Jedním z hostů pražského festivalu KontrA2punkt, který se uskuteční 15. prosince, bude švýcarský hudebník Joke Lanz (nar. 1965). Od roku 1989 vydává desky a vystupuje pod jménem Sudden Infant. V devadesátých letech byl členem Schimpfluch-Gruppe, pravděpodobně nejradikálnější umělecké skupiny ve Švýcarsku od roku 1916, kdy se zde zrodil dadaismus. Pro jeho tvorbu je určující osobní, expresivní a fyzický ráz, zároveň ale vychází z mnoha kulturních a především subkulturních zdrojů 20. století, jako jsou punk, akcionismus, Fluxus, industrial, noise, volná improvizace, nová vážná hudba, body art, zvuková poezie nebo DJing.
Jste známý především svým dlouhodobým sólovým projektem Sudden Infant a také jako člen akcionistického kolektivu Schimpfluch-Gruppe. Jaké jsou vaše hudební kořeny?
V raném věku mě ovlivnil především punk a jeho pozdější odnože. Vyrostl jsem na Cramps, Sex Pistols, Germs, Ramones, Blondie, Suicide, Birthday Party. Vždy jsem byl fascinován energií a jednoduchostí punku. Zjistil jsem, že není třeba studovat konzervatoř, abych byl v hudbě schopen vyjádřit svou radost nebo vztek.
Co vás motivovalo k tomu, že jste začal hrát sám pod názvem Sudden Infant? A za jakých okolností vznikla Schimpfluch-Gruppe?
Na konci osmdesátých let, když moje přítelkyně otěhotněla, jsem přestal hrát v hardcoreové skupině Jaywalker. Plánoval jsem trávit víc času se svou rodinou, se svým synem. Chtěl jsem sice pokračovat v hudební tvorbě, ale jinak než do té doby. Objevil jsem industrial a noise, skupiny jako Throbbing Gristle, Einstürzende Neubauten nebo Whitehouse. V těchto oblastech se dalo pohybovat mimo obvyklé struktury – bylo možné vytvářet hudbu osamoceně, bez únavného docházení na zkoušky a domlouvání se spoluhráči. O názvu svého projektu jsem přemýšlel před narozením syna, v době, kdy jsem si hodně četl o syndromu náhlého úmrtí kojenců – sudden infant death syndrome. To mi uvízlo v hlavě a první dvě slova toho termínu jsem použil. Bylo to v roce 1989.
Pokud jde o Schimpfluch-Gruppe, určující bylo setkání s Rudolfem Eb.erem, který od roku 1987 provozoval vydavatelství nazvané Schimpfluch. Na lokálním curyšském rádiu jsme spolu založili pořad Psychic Rally a také jsme začali společně vystupovat. Naše performance byly silně ovlivněné vídeňským akcionismem a hnutím Fluxus. Kombinovali jsme velmi fyzické kreace s hlukovou a experimentální hudbou. Od začátku s námi spolupracoval Marc Zeier alias G*Park, ačkoli živých akcí se zpravidla neúčastnil, a později se k nám připojili ještě Dave Phillips a Daniel Löwenbrück.
Koncerty Sudden Infant mají blízko k performanci. Výrazným prvkem je vizuální složka, pracujete s vlastním tělem, hojně používáte dotykové mikrofony a podobně. Vaše nahrávky se od živých vystoupení výrazně liší. Je to proto, že tělo nemůže být v doslovném smyslu přítomné?
S tím musím souhlasit. Na deskách se snažím být co nejvíc muzikální, protože fyzická performance se dá do audionahrávky přenést jen velmi obtížně. Desky zkrátka lidé poslouchají doma, a to je úplně jiná situace než při vystoupení, kdy hudba vstupuje do symbiotického vztahu s tělem. Je to rituál, terapie i kontemplace. Součástí vystoupení je pro mě také konkrétní prostor a lidé, kteří mě obklopují.
Jak jste naznačil, pro vystoupení Sudden Infant je charakteristické, že veškeré použité nástroje jsou jakoby jen prodloužením vašeho těla. Je z tohoto hlediska velký rozdíl hrát na gramofony?
Když hraju na gramofony, prostě se na ně soustředím jako na nástroje. Využívám různé kombinace desek i rozličné způsoby jejich manipulace s cílem vytvořit na místě jakousi bezprostřední kompozici, snad by se to dalo označit spojením industriální musique concrète. Gramofonová deska je pro mě velmi organickým prvkem. Nepřetržitě se proměňuje a žije svým vlastním životem. Proto hraní na gramofony vlastně vnímám podobně fyzicky jako své ostatní performance.
Pražský festival, na kterém vystoupíte právě se svým gramofonovým setem, se zaměřuje na postžánrovou hudbu. Má podle vás žánr jakožto pojem ve vztahu k současné novátorské tvorbě ještě nějakou vypovídací hodnotu?
Lidé mají žánry rádi. Cítí se nejistí a zranitelní ve chvíli, kdy se pohybují bez dostatečných informací a mimo známé struktury. Žijeme ve věku mediálního šílenství – vyžadujeme snadno dostupné a vyčerpávající informace o čemkoli, co je kolem nás. Proto potřebujeme všechny ty nálepky. Ale osobně si myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom se na všechno tohle úsilí vykašlali, všechny škatulky zničili a vrátili se zpátky do fáze, kdy věci byly přirozeně tím, čím jsou, bez ohledu na jméno či značku, které nás vedou často dost podezřelým směrem.
Pracujete s ruchy, přesto by asi nebylo přesné označit vás za noiseového hudebníka – toto označení dnes často odkazuje k těm nejhorším klišé. Ostatně se tak rádi pojmenovávají ti, pro které je práce s hlukem žánrovou záležitostí. Co pro vás noise či hluková hudba znamená? Změnil se váš vztah k této oblasti v průběhu let?
Sám už se dávno nepovažuji za noiseového umělce. Dříve jsem toto označení používal, ale to bylo v době, kdy bylo všechno otevřené a možnosti se zdály neomezené. Mezitím se objevila spousta subžánrů jako power electronics, harsh noise, drone, dark ambient a tak dále. Má produkce vždy vycházela především z osobních pocitů a zkušeností. Nikdy jsem nesledoval trendy ani jsem se nesnažil, aby se moje tvorba něčemu podobala. Upřímně řečeno, myslím, že třeba Antony and the Johnsons mě toho o noise music mohou naučit víc než Merzbow. Noise pro mě na obecné rovině znamená emoce, pohyb, energii, zranitelnost i humor.
Když už zmiňujete humor: když jsem vás poprvé viděl, v jednu chvíli mě napadlo, že vypadáte trochu jako Klaus Nomi. Nedávno jsem si všiml, že ho máte mezi odkazy na svém webu. Čím vás tento extravagantní herec a zpěvák zaujal?
Tak to je poprvé, co mi někdo řekl, že vypadám jako Klaus Nomi, nikdy mě to ani nenapadlo… Ale těší mě to. Naprosto obdivuji jeho podivnou, heterogenní tvorbu a to, jak si vymyslel svůj vlastní svět, který se diametrálně lišil od všeho, co bylo tehdy v populární hudbě běžné. Všemu navzdory šel svou vlastní cestou a řídil se jen tím, co pokládal za důležité pro sebe a svůj život. Přál bych si, aby dnes bylo více takových nejednoznačných umělců.
Rozhovor vyšel v A2 č. 25/2013.