Jak přežít Česko?


Petr Hartman se v článku na Britských listech ptá, jak přežít v továrně na bezdomovce. Dobrá otázka. Zároveň je třeba říct, že těžkosti, s nimiž se pan Hartman a další miliony Čechů nyní potýkají, jsou jen počátkem problémů, které teprve přijdou a postihnou nejen lumpenproletariát z ubytoven, ale i nižší střední třídu, tedy všelijaké ty učitele, novináře, úředníky, správce webů, akademiky a podobnou chamraď. V předchozích textech jsem se věnoval anamnéze těchto problémů. Je tedy na čase vyhlédnout do budoucnosti a snad i přispět radou.

vsichni-jsme-v-narodnim-tymu

Guma guar: Všichni jsme v národním týmu, 2008

Kdo nekrade, nemá zuby

Nízká životní úroveň v Česku a v Africe je vysvětlována nízkou „produktivitou práce“, což je ale nesmysl, protože práce je, alespoň potenciálně, všude stejná. Co se liší, jsou instituce. Specifickým problémem Česka je bezprecedentní korupční okrádání občanů – probíhající nad rámec běžného vykořisťování – a s ním související nefunkčnost a neefektivita státní správy. V předchozím čtvrtstoletí byl každý občan oloupen o majetek v hodnotě kolem jednoho milionu korun. Pokud se míra kradení nezmění, bude za další čtvrtstoletí obrán o další milion. Rozdíl je v tom, že první milion šel z privatizace národního majetku, z neudržitelného zadlužování státu i domácností a z fondů EU. Občané byli okrádáni způsoby, které nebolí. Ty se však již vyčerpaly a jediným trvale udržitelným zdrojem korupčení bude v budoucnu humanitární potravinová pomoc. Příští milion už bude ze živého masa.

Jeho zcizení se projeví naprostým seškrtáním sociálního zabezpečení a zhroucením státem poskytovaných služeb, jako jsou školství nebo zdravotnictví. Komu po zaplacení povinných odvodů na korupčníky nezbude na zaplacení tržních cen veškerých služeb v soukromém sektoru, dostane se mu veřejných služeb té nejmizernější úrovně. Zatímco v minulosti bylo problémem záškoláctví žáků, v budoucnu se budeme potýkat se záškoláctvím učitelů. Podle zprávy Světové banky je v Indonésii každý okamžik školního dne za školou 19 % učitelů, v Ugandě 27 % a v Indii 25 %. Ze zbývajících učitelů, kteří se shodou okolností vyskytují na pozemku školy, jich skutečně vyučuje jen polovina. V takto ušetřeném volném čase jsou mnozí ochotni „doučovat“ za tržní sazby. Podobně ani pacienti, kteří nazaplatí podfinancovaným lékařům úplatek, se potřebného zákroku nedočkají. Pro produkty budoucího českého veřejného školství již existuje v odborné literatuře termín „funkční analfabet“, tedy někdo, kdo sice není doslova negramotný, ale vyjde to nastejno. Pro produkty českého veřejného zdravotnictví zatím terminologie chybí – analogicky lze uvažovat o pojmu „funkční mrtvola“.

„Řekněme si tedy rovnou, že unesené děti je nejlepší prodávat zpátky jejich rodičům, neboť vlastní dítě nemá jakožto statusový symbol a nástroj okázalé spotřeby prakticky žádné substituty.“

Pokud jste na tom dnes špatně, máte jedinou jistotu. Vaše děti na tom budou mnohem hůř. Vy jste totiž měli relativně rovné šance si nahrabat, a přesto jste to nezvládli. Vaše děti budou mít nohy svázané chudobou a mizernou úrovní veřejných služeb. Lukrativní pracovní příležitosti, umožňující důstojné přežití i v podmínkách zhroucení veškerých funkcí státu s výjimkou logistické podpory korupčníků, bude možné získat jedině na základě známostí, kvalitního vzdělání nebo výjimečného talentu. Vaše děti nebudou mít nic z toho. Osvědčené přísloví „Kdo nekrade, okrádá rodinu“ bude třeba aktualizovat na „Kdo nekrade, nemá zuby“, případně „Kdo nekrade, posílá dceru šlapat“. V budoucnu pak například: „Kohož rodiče nekradli, neumí číst ani psát.“

V Česku je každá dobrá rada drahá. Ale nebojte se, že bych čtenáře ponoukal k vylepování letáčků či jiné formě angažování. Pokusy o kolektivní akci za zlepšení poměrů se v důsledku koordinačního selhání v Česku nedějí, a i kdyby, nezamýšlené důsledky číhají za rohem. Zamysleme se tedy nad tím, jak se nejlépe postarat o sebe a svou rodinu.

