Squatujeme mediální prostor od roku 2013

USA versus Írán. Vyřeší nová smlouva letitý konflikt?

Ještě před několika lety, ba měsíci by to byla věc takřka nemožná: Spojené státy americké a Írán oznámily, že úmluva, k jejímuž uzavření došlo 24. listopadu v Ženevě, je prvním krokem k dosažení úplné dohody o íránském jaderném programu. Nedávno zvolený íránský prezident Hasan Rúhání odsoudil zvěrstva holocaustu, aby se viditelně distancoval od svého předchůdce, a podal […]

Ještě před několika lety, ba měsíci by to byla věc takřka nemožná: Spojené státy americké a Írán oznámily, že úmluva, k jejímuž uzavření došlo 24. listopadu v Ženevě, je prvním krokem k dosažení úplné dohody o íránském jaderném programu. Nedávno zvolený íránský prezident Hasan Rúhání odsoudil zvěrstva holocaustu, aby se viditelně distancoval od svého předchůdce, a podal Spojeným státům a dalším pěti významným zemím (5P+1), jež se vyjednávání účastní, ruku jako příslib dalších vyjednávání o jaderném programu. Teherán je ochoten výrazně omezit obohacování uranu a navázat hlubší spolupráci s inspektory z Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE). Na oplátku požaduje, aby byly zrušeny mezinárodní sankce, jež ničí íránskou ekonomiku a devalvují jeho měnu. Jediná země na Blízkém východě, jíž se tyto diplomatické kroky nezamlouvají, je Izrael. Tel-Aviv nadále považuje Teherán za svého nepřítele.

„Sankční režim byl na Írán uvalen vědomě – aby došlo ke kolapsu ekonomiky a byla připravena půda pro případnou vojenskou invazi. I když přísné sankce způsobily Íráncům extrémní strádání, íránská ekonomika se nepoložila a lidé nezaplavili ulice.“

Chceme-li blíže pochopit zákulisí jednání o právu Teheránu obohacovat uran, musíme se vrátit o šedesát let nazpět do nepříliš známé historie. Vzájemné vztahy mezi Spojenými státy a Íránem jsou spletité, a především ambivalentní. V roce 1953 zde Washington ve spolupráci s Londýnem provedl puč, při němž byl odstraněn demokraticky zvolený premiér. Moc v zemi pak převzal dřívější íránský vládce, proamerický šáh Rezá Páhlaví. Šáhovi a jeho suitě se ale vedle jistých úspěchů v oblasti školství a ekonomiky podařilo patřičně rozevřít nůžky mezi bohatou elitou a chudými. V roce 1978 propukly po celém Íránu rozsáhlé nepokoje, které po šáhově útěku ze země v lednu následujícího roku skončily nastolením teokratické diktatury ajatolláha Chomejního. Po zajetí personálu na americké ambasádě íránskými studenty se vztahy USA a Íránu povážlivě zhoršily a dosud nejsou uspokojivé.

IRAN-_USA_obama-rouhani_CALL
Kdyby se íránská vláda tváří v tvář embargu nemusela uchýlit k politice „tvrdé diplomacie“, mohlo dojít k podpisu závazné smlouvy o íránském jaderném programu již dávno

Ropa jako zdroj moci

Šáhovy represálie, jež jako by dlely ve stínu veřejného zájmu, nezabránily tomu, že se tato klíčová země Středního východu dostala pod kontrolu Bílého domu. Ačkoliv dnes můžeme „symbiózu“ Spojených států s Íránem vnímat jako přirozenou danost, protože probíhala studená válka, šlo v první řadě o kontrolu nad rozsáhlým nerostným bohatstvím, především ropy a zemního plynu. Ropa na Blízkém východě představovala podle Adolfa Berleho, jednoho z nejbližších poradců prezidenta Franklina D. Roosevelta, „ohromný zdroj strategické moci a jeden z největších hmotných pokladů světových dějin“. Nejbližším muslimským spojencem Američanů ve výbušném regionu je již od třicátých let Saúdská Arábie. Jde přitom o nejbrutálnější islámskou zemi a vývozce extremistických islámských doktrín kamkoliv do světa – ropa je v takovém rozvržení cennější než lidská krev. Řečeno slovy amerického diplomata Gordona Merriama, Blízký a Střední východ v polovině 20. století symbolizoval „zásadní moc nad světem“.

