Každý miluje čokoládu. V Česku jí v průměru spořádáme šest kilogramů za rok, což je téměř o jeden kilogram více než evropský průměr. Jak dlouho si na ní budeme moct pochutnávat? Nedávno Českou republiku navštívila zástupkyně pěstitelů kakaa Afia Owusu z Ghany. Hovořili jsme o neudržitelné situaci na farmách a možném nedostatku kakaa na celém světě. „Nyní si každý rok na Vánoce užíváme čokolády, kolik chceme,“ říká. „Co se však stane za pár let, pokud se život farmářů nezlepší? Čokoláda se stane nedostupnou luxusní pochoutkou.“
Jaká je situace pěstitelů kakaa v Ghaně?
Jejich život je nelehký, pracují každý den a jejich výdělky jsou tak nízké, že nepokryjí základní potřeby. Pokud se něco nestane, brzy tu budeme mít krizi. Pěstitelé většinou žijí v nuzných oblastech, kde není dostatek nemocnic, škol ani dalších základních služeb. Takový život nechce nikdo žít.
Jak nízko se výdělky pohybují?
Ve venkovských oblastech žije pod hranicí chudoby až šedesát procent farmářů. Kvůli tomu zejména mladí lidé nemají zájem pouštět se do pěstování kakaa a raději se stěhují do měst. Mají za to, že se tam budou mít lépe. Na farmách zůstávají jen starší lidé. Průměrný věk je nyní kolem padesáti let. Pěstování kakaa je ohroženo, protože v následujících deseti letech může produktivita prudce klesnout. V současné době také farmáři nemají prostředky investovat do kakaovníků. Ty stárnou a plodí čím dál méně. Brzy zkrátka nebude dost kakaových bobů.
Nebude dost čokolády?
Hrozí, že se čokoláda se stane druhým kaviárem. V Ghaně s pěstiteli pracuji téměř každý den. Proto jsem vyrazila na turné po Evropě v rámci kampaně Za férovou čokoládu – abych informovala o složité situaci pěstitelů kakaa v západní Africe. Nejvíce čokolády se spotřebuje v Evropě a konzumenti by měli vědět, jak se věci mají. Jak dlouho chcete, aby byla čokoláda dostupná všem? Anebo si přejete mít čokoládu s naprostým minimem kakaa, nebo dokonce s chemickými náhražkami? Z toho budete mít jen zdravotní potíže.
Co se dá v této situaci dělat?
Je třeba tlačit na čokoládový průmysl, aby se zvýšily výkupní ceny kakaových bobů. Téměř tři čtvrtiny podílu zisku z prodeje čokoládových cukrovinek totiž jde jejich zpracovatelům, největší možnost zlepšit situaci pěstitelů kakaa mají tudíž oni. Konkrétně v Ghaně je to však i vláda.
Jak může pěstitelům pomoci ghanská vláda?
Ghanská vláda každoročně stanovuje minimální výkupní cenu. Má z prodeje bobů velké zisky, k pěstitelům se ale dostane jen malá část. Nezapomínejte, že pro naši zemi je kakao jen o trochu méně důležité než zlato. Situace na venkově je však tak neúnosná, že vláda nyní začíná hovořit o penzijním systému, bydlení a dalších sociálních programech pro farmáře. Je to ale na dlouhé lokte, navíc je to nepřehledné a těžko uveditelné do praxe. Proto se v mezičase snažíme na situaci upozorňovat, kde to jen jde.
Máte nějaké výsledky?
Například před šesti lety jsme měli krizi. Úroda bobů byla nízká, farmáři totiž pěstování kakaa začali houfně opouštět. Vláda tehdy rychle nabídla zdarma hnojivo, rostliny a další podporu. Produkce kakaa opět narostla. Nyní jsme však opět tam, kde jsme byli. U našeho pobřeží navíc byly nedávno objeveny zásoby ropy, což by mohlo být řešení téměř všech ghanských problémů. Ale mezitím nám může zkolabovat obchod s kakaem. Takové věci vždy záleží na politické vůli.
Jaká je situace žen na kakaových farmách?
Na venkově se od žen očekává, že nakrmí svoji rodinu. Jak to udělají, je na nich. Proto když pracujeme se ženami, radíme jim, aby pěstovaly mezi kakaovníky i jiné plodiny. Jejich prodejem si mohou vydělat na základní potřeby. Dále se snažíme pro ženy organizovat různé kurzy. Například, jak vyrábět mýdlo a další kosmetiku z dužiny kakaových lusků. Většinou to už umí pro vlastní potřebu, my je učíme, jak vyrábět větší objemy a rozmanitější druhy.
