Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Čínská ústavní krize: Liberální transformace

První loňská zpráva z Číny, která se dostala mezi titulky světových médií, přišla z jihovýchodní provincie Kuang-tung. Ta je díky své blízkosti k Hongkongu a historii rušného obchodního centra dlouhodobě liberální baštou. Počátkem ledna vyšlo najevo, že Southern Weekly, jedny z nejuznávanějších novin v Číně, sepsaly svůj text k uvítání nového roku na popud kuangtungského úřadu pro […]

První loňská zpráva z Číny, která se dostala mezi titulky světových médií, přišla z jihovýchodní provincie Kuang-tung. Ta je díky své blízkosti k Hongkongu a historii rušného obchodního centra dlouhodobě liberální baštou. Počátkem ledna vyšlo najevo, že Southern Weekly, jedny z nejuznávanějších novin v Číně, sepsaly svůj text k uvítání nového roku na popud kuangtungského úřadu pro propagandu. Deník měl původně otisknout úvodník s názvem Čínský sen, sen o ústavnosti, který se vztahoval ke dvěma hlavním tématům administrativy nově ustaveného prezidenta Si Ťin-pchinga. Mimo jiné v něm stálo: „Doufejme, že naší ústavě se prořežou zuby a bude brzy uvedena v praxi (…) Pouze pokud bude ústavnost uvedena v život a bude účinně kontrolovat moc, mohou občané vyslovovat hlasitou a sebejistou kritiku. Pouze tehdy uvěří, že mohou svůj život žít svobodně.“

„Mohlo by se zdát, že Komunistická strana dnes hovoří stejným jazykem jako čínští liberálové. Jejich představy o ústavní reformě však těžko mohou být odlišnější.“

Jen o několik týdnů dříve mluvil Si Ťin-pching v podobném duchu při svém projevu u příležitosti třicátého výročí současné čínské ústavy, a podnítil tak dohady, zda se nestane reformátorem: „Ve společnosti musíme nastolit autoritu ústavy a zákonů a umožnit tak širokým masám plně důvěřovat v právo (…) Musíme zajistit, aby moc, jež je nám propůjčena, byla užívána v zájmu lidu.“

Drobné vítězství svobody

Text, který byl nakonec uveřejněn, se ale nepodobal ani původní verzi úvodníku, ani tomu, co Si Ťin-pching pronesl ve svém projevu. Místo toho vágně promlouval o důležitosti dosažení vlastních snů a citoval přímo z People’s Daily, oficiální tiskové platformy Komunistické strany: „Osud každého jednotlivce je pevně svázán s osudem našeho národa a jeho lidu.“ Když se rozkřiklo, že byl Southern Weekly cenzurován, propukly na sociální síti Webio protesty. Na veřejnost pronikl původní text úvodníku a stovky komentátorů daly průchod svému rozhořčení. Jao Čchen, jedna z nejpopulárnějších čínských hereček, zveřejnila na svém profilu Solženicynův aforismus: „Jediné slovo pravdy převáží celý svět.“ Ten byl hromadně sdílen a lajkován. V Kantonu, hlavním městě Kuang-tungu, vypukly demonstrace. Několik prominentních právníků, profesorů a zástupců médií se podepsalo pod otevřený dopis novému kuangtungskému tajemníku Komunistické strany, v němž žádali odvolání provinčního ministra propagandy.

Když provinční vláda vycítila, že by situace mohla eskalovat, zakročila a přišla s kompromisním řešením. Zaručila deníku větší volnost a stávkující zaměstnanci Southern Weekly nastoupili zpět do práce. Mnozí to považovali za drobné vítězství svobody tisku v Číně. Stejně však převažoval pocit zklamání ze Siova nedostatečného odhodlání k úplnému zavedení čínské ústavy a právního řádu v zemi.

Třetí plénum Ústředního výboru Komunistické strany načrtlo vládní reformní agendu a dalo si za cíl začít znovu a lépe
Plénum Ústředního výboru Komunistické strany načrtlo vládní reformní agendu a dalo si za cíl začít znovu a lépe

Spravedlnost lidu a rozsudky Strany

Aféra Southern Weekly, jak se incidentu přezdívá, vyostřila desítky let trvající boj za právní řád a ústavnost, tedy za vládu limitovanou zákony a ústavou. Už v létě roku 1949 zvažovali vůdci čínské revoluce, se Stalinovými poradci v zádech, o přijetí ústavy, aby zmírnili západní kritiku nově ustavené komunistické vlády. Výsledkem byl překvapivě liberální, rovnostářský dokument, kterým byly v roce 1954 ustaveny řídící legislativní orgány, nezávislé soudy, ale také svoboda projevu, tisku, shromažďování, náboženství a další. Avšak podobně jako u nechvalně známé sovětské ústavy ze stalinské éry, existovaly tyto socialistické přísliby jen proto, aby byly porušovány. V třídním bojem formované čínské společnosti bylo hlásání rovnosti před zákonem považováno za podvratné či dokonce pobuřující. Čínské právní normy byly z velké části zaostalé, a i pokud byly funkční, zůstávaly nepsané a podléhaly tak politickým rozmarům. Soudy pouze vydávaly rozsudky Strany.

