Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Žádám nejvyšší trest pro pullmannovce!

V dobrém rozmaru jsem před pár dny na stránkách A2larmu publikoval „anotaci“ na knihu Život na příděl. Válečná každodennost a politiky dělnické třídy v českých zemích 1914–1918 historika Rudolfa Kučery. Ironicky jsem v ní napodobil styl, k němuž se uchylují hvězdy našeho publicistického nebe, když se omylem dostanou k četbě kvalitní historické literatury. Bál jsem se, že […]

working_class_by_carts1V dobrém rozmaru jsem před pár dny na stránkách A2larmu publikoval „anotaci“ na knihu Život na příděl. Válečná každodennost a politiky dělnické třídy v českých zemích 1914–1918 historika Rudolfa Kučery. Ironicky jsem v ní napodobil styl, k němuž se uchylují hvězdy našeho publicistického nebe, když se omylem dostanou k četbě kvalitní historické literatury. Bál jsem se, že jim Kučerova kniha utekla, což by mohlo vést k tomu, že by, díky jejich přístupu do velkých médií, zůstala přehlédnuta i širší čtenářskou obcí. A to by byla škoda. Jde totiž o pěkný příspěvek k dějinám emancipace – publikace se snaží vrátit dělníky a dělnickou třídu do českých dějin, z nichž v posledních dekádách téměř vypadli. Snažil jsem se tedy bojovníkům za „správnou“ kulturu, mravy a historii trochu pomoci.

Má „kritika“ ale nezafungovala zcela podle představ. Z nečekaných stran se dozvídám, že jsem to přece jen trochu přehnal, že ten Kučera je hodný hoch, napsal to celkem slušně – a co vůbec proti němu mám? Nuže, prozatím jsem se nezbláznil ani mi přítel Kučera nevyfoukl grant, o něž se mezi akademiky jinak skutečně vedou líté boje, ústící někdy do letitých osobních nenávistí. Ironie se tu prostě nezdařila. Částečně asi proto, že jsem nebyl dost šikovný žák Rejžka, Placáka, Drdy a neméně štvavých anonymů, a snad i kvůli redakčnímu krácení některých obzvláště vypečených a útočných formulací. Na vině bude ale i to, že zmínění pánové asi ještě nejsou úplně všem jen k smíchu. Je zřejmě třeba je stále brát – alespoň trošku, snad ne nadlouho – vážně.

Nastal opravdu konec antikomunismu?

O konci českého antikomunismu nás informovali například Zuzana Kaiserová v MF Dnes (28. prosince) nebo Petr Placák v listopadovém čísle Babylonu, ale toto téma se začíná probírat i na levici. Mluví se především o formování mladé generace levicových historiků okupujících vědecká pracoviště. Co mají v popisu práce? Především ukazovat, že se za minulého režimu až tak špatně nežilo. Splňují společensko-politickou poptávku po novém příběhu, v němž už komunisté a jejich špiclové nebudou národními nepřáteli číslo jedna. Podívejme, už nám zase vládnou: estébák Babiš ve vládě, sílící komunistická strana v parlamentu a levičácká fronta na univerzitě, všechno jedna rodina. Slušný člověk dobře rozumí, co si ti „noví historici“, tzv. pullmannovci asi myslí. Naši studující mládež, jak nás poučila Kaiserová, pullmannovci učí nesrozumitelné formulky a teorie, a to zřejmě jen proto, aby lépe prosadili své obskurní názory. Adam Drda v Babylonu rovnou představuje antikomunistické názory jako menšinové, a je tudíž nutné je prosazovat proti historickému mainstreamu.

Je pravda, že v současné době nás, levičáky, stalinisty… a teď například pullmannovce i další skupiny většinou narychlo pospojovaných nepřátel, potřebují o něco více, než my je. Jestliže novou hlásnou troubou antikomunismu je list Babylon, který se už roky povaluje ve stozích na vybraných pražských fakultách, aniž by se pro něj někomu chtělo shýbat, pak by asi bylo zbytečné trávit čas psaním těchto řádků. Souhlasím s tím, že tu máme kauzy, jimiž bychom se měli zabývat spíše než drdovským „příběhům bezpráví“ a celou dosud šlapající infrastrukturou antikomunistického tlachání o zlých dějinách v nás a (permanentní) potřebě se s nimi vyrovnávat. Snad už jsme opravdu unavení prapodivnou vinou, kterou nám tito pánové neustále ukládají na ramena a zároveň křičí cosi o očistě.

Konec antikomunismu je nicméně spíše zbožným přáním. Jsme svědky pokusů o novou mobilizaci. Pokusů jistě směšných a – doufejme – neúspěšných. Například poměrně úspěšné studentské hnutí z přelomu minulého roku, které se snažilo sesadit krajskou radní Baborovou a přišlo s programem, v němž se strašilo i novými bolševickými lágry, varuje před předčasným konstatováním smrti antikomunismu. Proč si myslet, že tady budeme mít navždy buď antikomunismus, nebo protikorupční rétoriku, nebo nacionalismus, nebo fašismus, nebo klerikalismus, když můžeme mít všechno dohromady? Ale psst, ať na to nepřijdou!

Když to vezmeme z druhé strany, můžeme si zatleskat. Jsme asi silní, v očích ideových odpůrců dokonce stále silnější. Dobýváme nová a nová území. Nyní univerzity, co zítra? My, kteří zatím ani nemáme jména a necháváme si je přidělovat (kritická historiografie bude patrně od nynějška pullmannovštinou, koneckonců proč ne). Teď jde o to, co z toho všechno můžeme vytěžit. V každém případě bych radil nezatracovat naše antikomunisty, dokud nebudou mít ve svých paranoidních snech o „nás“ a akutním nebezpečí, které postihlo tuto zemi, alespoň trochu pravdy.

 

Autor je historik.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image