Jak to jde?
Lokálně to funguje dobře, do našeho programu je zapojeno asi tři sta žen. Dostat výrobky do ciziny je ale těžké. Zkoušíme to teď ve Spojených státech a bylo by dobré rozjet prodej i v Evropě.
Konzumuje se na kakaových farmách čokoláda?
Téměř ne. Ani na Vánoce. Jednoduše na to nezbývají peníze. Dodnes existují farmáři, kteří čokoládu neznají vůbec.
Vyrábí se nějaká čokoláda i v Ghaně?
Pouze v malém. A je dražší než dovážená.
Jak tedy vypadají Vánoce na ghanském venkově?
Na přelomu září a října pěstitelé dostávají peníze za svoji úrodu. Koupí si nové šaty, v kterých se pak 24. a 13. prosince sejdou v kostele ke mši. K slavnostnímu jídlu si maximálně zabijí kuře a připraví rýží. Žádné dárky, Santa Claus ani čokoláda.
Při vašich přednáškách jste několikrát zmínila význam sdružování farmářů.
Je veliký. Jednotlivec nikdy nemůže mít tak silnou vyjednávací pozici. V Ghaně máme velké kakaové družstvo Kuapa Kokoo, které je zapojeno do systému fair trade – spravedlivého obchodu. Má už šedesát pět tisíc členů. Fair trade zajišťuje nejen solidní výkupní cenu, ale i sociální prémii. Členové družstva si odhlasují, do čeho chtějí prémii investovat, zda do lepších silnic, zdravotního střediska nebo vybavení školy. Výhodou je, že mohou být využívány všemi členy komunity, nejen pěstiteli samotnými.
Je v Ghaně složité organizovat se do družstev?
Složité to není. Pořádáme semináře pro pěstitele, aby věděli, jak se sdružovat. Nemusíme je nikterak přemlouvat, sami to dokáží ocenit. Výhody jsou pro ně jasné: jejich životní úroveň se zlepší. S fairtradovými družstvy je to trochu složitější, protože se musí platit certifikační poplatek. Mají i náklady navíc, které souvisí s pravidelnými kontrolami. Ne každý také může v systému fair trade figurovat, protože ještě není vytvořený tak rozsáhlý celosvětový trh. Poptávku po faitradovém kakau může uspokojovat jen omezené množství pěstitelů. V Ghaně je to stále jen pouhých pět procent. Důležité je proto dbát na to, aby udržitelně mohli pěstovat všichni, nejen fairtradoví farmáři.
Jak se konkrétně zapojujete do práce s pěstiteli vy?
Sama zvládnu pracovat jen s malým počtem lidí. Dvakrát do měsíce jezdím džípem k venkovským komunitám. Někdy se setkáváme všichni najednou, jindy se potkávám s jednotlivci přímo na farmách. Snažíme se hovořit i s lidmi mimo družstva, zda se nechtějí také přidat. Mezi pěstiteli jsou i ženy, přestože je to tradičně mužská záležitost. Je důležité, aby je komunity v jejich počínání podporovaly, neboť to posiluje jejich pozici.
Jaká je situace žen na ghanském venkově?
Většinou jsou upozaděny v domácnosti – starají se o děti, stravu a pořádek. Tam, kde pěstitelé zformovali družstvo, pozoruji lepší postavení žen. Mají větší možnosti uplatnit se i mimo dům: tam to už není jenom svět mužů. Více se účastní shromáždění, nejsou tak ostýchavé mluvit a aktivně se zapojovat.
Co plánujete s farmáři do budoucna?
Těším se na dobu, až budou ženy více vidět. Až si například budou samy vydělávat výrobou kosmetiky či prací s látkami. Vždy, když si ženy jsou schopny samy vydělávat, životní úroveň celých komunit se zvyšuje. Budu spokojená, až bude mít každá žena a každý mladý člověk živobytí.
Zmínila jste tendenci u mladých lidí utíkat do měst.
Je to velký problém, každým dnem jich přibývá. Ve městech na ně stejně nic moc nečeká: prodávají drobnosti u silnic, často ani nemají kde hlavu složit. Něco se s tím musí dělat. V zemědělství jsou přece velké příležitosti. Hrozně ráda bych vytvořila program pro mladé lidi, aby neopouštěli venkov a zůstali u pěstování potravin. Zatím takový program neexistuje, ale pevně věřím, že se nám něco takového podaří realizovat.