníkova, ale také se domnívá, že by umělci, kteří s ním solidarizovali, neměli být zváni do veřejnoprávních médií.

Řezníkovi chybí přesně to, co udělalo uměním Schejbalovu facku. Neumí si hrát s formou, jen ji rigidně naplňuje (těžko pak také může přivést k jakékoli katarzi). Svou pozici „umělce“ ničím neproblematizuje, ba naopak se za ni schovává. Ve výsledku produkuje jakousi podivnou směsici násilnické rétoriky a uplakané pózy. Chci všem nařezat a užít si jejich bolestí zkřivený ksichty – a ukřivděně pláču, když mi za to nezatleskají a nevysází sto táců, vzkazuje světu Řezník. Je to dvojnásobný alibismus.

Ve výběru terčů si Řezník užívá mocenské asymetrie. Asi nemůže čekat, že vstane nějaký bezdomovec a natočí proti němu stejně agresivní diss. Toho se nejspíš nedočká ani od žádného z českých Ukrajinců, a nejspíš ani Roma či oběti sexuálního násilí. Dává-li Typlt Schejbalovi a Kubíčkovi přednášku o „pohodlnosti“, je Řezník superpohodlný – rozdává údery lidem, o nichž ví, že mu je nemohou vrátit.

Je to prý jenom humor, nadsázka, říká Řezník a jeho zastánci. Dobrá, je-li toto nadsázka, co je tedy „sázka“? Řezník žije ve společnosti, v níž dochází k násilí na ženách, rasovým vraždám a útokům na bezdomovce. Jeho dlouhé a trochu otravné texty, v nichž se s těmito akty násilí ztotožňuje nebo k nim vyzývá, jsou prý „jenom humor“. Jenom? Není výsměch obětem jedna z nejodpornějších věcí, které lze tváří v tvář násilí dělat? Proč by měl humor být vždy nevinný?

Postmoderna kdysi razila „právo na vlastní příběh“. Dnes v debatě o Řezníkovi slyšíme neustále obranu, že jeho písně prostě „spadají do žánru“ horrorcore a každý, kdo je čte mimo tento žánr, prý prokazuje neznalost. Právem už není vyprávět svůj příběh, ale držet se pravidel vybraného žánru, právo máme tedy především na lhostejnost k okolnostem, do nichž vstupujeme. Je zpochybňování takového „práva na svůj žánr“ projevem ignorance? V tom případě nastal čas se k ní hlásit. Máme snad v době exploze všemožných „žánrů“ povinnost detailně a doslovně rozumět autorovu záměru a žánrovému kontextu, zatímco autor vůbec nemá zapotřebí rozumět kontextu, do nějž svým dílem vstupuje? Mají-li právo na účast v debatě pouze znalci žánrového kontextu, znamená to, že opět mají slovo jen experti. Musím být odborník na okrajové odnože současného rapu, aby se mi mohlo kompetentně nelíbit polévání bezdomovců benzínem v klipu nazvaném příznačně Konečný řešení?

rocky

Řezník žije ve společnosti, v níž dochází k násilí na ženách, rasovým vraždám a útokům na bezdomovce

Optimismus zdravé společnosti

Rámce utkání undergroundu a mainstreamu stejně jako debata o svobodě slova, kterou je třeba pokolikáté už buď hájit, anebo omezit, jsou, pokud jde o Řezníka, především dojemně archaické. Údajný underground zde akorát s větší přímočarostí a agresí reprodukuje ty nejhorší předsudky a mocenské vztahy mainstreamu, možná v něm také proto tak snadno najde zastání. A diskutovat „svobodu slova“ v době, kdy jde ve skutečnosti prostě o účast v soutěži, přesně zapadá do Řezníkovy hry a umožňuje mu to pózovat v masce Formanova Larryho Flinta, stojícího proti moralistickým nepřátelům svobody. Jakub Patočka se rozhodl roli takového nepřítele skvěle sehrát. Navrhuje dokonce, abychom psali veřejnoprávním médiím, aby nevysílala umělce, kteří Řezníka podpořili. Kdyby bylo po jeho, Ruppert, Klus nebo David by si na veřejnoprávní obrazovce nezahráli jen proto, že si myslí, že vyškrtnout někoho v průběhu soutěže je nefér. Vyrazil by Patočka veřejnoprávní dveře i s Nohavicou, který se zastal mnohem odpornějšího Landy (nehledě na to, že sám napsal odpornou rasistickou píseň Dežo)? Zbyl by mu vůbec na takto řízené veřejnoprávní obrazovce někdo?

Představa, že problémy může vyřešit cenzura a vytlačování nesouhlasících, je ostatně pouhým odrazem představy, která jasně probleskuje Patočkovým textem: totiž, že Řezníkovy texty jsou prostě projevem „úchylnosti“. Rétorika „úchylnosti“ je pochopitelná u Drdy coby adresáta násilných dopisů, těžko je ale srozumitelná u Patočky. Myslí si skutečně, že problém je v „úchylovi“, v tom, že se na veřejnost dostal „nějakými strašnými démony trápený zoufalec“? Závidím mu ten optimismus. Mnohem realističtější je spíš jiná hypotéza: Řezník je zdravý a příčetný člověk, který poněkud expresivně vyjadřuje tendence, které jsou v každém z nás a které určité trendy současného života a společenské kultury podporují a posilují.

Kdo se chytí do mucholapky

Když jsem se dozvěděl, že Schejbal uskutečnil to, o čem na facebooku dlouho vtipkoval, a vztáhl ruku na básníka Typlta (místo slibovaného masakru takřka řezníkovských proporcí zůstal ovšem u symbolické facky), pomyslel jsem si, že je napůl magor a napůl Herostrates a také jsem mu to řekl. Když se internetem začal šířit jeho výhružný dopis Adamu Drdovi, přišel mi nechutný. Jenže když potom internet zaplavila povodeň odsuzujících stanovisek bez smyslu nejen pro humor, ale také pro proporce, musel jsem uznat, že se Schejbal s Kubíčkem v rámci svého konceptu strefili. Definitivně se mi to potvrdilo při telefonátu redaktora Respektu, který mi citoval do telefonu Schejbalovy statusy přibližně stejným, hrobově vážným hlasem jako hlasatel v dokumentu Atentát na kulturu četl Knížákovy verše „probuďte pátera Koniáše“, s podobnou hrůzou danou neschopností číst jinak než doslovně. To, že ze mne investigativec z Respektu udělal na základě nepochopených facebookových vtipů spoluosnovatele atentátu na básníka, byla jen třešnička na dortu. Tehdy jsem pochopil, že ať už se nám to líbí, nebo ne, Schejbalův koncept zafungoval.

Někteří manipulátoři to prostě holt umějí. Schejbal dokázal převézt a zaplést všechny, co jsme se k jeho činu vážně vyjadřovali. Chytili jsme se. To nejtěžší ho ale teprve čeká – boj o to, zda se do mucholapky svého díla nechytí sám. O to, jestli se z příležitostného nápadu a hry nestane vězení, jestli se sám jeho tvůrce nestane pouhým opakováním a ztělesněním vlastní pózy. Jak připomněl Ivan Štampach, násilí nebo i hrátky s ním mohou zachutnat a gradace může svádět. Schejbal teď hraje o to, jestli mu jeho čin nepřiroste k obličeji podobně, jako Řezníkovi maska skeletona. Byla by to škoda.

 

Autor je politolog.

 

A2LARM