Skutečně pitoreskní je fakt, že Bílý dům s Teheránem začal již v roce 1957 pracovat na jaderném programu, jak se můžeme dozvědět z webu televizní stanice CNN. Íránci ale zahájili vlastní jaderný program s podporou amerických výzkumníků až v sedmdesátých letech. Írán navázal jadernou spolupráci rovněž s Francií a Západním Německem. Tato součinnost se týkala výroby jaderné energie pro dvacet reaktorů. Koncem sedmdesátých let se americké zpravodajské služby dozvěděly, že íránský šáh zahájil tajný program na výrobu jaderných zbraní na vlastní pěst. Přesto Spojené státy zastavily dodávky vysoce obohaceného uranu do Íránu až ve chvíli, kdy byl šáh svržen. Takže v době, kdy se v Íránu ujal vlády ajatolláh Chomejní, jenž odsoudil jak výrobu atomových zbraní, tak jadernou energii, byly veškeré aktivity týkající se jaderné spolupráce USA, Francie a Německa s Íránem definitivně ukončeny. Brzy poté, co v roce 1984 navštívili západoněmečtí výzkumníci nedostavěný jaderný reaktor v Bušéru, přišly západoněmecké výzvědné služby s informací, že se výroba íránské jaderné bomby nachází „v poslední fázi“. Ačkoliv tato informace způsobila nemalý poprask, nebyl zvěřejněn žádný hmatatelný důkaz.

Chmurné vyhlídky

Ale zpět do napjaté současnosti. Místo očekávaného či snad podvědomě vyvolávaného optimismu, spojeného s řešením této důležité globální otázky, přichází spíše pesimismus. Novinář a historik Gareth Porter, který otázku íránského jaderného programu bedlivě monitoruje a který své poznatky čerpá z oficiálních i neoficiálních zdrojů, píše: „Obamova administrativa od prvních diplomatických krůčků v srpnu a září přehodnocuje svá stanoviska ve světle postoje íránské vlády, která chtěla uzavřít závaznou dohodu co nejdříve. Írán v první fázi dohody souhlasil s tím, že zastaví veškeré obohacování uranu na 20 procent a zničí všechny existující zásoby, nízko obohacený uran upraví tak, aby nemohl být obohacován na vyšší úroveň, a umožní inspektorům každodenní a neomezený přístup ke všem místům, kde obohacování uranuprobíhá. Na oplátku však íránská strana zatím nedosáhla toho, aby byl sankční režim výrazněji zmírněn.“ Podle Portera k uzavření konečné dohody pravděpodobně nedojde a status quo bude pokračovat.

Sasan Fayazmanesh, profesor ekonomie a autor publikace Containing Iran: Obama’s Policy of Tough Diplomacy (Izolovat Írán. Obamova politika tvrdé diplomacie, 2013), sdílí Porterův pesimismus, byť je ve svých úvahách mnohem radikálnější: „Prezident Rúhání se svým týmem změnil taktiku vyjednávání, urychlil vyjednávací proces a nakonec přijal to, co bylo nabídnuto předchozí íránské vládě. Nová smlouva nepředstavuje úspěch politiky ,tvrdé diplomacie‘. Naopak, je potvrzením jejího selhání. Sankční režim byl na Írán uvalen vědomě – aby došlo ke kolapsu ekonomiky a byla připravena půda pro případnou vojenskou invazi. I když přísné sankce způsobily Íráncům extrémní strádání, íránská ekonomika se nepoložila a lidé nezaplavili ulice. Většina z nich přisuzuje ekonomické potíže sankcím. Proto se íránská vláda zatvrdila a snažila se vypořádat se sankcemi tzv. ekonomikou odporu.“ Fayazmanesh se domnívá, že kdyby se íránská vláda tváří v tvář embargu nemusela uchýlit k politice „tvrdé diplomacie“, mohlo dojít k podpisu závazné smlouvy o íránském jaderném programu již dávno.

Řada komentátorů nepovažuje íránský jaderný program za hlavní hrozbu, ta podle jejich mínění spíše leží dále na východ – v jaderném Pákistánu. Hlavním důvodem, proč se Írán stal přímým terčem Washingtonu i Tel-Avivu, tak není ani obohacování uranu, ani íránský opresivní režim, ale především skutečnost, že se od roku 1979 nachází mimo kontrolu americko-izraelské dominance v regionu.

 

Autor je překladatel a publicista.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image