Jak se dostat k cizím zdrojům?

Ponaučením nám může být poměrně unifikovaná ideologie českých elit. Podle jimi zastávané společenské teorie dokáže v Česku rodinu zabezpečit (na tisíc let dopředu, jak tvrdil bývalý místopředseda ODS Petr Čermák) jenom ten, kdo krade. Pokud někdo nekrade, je to hlavně proto, že se dosud k žádnému pořádnému kradení nepřichomýtl, a to především v důsledku vlastní neschopnosti (štěstíčku je totiž potřeba jít trošičku naproti). Pokud někdo rozkrádání kritizuje, snaží se jen pomocí populismu sám dostat k lizu. A pokud se někdo ke kradení přichomýtne, a přesto si nenakrade, pak je buďto srab, anebo iracionální fanatik (proto si Petr Hájek nedovedl vysvětlit postoj bývalého šéfa Státního fondu životního prostředí Libora Michálka, který odmítl prebendy výměnou za mlčenlivost při tunelování jeho úřadu, jinak než jeho údajným jehovismem).

Ovšem i na kradení se musí s fištrónem. Je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Pokud se dnes někdo chytí za nos, uvědomí si své povinnosti k rodině a jen tak si vleze do partaje nebo na úřad, hrozí mu, že sehraje roli podržtašky a za asistenci u miliardových tunelů dostane jen nějaké cetky. Oficiální platby za volitelné místo na kandidátce jsou jen špičkou ledovce výdajů aspiranta korupčnictví. Mnohem dražší je nákup mrtvých duší a podplácení delegátů, bez kterého si o lukrativním pašalíku můžete nechat jen zdát. Efektivnější než prouplácet se od okresního tajemníka až do parlamentu je samozřejmě koupit si rovnou ministerský post, jako to udělal Aleš Řebíček. To už ale musíte mít pohromadě hezkých pár desítek milionů. V této úvaze se proto zaměřím na otázku, jak získat počáteční kapitál, který pak můžete v politice dále zhodnocovat.

Peníze dělají peníze, ale když žádné peníze nemáte, je těžké nějaké získat. Spisovatel Jonathan Swift proto chudým Irům doporučoval prodávat vlastní přebytečné děti velkostatkářům na maso, neboť „zdravé, dobře živené jednoroční dítě je lahodnou, výživnou a vydatnou potravou, ať už dušené, smažené, pečené či vařené; a nepochybuji, že poslouží stejně dobře i jako sekaná nebo ragú“. Přestože tento návrh měl nezpochybnitelnou logiku ve společnostech, kde se v důsledku nedostupné antikoncepce hladové krky množily jako „myši ve stodole“ a odprodejem přebytečných dětí tak bylo možné zabít „dvě mouchy jednou ranou“, o ekonomické racionalitě tohoto plánu v dnešních podmínkách lze s úspěchem pochybovat, i když realizace Swiftova návrhu by přinesla i kýžený pokrok v oblasti genderu: „Muži by zacházeli se svými ženami v době těhotenství šetrně, jako teď zacházívají se svými shřebenými kobylami, stelnými kravami a sprašnými sviněmi; a netroufali by si bít je nebo kopat (jak se až příliš často děje), aby snad nepotratily.“

Cannibalism_1571

Jonathan Swift chudým lidem doporučoval prodávat vlastní přebytečné děti na maso

I když má ale dětské maso vynikající chuťové vlastnosti, přece jen má blízké substituty; podle odborníků je lidské maso chuťově i co do konzistence nejblíže telecímu. Problém je tedy především v tom, že bezskrupulózní podnikatelé by dětské maso nahrazovali jinými druhy masa, a tím by kazili ceny v důsledku mechanismu známého jako „trh citrónů“. Chov dětí by pak byl jen o málo výnosnější než chov králíků, což by zdaleka nedokázalo vykompenzovat ztráty spojené se snížením pracovní schopnosti v období kolem porodu a při vykrmování dítěte na jateční váhu. Kdepak, z vlastních zdrojů nezbohatnete, lepší je poohlédnout se, jak se co nejlépe dostat ke zdrojům cizím.