Chaos kulturní revoluce let šedesátých a sedmdesátých, kdy potulné bandy Rudých gard násilně a zcela svévolně vykonávaly „spravedlnost lidu“, situaci změnil. Ochrana práv jednotlivce zakotvená v dnes platné ústavě, kterou uvedl v život Teng Siao-pching v roce 1982, je přímou reakcí na to, že v předchozích letech ochrana osobních práv takřka neexistovala. Liberalizace země a dlouhé období hospodářského růstu od té doby dovedly zemi k rychlému vývoji zákonů a právních norem, například k zavedení majetkového a smluvního práva. Cílem bylo zvýšit míru důvěry v ekonomické aktivity čínské vlády, ale také vnést větší jistotu do vzájemných smluvních vztahů mezi jednotlivými soukromými subjekty.

Čím dál robustnější justice poskytla občanům formální možnost odvolání se k soudní instanci, což vedlo k docenění důležitosti práva při řešení soukromých sporů a krocení stále zkorumpovanější vlády. V posledních letech se žaloby proti vládním úředníkům zmnožily – ať už se jedná o stížnosti na nelegální zadržování informací nebo na neoprávněné rozsudky k trestu nucené práce. Stále častější je také řešení sporů s vládními agenturami. Přestože je právo nadále omezováno politickými vlivy, dovolávání se „právního řádu, ochrany práv jednotlivců a omezování působnosti orgánů a moci vlády“ dle slov Sü Jou-jüa, učence z čínské Akademie sociálních věd, již není omezeno pouze na liberální inteligenci. Řada časopisů a internetových médií zveřejňuje komentáře hovořící o postupném nastolování kontrolních mechanismů a právního řádu.

Hledání kompromisu

Rychlé změny právního řádu přivedly zemi na rozcestí. Čína si uvědomuje, že doposud provedené reformy nebudou k udržení celého systému stačit. To, co začalo jako lehce kontroverzní součást mírně reformního úsilí prezidenta Si Ťin-pchinga, přerostlo v bezvýchodnou debatu mezi nejliberálnějšími a nejkonzervativnějšími hlasy. Čínští liberální reformisté volají po nezávislých soudech a respektování práv jedinců, jakými jsou například svoboda slova a tisku, které jsou v textu ústavy výslovně uvedeny. Povzbuzeni oficiálním přitakáním volají navíc po zavedení systému kontroly stranické moci, což je radikální návrh, o kterém se dříve hovořilo jen polohlasem. To všechno naopak znepokojilo stranické konzervativce. Ti si také přejí silnou právní infrastrukturu, ale obávají se, aby za ni nezaplatili koncem komunistické nadvlády. Obvinili tedy liberály z rozvracení vlády a snahy o přeměnu Číny dle západních vzorů.

Prezident chtěl pravděpodobně realizovat vizi komunistického státu starého střihu, který by se zavedením liberálního právního rámce sice modernizoval, ale zároveň by zachoval základní rozvržení vlády jedné strany. Po větší část minulého roku byla kvůli patové situaci ve veřejné debatě tato varianta nemyslitelná. Existují však i dobré zprávy: třetí plénum Ústředního výboru Komunistické strany, které bylo oficiálně ukončeno 12. listopadu, načrtlo vládní reformní agendu pro příštích deset let a dalo si za cíl začít znovu a lépe. V komuniké ze schůze se znovu objevily ozvěny prezidentových inauguračních ambicí týkajících se budoucnosti ústavy: „Nechť je chráněna autorita ústavy a práva (…) nechť garantuje, že moc soudů a státních zastupitelstev bude vykonávána v souladu s právními předpisy, nezávisle a spravedlivě, nechť ale také dokonale zaručuje lidská práva.“

Mohlo by se zdát, že Komunistická strana dnes hovoří stejným jazykem jako čínští liberálové. Jejich představy o ústavní reformě však těžko mohou být odlišnější. Skutečnost je taková, že Čína je připravena prodělat liberální, nikoli však čistě „konstitucionalistickou“ transformaci, která nicméně uskuteční ústavní cíle.

 

Autorka je právnička a spisovatelka.

 

Z anglického originálu, který vyšel v magazínu n+1, přeložil Matěj Schneider.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image