ČSSD se jako správná levicová strana snaží budit dojem politického uskupení, jemuž se jedná o rovnost postavení mužů a žen v české společnosti. V jejím dlouhodobém programu se dočteme, jak ji trápí, že jsou ženy „nedostatečně zastoupené v mocenských a rozhodovacích procesech, dostávají menší mzdu než muži, stávají se oběťmi (domácího) násilí, nesou valnou část odpovědnosti za péči o děti či staré rodiče a o domácnost“. Zavazuje se tu, že bude „zavádět taková opatření, která otevřou ženám cestu k paritnímu postavení ve všech významných společenských aktivitách, ale také uplatňovat hledisko rovných příležitostí ve všech existujících politikách, strategiích a plánech“. V neposlední řadě se pak dočteme, že si je dobře vědoma, „že prosazování rovnosti žen a mužů ve společnosti je složitou civilizační výzvou a že země, která nedokáže plně využít schopnosti svých žen, se odsuzuje k zaostalosti“.
Nevolitelná strana
Nenapsala bych to lépe. Jenže ve vnitrostranické praxi se znovu a znovu ukazuje, že se jedná pouze o rétoriku, která není míněna tak úplně vážně. Můžeme jistě považovat odmítání reforem namířených proti diskriminaci žen v politice (diskuse o kvótách) či sexistické výroky některých jejích (kulantně řečeno) méně pokrokových představitelů za politováníhodná pochybení jednotlivců. Jenže znovu a znovu se prokazuje, že se nejedná o stranu otevřenou potřebám žen a otázkám jejich znevýhodněného postavení ve společnosti, což ji činí obtížně volitelnou pro ženy levicového zaměření, a to navzdory opakovaným pokusům současnou situaci zlepšit. Stačí si ostatně jen vzpomenout na události loňského jara a zděšeně odmítavou reakci Zdeňka Škromacha na návrh sociálních demokratek pojmenovaný Desatero Oranžového klubu. Formulovaly v něm svou feministicky laděnou rodinnou politiku a mimo jiné se zasazovaly o rodičovskou dovolenou otců.
„Ať už se jedná o politiku či jiné sféry, v převážně mužských kolektivech jsou to především ženy, kdo vykonávají neviditelnou, avšak nutnou práci, která se tak nějak nepočítá. Nehledě na to, že za každou profesní chybu platí dráž.“
Vezměme si už jen otázku rovnosti příležitostí ve vlastní straně. Tu ČSSD těžko uspokojí nařízením, že v nejužším vedení (předseda a čtyři místopředsedové) musí být minimálně jedna žena. Na jaře loňského roku, když strana zveřejnila složení své stínové vlády, hledali bychom v ní ministryně marně. Těžko říci, proč jsou pak různí lidé tak překvapení a rozhořčení (včetně členek ČSSD), že žádná žena v chystané vládě nezasedne. Sobotkova zdůvodnění narážející na údajný nedostatek kolegyň splňujících kritéria kladená na ministerský post nelze označit jinak než jako vytáčky. Jak praví staré dobré přísloví: Kdo hledá, ten najde. Pokud by se skutečně jednalo o prioritu ČSSD, nic podobného by zkrátka nenastalo.
Mužská pravidla
Nemusíme být genderovými experty, abychom pochopili, že ženy to nemají lehké. Nejedná se jen o utrpení žen, násilí na nich páchané atd. Nejde pouze o nespravedlivou dělbu práce v domácnostech nebo neschopnost státu zajistit adekvátní a dostupnou péči o děti, aby rodiče mohli mít svobodu ve svém rozhodování, či o to, že ekonomická krize dopadá především na ženy. To vše souvisí také s tím, že řada aktivit, které ženy vykonávají, není považována za práci, kterou by bylo nutné ocenit, ale za něco samozřejmého. A netýká se to jen udržování rodinného krbu nebo péče o potřebné. Ať už se jedná o politiku či jiné sféry, v převážně mužských kolektivech jsou to především ženy, kdo vykonávají neviditelnou, avšak nutnou práci, která se tak nějak nepočítá. Nehledě na to, že za každou profesní chybu platí dráž.
Jinými slovy, veřejnému prostoru dominují muži, a je proto jimi strukturován. Pravidla jeho fungování, kritéria, na základě kterých uspěje ten či onen, jsou určena muži. Pokud ženy chtějí v tomto prostředí uspět, musí hrát podle předem určených pravidel hry. Co jiného může být cílem politiky kladoucí si za cíl sociálně spravedlivější společnost, než tato pravidla přizpůsobit těm, které jinak vyřazují ze hry. Strana, která podle toho nejedná, si nezaslouží přívlastek levicová.
Autorka je redaktorka kulturního čtrnáctideníku A2.