Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Jižní Súdán – jedna z „neočekávaných“ válek

V politologických studiích o zemích, jako jsou Somálsko nebo Afghánistán, kde přestala fungovat centrální vláda a v chaosu bojují o moc nad zlomky místního území vzájemně znepřátelené ozbrojené skupiny, se ustálil termín „zhroucené státy“. Nejmladší stát planety, Jižní Súdán, byl oficiálně vyhlášen až 9. července 2011 a spíše by se hodilo nazývat ho „nekonstituovaným státem“. Na […]

V politologických studiích o zemích, jako jsou Somálsko nebo Afghánistán, kde přestala fungovat centrální vláda a v chaosu bojují o moc nad zlomky místního území vzájemně znepřátelené ozbrojené skupiny, se ustálil termín „zhroucené státy“. Nejmladší stát planety, Jižní Súdán, byl oficiálně vyhlášen až 9. července 2011 a spíše by se hodilo nazývat ho „nekonstituovaným státem“. Na jeho území se nikdy v historii nevytvořil jednotný státní útvar a existenci státního zřízení, jak ho chápeme v Evropě, tamní obyvatelstvo nepotřebovalo a na většině území vlastně dosud ani nepotřebuje. Nezbytnou úroveň organizovanosti pro fungování společnosti stále mnohem lépe zajišťuje kmenové zřízení.

„Jihosúdánští politici jsou příslušníky náčelnické šlechty, mají britské nebo americké vzdělání, často i občanství, a západním partnerům se s nimi výborně jednalo.“

Pro naši mentalitu je jeho efektivita nesrozumitelná. Doby Vršovců, Doudlebů, Lučanů a Čechů jsou nám natolik vzdálené, že nechápeme neomezenou a dobrovolně uznávanou autoritu dědičných kmenových předáků ani vzájemnou solidaritu komunit čítajících tisíce, ale někdy také miliony osob, na podobné úrovni jako u nás mezi členy nukleární rodiny. Nerozumíme, proč o přátelství a nepřátelství nerozhodují individuální zájmy a sympatie, ale kmenoví předáci.

Důvody pro samostatnost

Vnitřní motivací, na jejímž základě se Jižní Súdán osamostatnil, tedy nebyla snaha o emancipaci existujícího národa. Ještě necelý rok před referendem o samostatnosti v lednu 2011 jsem mluvil s několika jihosúdánskými politiky na úrovni ministrů. Tehdy se nedokázali shodnout ani na tak elementární věci, jakou je jméno potenciálního nového státu. Jako možnosti uváděli například názvy Imatong, podle nejvyššího pohoří, či Kúš, podle staroegyptského pojmenování Núbie, která ovšem ležela mimo Jižní Súdán. Nakonec zvítězil podle očekávání název Jižní Súdán, vymezující vlastní identitu jen negativně vzhledem k dosavadnímu Súdánu.

Snaha Jihosúdánců dostat se z područí centrální vlády byla pochopitelná. Jih byl po celou dobu existence jednotného státu zanedbávaný, pokud jde o investice do rozvoje. Místní obyvatelstvo, jazykově, etnicky i kulturně úplně odlišné od severu, žilo v podřadném postavení, jakkoli zprávy o nájezdech arabských muslimských otrokářů na černošské křesťany byly mimo realitu. Přesto bylo 98,8 % hlasů ve prospěch osamostatnění překvapením, protože pro odtržení se vyjádřilo i více než milion etnických Jižanů žijících od narození v Chartúmu. Ti uvěřili, že politická samostatnost je okamžitě povznese nejen společensky, ale také ekonomicky. Výsledkem bylo, že jako cizinci museli odjet do své nové vytoužené vlasti, kde zažívají trpké zklamání z drastického propadu životní úrovně a bezpečnosti.

south sudan people

Pochybný vazal Západu

Jižní Súdán by ovšem nemohl vyhlásit samostatnost, nebýt intenzivní podpory ze strany Západu a také Izraele. Ten zřejmě opakuje postup, jaký mu při osamostatňování Eritrey umožnil vybudování velké námořní základny a výzvědných center proti státům kolem Rudého moře. Plán na získání nového vazala s obrovskými zásobami nerostného bohatství ovšem pro Západ zatím neprobíhá tak snadno, jak se očekávalo. Jihosúdánští politici jsou příslušníky náčelnické šlechty, mají britské nebo americké vzdělání, často i občanství, a západním partnerům se s nimi výborně jednalo. Rozdíl mezi úrovní úzké elity a zbytku obyvatel je ovšem propastný a pro západní tvůrce jihosúdánské samostatnosti se tak nyní konfrontace s realitou stává nepříjemným šokem.

Tamní heterogenní společnost od větších vnitřních konfliktů desítky let zachraňoval pouze společný nepřítel ze severu. Krátce po vyhlášení samostatnosti vypukly tradiční rozbroje mezi kmeny, hlavně mezi nejpočetnějšími Dinky a druhým největším kmenem Nuer. Údaje o počtu obětí se pohybují mezi jedním a deseti tisíci lidí, což samo vypovídá spíš o nepřehlednosti situace než o skutečném množství obětí. Menší kmeny jsou dosud pasivní, ale to jen proto, že Dinkům, Nuerům a částečně Šilukům se podařilo zajistit si přísun zbraní ze zahraničí a každý menší kmen, který by se jim pokusil postavit na odpor, by riskoval vyvraždění. Dodávky zbraní nekontrolovatelným milicím, které se Američanům nevyplatily už v tolika zemích, teď nezpůsobují jen mezikmenové masakry, ale také ohrožují americká letadla, která měla evakuovat západní občany.

Paradoxně do Džuby přijel 6. ledna na návštěvu bývalý úhlavní nepřítel, súdánský prezident Umar al-Bašír, aby vyjádřil podporu „legální vládě a prezidentovi Jižního Súdánu Salvovi Kiirovi“ z kmene Dinka. Patrně počítá s tím, že hegemonie jednoho kmene by Súdánu zajistila relativně klidného souseda na jihu a také pokračování exportu jihosúdánské nafty jediným existujícím ropovodem přes súdánské území. K tomuto cíli se snaží přispět navýšením dodávek potravin a zboží a zamezením podpory všem skupinám jihosúdánské ozbrojené opozice na svém území.

Trvalé zklidnění situace ale přesto není pravděpodobné. Na to je v zemi příliš velká bída a také příliš mnoho zbraní. Kromě toho se na dalším vývoji Jižního Súdánu určitě odrazí i nestabilita v sousední Ugandě a Středoafrické republice.

 

Autor je islamista, arabista a honorární konzul v Súdánu.

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image