Některá zaměstnání skýtají specifické požitky. U tajných služeb můžete třeba od rána do večera pařit Warcraft. Tak se o tom aspoň mluví v jednom z posledních úniků z balíku dokumentů Edwarda Snowdena. Podle tohoto zdroje roku 2007 přišel do sídla americké Národní bezpečností agentury ve Fort Meade bývalý mariňák a spolupracovník agentury Cory Ondrejka, aby zde svým kolegům špiónům přednesl návrh, jak zpovzdálí pozorovat interakce a chování „neameričanů“, aniž by se museli vzdávat pohodlí a bezpečí americké půdy. Ondrejka byl tehdy technickým ředitelem společnosti Linden Labs, zaštiťující virtuální herní svět Second Life, a v současnosti je ředitelem oddělení mobilní techniky společnosti Facebook.
„Zatím agenti zakopávají jeden o druhého: ve virtuálních světech se jich ze CIA, NSA a Pentagonu vyrojilo tolik, že si to vynutilo existenci speciálního dekonfliktního týmu, řešícího incidenty a předcházejícího vzájemnému špiónování.“
Kdyby nic jiného, byl to dobrý nápad, jak se za peníze daňových poplatníků v práci nenadřít. Špióni sice svět počítačových her již sledovali, ale kdo by si nechtěl trochu zahrát. Roku 2008 byla připravena prezentace nazvaná Exploiting Terrorist Use of Games & Virtual Environments, referující o teroristech, kteří ve virtuálních světech kují pikle, čile komunikují a dokonce si zde předávají peníze, aniž by si toho bedlivé oči tajných služeb svědomitě ochraňujících bezbranné civilisty vůbec všimly. O rok později byly na mítinku britského špiónského hnízda GCHQ (Government Communications Headquarters) předneseny i návrhy na rekrutování dalších špiónů, třeba z řad íránských jaderných inženýrů, řidičů velvyslanců a jiných lákavých cílových podskupin pařanů. Slajdy padly na úrodnou půdu, a z té vzešly miliony dolarů určené na projekt vytěžování virtuálních světů.
Povolání agent-avatar
Ondrejka nebyl v tomto boji osamocen. Roku 2007 připravila americká společnost SAIC prezentaci popisující rozličné technické i propagandistické možnosti, které moderní herní technologie dávají neamerickým a protiamerickým zájmovým a ideologickým skupinám. Jediný kámen v problematice nezůstal neotočen, jediné oko v publiku (snad kvůli mizerným projektorům) nezůstalo suché. Uniklá data již neříkají, zda bylo úsilí vedoucí ke zpracování šestašedesátistránkového dokumentu odměněno příslušně tučným a příslušně tajným vládním kontraktem. Ale i kdyby ne, nebyla to práce marná. Roku 2009 se uskutečnila konference akademiků a vojenských kontraktorů v hotelu Marriott u washingtonského Dullesova letiště. O online hrách toho bylo řečeno mnoho a především bylo rozdáno mnoho peněz. Univerzity získaly celou řadu grantů a Lockheed a SAIC obdržely mnohamilionové zakázky.
Občas je úsilí dokonce korunováno úspěchem. Koncem roku 2008 agenti GCHQ obdrželi žhavý tip a díky nebezpečné operaci Galician, zahrnující riskantní infiltraci do hry Second Life za pomoci skrytého informátora, pomohli londýnské policii odhalit gang obchodující s čísly kreditních karet. Zda byli gangsteři ozbrojeni virtuálními pistolemi, a proč banky v 21. století stále trvají na nezabezpečitelném modelu finančních transakcí na bázi snadno zcizitelných čísel kreditních karet, již není známo.
Dosah takového plošného dozoru není malý. Při jednom z publikovaných incidentů nashromáždili agenti GCHQ záznamy třídenní komunikace ze Second Life – rozhovory, finanční a jiné transakce, celkově asi 177 tisíc řádků textu.
