Americké řeky a vodní plochy jsou plné ryb nadopovaných léky, zdrogovaných širokým spektrem antidepresiv, jak nedávno potvrdili odborníci na životní prostředí. Masová léčba úzkostných stavů a depresí Američanů tak má za následek obrovské množství nestrávených farmaceutických chemikálií, které se poté, co proplavou lidskými těly, kanalizací dostávají do životního prostředí. Vodní živočichové žijí v prostředí kontaminovaném farmaceutickým odpadem z měst a jsou bezděčně dávkováni těmi nejvíce medikovanými tvory v historii naší planety – Američany. V posledních dvaceti letech se užívání psychofarmak zvýšilo o čtyři sta procent a velká část populace (jeden z deseti dospělých) užívá pravidelně antipsychotika nebo antidepresiva.
Co to vlastně pro ryby znamená? Laboratorní studie ukázaly, že po malém množství Prozacu přestává mořčák pruhovaný přijímat potravu, plave svislým směrem v nádrži a ignoruje, co se děje kolem. Švédští vědci tvrdí, že už velice malé množství anxiolytika Oxazepam snižuje u okouna říčního jeho sociabilitu, zvyšuje jeho agresivitu a dravost. Péče o duševní zdraví ve Spojených státech doslova přeskočila druhové hranice a významně ovlivňuje nervové systémy suchozemců, vodních živočichů a ostatních.
„Jak tvrdí Dumit, farmaceutický průmysl chce docílit toho, aby Američané užívali dvacet předepsaných léků ročně a péče o jejich zdraví tak připomínala krizový management.“
Představte si na chvíli, že jste sjetá ryba, tedy nikoliv ryba blaženě plovoucí ve svěží vodě, s ploutvemi a žábrami, křižující s rychlostí střely vodní plochu, jak se jí zachce. Ne, představte si vodního živočicha podloudně zdrogovaného vlastním prostředím, zažívajícího nový druh hydroterorismu. V každém větším vodním toku, který obklopuje americká města, jsou ryby nuceny potýkat se s neznámým koktejlem antipsychotických a antidepresivních léků. Tyto psychofarmaka mají za úkol ovlivnit lidský nervový systém, proměnit emoce, myšlenkové vzorce a pocity. Jsou to jedny z nejmocnějších chemikálií, které známe, měnících lidskou náladu, počitky, myšlení, vnímání a chování. Ryby zdrogované psychofarmaky v amerických vodách se tak čím dál tím více zdají být nervovým uzlem řetězce skládajícího se z farmaceutických korporací, amerických institucí zdravotní péče, občanů, měst a povodí v novém chemickém složení biosféry. Pokud vznik tohoto řetězce nebyl ničím úmyslem, je tento „režim chemického života“, jak by to nazvala Michelle Murphyová, vedlejším účinkem průmyslu.
Zdrogovat někoho bez jeho souhlasu a vědomí je považováno za jeden z nejvíce odsouzeníhodných činů. Podstrčíme-li někomu Rohypnol, zneužíváme toho, že postrádá barvu, chuť a zápach a dotyčného paralyzujeme proti jeho vůli. Bezohledně jsme ho oklamali s pomocí biochemie. Zásobování životního prostředí medikamenty ale nikoho nevzrušuje, natož aby to bylo považováno za zločin. Zdrogování biosféry není předmětem policejního vyšetřování, přestože nahromaděné důsledky širokého okruhu sociálních zvyklostí mění chemickou skladbu atmosféry, oceánu a klimatu a ovlivňují fundamentálním způsobem živočišné druhy. Jak je to možné? Myslím, že to má co dělat s pojmem „vedlejšího účinku“. Je to účinek vedlejšího účinku, neomaleně řečeno, jedná se o depolitizaci nevyhnutelných forem násilí tím, že je chápeme jako nechtěné nebo nepředvídatelné.
Drogy pro život
Vedlejší účinek je často definován jako nechtěný účinek léku. Anxiolytikum Oxazepam, které vyvolává u říčního okouna záchvaty agrese, má u lidí následující nežádoucí účinky: závrať, pocit slabosti, netečnost, nevolnost, halucinace, zmatenost, pomalejší tep, mdloby. Pokud je užíváno dlouhodobě, může vyvolat extrémní ospalost, ztrátu paměti, zmatenost a závislost. V případě předávkování dokonce koma a smrt. Může být rovněž karcinogenní. Jaké výhody mohou vyvážit takto závažné ohrožení lidského těla? Ztráta všeobecné úzkosti. Alchymie vedlejších účinků je totiž způsobem, jak v určité látce oddělit to, co je žádoucí, tj. léčbu, od nežádoucího, vedlejšího účinku. Jazyk vedlejšího účinku nastoluje hodnotový systém, hierarchii biologických důsledků substance.