Otázka tedy zní, v jakém odvětví kriminální činnosti lze co nejefektivněji získat prostředky nezbytné pro následný úspěch v politice. O zásadě „bez peněz do politiky nelez“ svědčí skutečnost, že například v Indii mají pachatelé trestné činnosti, nejlépe vražd, výrazně zlepšené vyhlídky na úspěch v politice. Chápu, že na mnoho čtenářů padá při čtení tohoto textu trudomyslnost. Klasickými metodami typu kapsářství nebo loupežné přepadení si lze při rozšiřování bezhotovostního platebního styku nahrabat možná tak na dávku heroinu, ale na poslanecký mandát těžko. Existuje ale jeden lukrativní druh podnikání, který je v Česku dosud podužíván, přestože v zemích obdobné institucionální úrovně se jedná o odvětví s významným podílem na HDP. V globálním měřítku jde o jeden z nejrychleji rostoucích oborů podnikání. Na mysli mám únosy. Jen v Mexiku je ročně uneseno více než sto tisíc lidí (započítáme-li i tzv. mikroúnosy), přičemž policista je častěji strůjcem únosu než tím, kdo ho vyřeší. Přepočteno na počet obyvatel Česka to odpovídá deseti tisícům unesených ročně. To je panečku díra na trhu! Začátečníkům lze doporučit především únosy dětí, které se nedovedou tak dobře bránit.

Přínosné důsledky pro společnost

Klíčovou otázku při únosu dítěte je ono nerudovské „kam s ním“. Nemám na mysli problematiku dočasného uskladnění, které lze vyřešit podle návodů z videoklipů rappera Řezníka, ale finální odbyt. Jak již bylo výše naznačeno, jateční zpracování připadá v úvahu jen jako z nouze ctnost v případě, že selžou všechny ostatní způsoby pekuniarizace uneseného dítěte. Racionálnější je prodej dítěte na orgány nebo pedofilům, my si ale vysvětlíme, proč není vhodné zaměřovat se primárně na tyto metody. Sklizeň orgánů je samozřejmě velice zajímavý byznys, z jehož výnosů si při troše šikovnosti můžete pořídit i vlastní státeček na jihu Evropy, nicméně na to už potřebujete určité profesionální zázemí. Vaše sklepní dílnička zkrátka nemůže obstát v konkurenci s oficiálním zdravotnickým zařízením, jež jsou díky optimalizaci dodavatelského řetězce schopné dodávat orgány za dumpingové ceny. Prodej dětí pedofilům zase opanovali zaměstnanci dětských domovů, těžíce tak ze své přirozené konkurenční výhody.

Řekněme si tedy rovnou, že unesené děti je nejlepší prodávat zpátky jejich rodičům, neboť vlastní dítě nemá jakožto statusový symbol a nástroj okázalé spotřeby prakticky žádné substituty. Například v Mexiku je průměrná cena za uneseného (ve vzorku čtyřiceti osmi známých případů) 521 tisíc amerických dolarů, mediánová cena však pouze 33 tisíc.

Široké rozpětí mezi průměrnou a mediánovou cenou svědčí o tom, že objekty únosů si musíte pečlivě vybírat. Jak zdůrazňoval již John M. Keynes, důležitá není poptávka jako taková, ale pouze koupěschopná poptávka. A většina Čechů je bohužel tak chudá, že nemá ani na koupi vlastního dítěte. Ke skutečným elitám je obtížné se dostat a navíc hrozí, že takoví lidé disponují dostatečnou mocí k tomu, aby policie nehodila jejich oznámení do koše. Optimální je proto zaměřit se na děti z vyšších středních vrstev, tedy z rodin podnikatelů, šéfredaktorů režimních plátků, manažerů velkých podniků a podobně.

I když je unášení dětí jako každé jiné podnikání spojené s rizikem neúspěchu (jak dokládá brilantní film Chan-wook Parka Sympatie pro mstitele), jedná se o aktivitu vyznačující se velmi výhodným poměrem zisku a rizika. V Kolumbii je postiženo jen 5 % pachatelů únosů nahlášených policii. Policista je častěji strůjcem únosu než tím, kdo ho vyřeší (členem gangu únosců byl třeba i bývalý mexický policejní prezident Jose Balbontin, což by mohlo být návodné při řešení přebytku policejních prezidentů v Česku). Pokud se tato činnost dostatečně rozšíří, může to mít podobně jako selská válka ve 14. století celospolečensky přínosné důsledky: možná se vyšší střední třídy nakonec přece jen smíří s myšlenkou progresivního zdanění.

 

Autor je ekonom, působí na Yale University.

 

A2LARM