Virtuální omyly
Teroristé však ve virtuálních světech ještě dopadeni nebyli. Nevadí. Bude-li se hledat dostatečně dlouho, třeba se i o nějaké to „tango“ zakopne. Zatím agenti spíše zakopávají jeden o druhého: ve virtuálních světech se jich ze CIA, NSA a Pentagonu vyrojilo tolik, že si to vynutilo existenci dekonfliktního týmu, řešícího incidenty a předcházejícího vzájemnému špiónování. Takové věci se ostatně stávají i v realitě. Třeba Britům se při operacích v Severním Irsku občas navzájem postřílely skupinky agentů v civilu, považující jedna druhou za irské militanty. Dokumenty dále zmiňují občasná zahlédnutí „selektorů teroristických cílů“ (nejspíše se jedná o podezřelé IP adresy) v komunikaci herních a virtuálních systémů, včetně Second Life, World of Warcraft a XBox Live. Dalšími pikantními online hráči byli členové Hizballáhu a Hamásu, čínští hackeři a jeden osamocený íránský jaderný vědec.
To, že existují i mnohem jednodušší a bezpečnější způsoby vzájemné komunikace, bez použití komerčních infrastruktur nepříliš důvěryhodných třetích stran, špiónům nějak uniká. Anebo také ne – ale proč se v pracovní době a za státní peníze trochu nepovyrazit se sličnou Draenei? Nelze než vzpomenout vynikající komediálně-dokumentární film Four Lions, který přetavil tři roky sběru informací o chování náboženských extremistů do devadesáti sedmi minut realistického zobrazení psychosociální dynamiky pákistánské teroristické buňky v Londýně – včetně komunikace na internetu s využitím dětského virtuálního světa s avatary papuchalků. Britové jsou vůbec skvělí producenti „dokumentárních komedií“ – to dokazují i seriály Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére, zobrazující vnitřní fungování vyspělých západních demokracií.
Akutní nedostatek teroristů
Nejen multihráčskými online hrami je však živ Pentagon. Velitelství zvláštních operací v letech 2006 až 2007 spolupracovalo se zahraničními subjekty, včetně jedné obskurní firmičky v Praze (zatím se nepodařilo dohledat jaké), na vývoji aplikací pro telefony, které by jen tak mimochodem sbíraly data o svých uživatelích. Zdá se, že nadměrně zvědavé aplikace nemusí sloužit jen k servírování otravně cílených reklam.
Nejde tedy jen o neškodné zabíjení času. Zatímco teroristů je citelný nedostatek, ostatních „hrozeb“ je všude plno. Centra pro shromažďování a výměnu informací, ustanovená policií a FBI v různých amerických státech, pociťují chybějící teroristy ve svých výkazech činnosti a vynahrazují si to v rozšiřování pole své působnosti do sféry klasického zločinu. A nejen zločinu. Zpracovávaná data zahrnují i informace o aktivistech či organizacích protestujících proti nesmyslným válkám nebo proti banksterské oligarchii destabilizující ekonomiku. Historie se opakuje – podobných incidentů byla šedesátá a sedmdesátá léta plná, a to především díky operaci COINTELPRO, kterou provozovala FBI. Operace byla prozrazena, když se skupinka aktivistů vloupala do jedné z kanceláří a odcizené dokumenty předala tisku. Zdá se, že takových lupičů je dnes zapotřebí více než kdy jindy.
Skutečným cílem tedy nejsou teroristé. Nedostatek incidentů v kombinaci s diletantismem ve fyzickém zabezpečení aerolinek i měst rozhodně nesvědčí o jejich častém výskytu. Opět jde jen o oblíbenou záminku. Skutečných účelů internetově-špionážních operací je vícero. Těmi méně problematickými jsou snahy podojit zlatou krávu Národní bezpečnosti a získat nějaký ten kontrakt, nebo vykázat zdání vlastní činnosti. Těmi problematičtějšími jsou pak pokusy o dohled nad nepohodlnými aktivisty, sdružujícími se do nebezpečných skupin, které by – podle krizového scénáře – mohly získat vliv a pokusit se i o nějakou, byť jen lokální socioekonomickou změnu.
Autor je hacker.