Ve své knize Drugs for Life (Drogy pro život, 2012) píše Joe Dumit, že průměrný Američan spolyká devět až třináct předepsaných léků ročně. Mnoho z nich má mírnit vedlejší účinky jiných předepsaných léků, což je stále se opakující postup zneužívaný farmaceutickým průmyslem jako nástroj navýšení poptávky. Jak tvrdí Dumit, farmaceutický průmysl chce docílit toho, aby Američané užívali dvacet předepsaných léků ročně a péče o jejich zdraví tak připomínala krizový management. Tělo Američana jednadvacátého století se tak stává chemicky regulovaným systémem, v němž každá další tableta smývá rozdíl mezi pozitivně působícími chemickými látkami a jejich vedlejšími účinky.
Před určitou dobou se Emily Martin zamýšlela nad příchodem „farmaceutického člověka“, jedince, který pomocí prášků vědomě řídí svůj biologický a psychický stav minutu po minutě, využívající svou znalost vedlejších účinků k vytvoření ještě silnějšího koktejlu drog, přizpůsobeného jeho individuálním potřebám. Klíčem k takovému postoji je úvaha, že fenomény, jež označujeme za „vedlejší účinky“, jsou něco druhořadého; jsou to důsledky, které lze dostat pod kontrolu pomocí odlišné chemické značky nebo sofistikovanější biovědy. Jenže co dělá z jednoho účinku konkrétního léku přínos a z druhého negativní vedlejší účinek? Jak vlastně rozlišujeme jedno od druhého a jaká hodnota se vyjeví v konečném důsledku? Naše hlavní problémy v současnosti, ať už mají podobu krize finanční, válečné, průmyslové nebo zdravotní, jsou všechny spjaty s logikou vedlejšího účinku, jež je vysvětlující a matoucí zároveň. Uchylujeme se k jazyku vedlejšího účinku, abychom získali podporu pro neřízený trh, permanentní válku, petrochemii, ekonomii léků, jakkoliv je naše doba zmítána kolísáním konjunktury a krize, nečekanými zpětnými dopady, klimatickými změnami či trpí zvyšující se toxicitou.
Politická vůle k permanentní válce
Mohli bychom k tomu všemu přistoupit i z jiné strany, mohli bychom si položit otázku, proč tolik Američanů potřebuje pro své výkyvy nálad léky, proč jsou úzkosti a deprese tak nezvladatelné, že se doslova rozlily do řek a potoků a ohrožují ostatní druhy. Možná, že problém netkví v nedostatku kvalitní medikamentů, ale v násilí, jež je vlastní neoliberální ekonomii, v petrochemii a politické vůli k permanentní válce. Možná lze přílišnou medikaci číst jako důsledek společenského řádu, který produkuje rozličné formy stresu a nejistoty, spíš než hromadu vedlejších účinků. Přijmout jazyk vedlejších účinků dnes znamená stát se zdrogovanou rybou a apaticky plout ve vlastní nádrži, aniž bychom si všimli, jak se životní prostředí naší planety, na kterém závisíme, zásadně mění vlivem lidských aktivit. Nad důsledky průmyslové éry, jakkoliv jsou nezamýšlené, tj. současným zápasem o ropu na život a na smrt, sociálními důsledky neoliberálního kapitalismu a války proti terorismu, nemluvě o radikálně se měnícím klimatu, už nelze jen tak mávnout rukou. Nelze to jednoduše odmítnout jako vedlejší účinky moderní doby.
Myslím, že potřebujeme zákon o zločinech proti druhům, chceme-li ochránit ryby a jiné živočichy od pilulek, které jim podstrkáváme. Prvním krokem ale asi je pochopit, že naše zvyšující se užívání léků je symptomem, nikoliv vedlejším účinkem.
Autor je profesor antropologie a sociálních věd.
Z anglického originálu Side Effect, publikovaného v časopise Somatosphere, přeložila Tereza Stejskalová.