V závěru víkendového sjezdu Strany zelených, který se uskutečnil ve dnech 25. až 26. ledna, vznikla fotografie, na níž dvousethlavý dav delegátů s volebními lístky-srdíčky v rukou až na výjimky září nehranými úsměvy. Fotografie velké rodiny, v níž si sice všichni tak úplně nerozumí, ale zase se mají opravdu rádi. Na pražském sjezdu se volilo vedení strany, které má v následujícím supervolebním roce náročný úkol vytáhnout zelené z šedé zóny „pod čarou“ zpátky do vysoké politiky. Víkendovou atmosféru dokládá i to, že odmítnutí „pravdoláskového“ kýče jako politického programu staronovým členem předsednictva Matějem Stropnickým se stalo prakticky jediným tématem, které přitáhlo pozornost médií.
Stropnický má i mezi svými spolustraníky pověst jakéhosi nezdárného syna (kandidatura jeho otce Martina Stropnického za ANO Andreje Babiše tento stereotyp jenom potvrdila), a proto se s podobným výstupem muselo v sále předem počítat. Reakce na sociálních sítích, ať už ze strany Elišky Wagnerové nebo Petra Kamberského, na Stropnického apel dovnitř strany, „abychom se oprostili od politického kýče a dělali skutečnou politiku“, byla ovšem mírně řečeno přepjatá, ne-li rovnou předpojatá. „Čistokrevný šmejd“ (Kamberského slovy, pokud mu tedy nějaký hulvát nehacknul facebookový profil) jenom jinými slovy nastínil řešení, které nakonec na sjezdu převládlo – pokud chybí miliardy na kampaň nebo desetitisícová členská základna, lze potenciální voliče přesvědčit pouze konkrétními činy, které ukážou, že strana skutečně „prosazuje politiku odpovědnou k lidem“. Kupodivu se má jednat především v Bohem zapomenutých regionech.
Stigma městských liberálů
Tendence zaklínat se Havlem nebo Masarykem z naší politiky jen tak nevymizí. Volání po nezpochybnitelných autoritách – tím hlasitější, čím méně jich máme –, které se po smrti mění div ne ve světce, jistě není hříchem pouze zelených. Nicméně skutečnost, že má Ondřej Liška místo v čele strany už pár let tak nějak jisté, vzbuzuje u těch, co stranu zpovzdálí sledují, bujaré posměšky a víkendová výhra je jenom rozmnožila. Alternativní, a přesto tak nějak tradicionalističtí.
V této situaci nepřekvapí, že nezpochybnitelnou autoritou sjezdu byl bez hlasování zvolen intelektuální doyen Václav Bělohradský. Právě jeho profesorská mikropřednáška v panelu hostů způsobila, že pointa sjezdu padla ještě dříve, než pořádně začal. Upozornil, že v dnešní době hegemonie „antipolitického individualismu“, který nás učí, abychom své trable řešili sami, protože jsme za svá osobní selhání zodpovědní, postrádá strana jako hlavní politický aktér smysl. Stranický systém, který tvořil základy starého typu demokracie, není možné obnovit a jediným východiskem úspěšného politického jednání na cestě k nové podobě demokracie je využít místních bojů, „organizovat se v rámci federace nepoddajných a nesehnutých“.
Zelené ghetto do sebe zahleděných „městských liberálů“, před nímž Stropnický patrně varoval marně, protože oči části posluchačů už byly potaženy mázdrou, je nejtěžší koulí na noze, kterou do supervolebního roku momentálně zelení táhnou. Mnohem těžší než všechny přešlapy typu Bílé knihy, dotované fotovoltaiky, nesmrtelných biopaliv a nově třeba i zdi, kterou kdysi chtěl kolem Romů stavět příznivce a budoucí straník Václav Láska, dohromady. Na výsledku z říjnových voleb do Poslanecké sněmovny (3,19 procent hlasů), který zajistil zeleným důležitou státní finanční podporu, měla hlavní podíl Praha – v regionech se jejich zisk pohyboval většinou na hranici nijak „závratných“ 2,3 až 2,5 procent. Z iluze úspěchu na sociálních sítích vedla uježděná skluzavka do pasti sociální bubliny intelektuální pseudosekty, neboť názor většiny se bohužel od názoru těch, co zabíjejí čas na internetu, značně liší.
Tah na venkov
Toho, že v Praze přesvědčují přesvědčené, jsou si dnes zelení, jak vyplynulo ze sjezdu, naštěstí alespoň vědomi. Útok na venkov, posilování stranických organizací v marginalizovaných regionech a kontakt s lidmi mimo urbanistická centra byly konečně nejzmiňovanějšími strategiemi, jak letos uspět. Štoural by podotknul, že si na komunální kampaň mohli a měli vyhrnout rukávy už dávno. Není přece žádné tajemství, že pro „venkovany“ jsou zelení už léta víkendovými zahrádkáři, v horším případě přímo „ekoteroristy“. Ekologičtí aktivisté se z „fanatiků“ bez smyslu pro realitu v ty, kdo spolužitou skutečnost dovedou proměňovat k lepšímu, mění v očích veřejnosti jen pomalu.
Zelení mají výhodu v tom, že jsou navyklí přemýšlet o alternativách navzdory většinovému přesvědčení. A tah na venkov se může zpětně vyplatit i ve statisícových aglomeracích. Česká republika je totiž stále státem chalupářů a houbařů prchajících z měst a návrat k biopřírodě je v kurzu. Doba navíc přeje tomu, že rozhořčenými demonstranty oponujícími „těm nahoře“ se stávají i babičky o holích a tatínci s kočárky, tj. takzvaní normální lidé. Poselství, jehož ztělesněním se stala Kateřina Bačová, která jako jedna z posledních vystoupila v závěrečné rozpravě, tedy zní: je třeba opustit intelektuální prostředí velkoměsta (třeba i Brna…) a vydat se ukázat zemědělcům na venkově, že na jejich problémy s evropskými regulemi i českými zákony mají zelení rozumné a přesvědčivé řešení – a hlavně je přesvědčit, že jsou jedni z nich, nikoli jen idealisté nervózně usrkávající ristretto v démonizovaných pražských kavárnách.
Spor o to, zda-li si Stropnický dovolil kritizovat Havla, nebo se jen obul do nekonečného používání prázdné slupky jeho odkazu coby pomyslné střechy, pod níž se všichni schází, je tak skutečně signifikantní. Ukazuje hranici, o níž mluvil na začátku sjezdu Bělohradský: hranici mezi částí zelených opájející se starodemokratickými ideály o čisté politice v bohatě obsazených parlamentních lavicích, a těmi, kteří míří k nové podobě demokracie, jež se začíná pozvolna formovat v mlhovině politicky poučeného aktivismu. Nastal čas ukázat, že ono pochopení a toleranci, které sjezdu až kýčovitě vládly, dokážou směřovat i k těm, kterým se od politiků obvykle dostává pravý opak – marginalizovaným a přehlíženým. Zdá se, že nezdární synové a dcery, kteří si tuto situaci velmi dobře uvědomují, mají budoucnost Strany zelených ve svých rukou. I když mají všelijaké otce a pochybný herecký talent.
Autorka je socioložka a redaktorka A2.