Lidé od umění si, co paměť sahá, stěžují na podfinancování kultury. Kritizují českou společnost, že si kultury neváží, a volají po osvícených podnikatelských subjektech ochotných podporovat progresivní tvorbu, kteří se u nás, na rozdíl od Západu, jaksi nerodí. Toto volání nemá jen podobu hospodských řečí, ale také seriózních občanských aktivit či dokonce návrhů legislativních opatření. Stačí si vzpomenout na výzvy Marty Smolíkové v různých rozhlasových a televizních pořadech, aby stát vytvořil vhodné podmínky pro financování privátními subjekty. Dokola jsme byli upozorňováni politiky, že se nelze spoléhat jen na stát, který peníze nemá.
V poslední době se zdá, že podobná přání byla vyslyšena. Čím dál víc galerií, soutěží, akcí a přehlídek se může spolehnout na privátní dárce (a těžko tvrdit, že je to zásluhou ministrů kultury, stačí si je vybavit). Jenže zkoumáme-li finanční záštitu těchto kulturních událostí v širší souvislostech, trochu z toho mrazí.
Bakala, Babiš, Tkáč
Zatímco české mediální prostředí si mezi sebou rozdělili podnikatelé Zdeněk Bakala, Andrej Babiš, Daniel Křetínský, Patrik Tkáč a několik dalších, něco podobného lze už pomalu tvrdit i o sféře kultury. Tato jména stále častěji figurují jako sponzoři řady důležitých kulturních událostí. Například Centrum současného umění DOX, Cena Alfréda Radoka, Colours of Ostrava nebo Cena Jindřicha Chalupeckého by se bez jejich darů už obešly dost obtížně.
„Budeme tleskat s vědomím, že náš kulturní zážitek je vykoupen životní úrovní některých našich spoluobčanů. Takový je v současnosti paradox (nejen) české kultury.“
Není mým cílem pranýřovat vyhladovělé kulturní organizace, které jsou vděčné za jakoukoliv finanční úlevu, byť by byla od samotného ďábla (fundraiseři moc dobře vědí, že nejlepší je nahánět firmy s „máslem na hlavě“). Ostatně kde brát peníze, když veřejné zdroje vysychají. Větší instituce přitom těžko mohou fungovat na DIY přístupu, crowdfundingu a podobných alternativních strategiích. Nejde ani tak o to, že by tito mocní finanční a zároveň političtí hráči chtěli ovlivňovat kulturní obsah – kritická kultura (na rozdíl od kritických médií) je koneckonců příliš neohrožuje. Je možné, že dotyční mecenášové tak činí nejen kvůli společenskému kreditu, ale rovněž kvůli víře v umělecké hodnoty, jež povznášejí společnost, či z pocitu sounáležitosti s kulturními elitami. Mohli by místo toho přece podporovat různé typy charity, což by jim, cynicky řečeno, získalo větší kredit u více lidí. Přesto je koncentrace kulturních projektů v rukou několika oligarchů či přinejmenším magnátů s velkým politickým vlivem značně problematická.
Culturewashing po česku
Termín „greenwashing“ označuje situaci, kdy firma propaguje své výrobky s odkazem na své zdánlivě ekologické chování, které je ale nesouměřitelné s tím, jak životní prostředí ve skutečnosti poškozuje. Navrhuji používat termín „culturewashing“ jako označení pro situaci, kdy firma sice pomáhá kultivovat jednu skupinu občanů, ale zároveň přitom zcela zásadně potlačuje lidská práva za účelem svého úspěchu v kompetitivním prostředí globálního kapitalismu.
Například Zdeněk Bakala. Je nejen hlavním sponzorem ambiciózního Centra současného umění DOX, ale nedávno se stal rovněž hlavním partnerem Ceny Alfréda Radoka. Horníkům z Paskova, kteří do divadla nechodí, je to možná jedno, ale co máme dělat my, milovníci kultury? Budeme tleskat s vědomím, že náš kulturní zážitek je vykoupen životní úrovní některých našich spoluobčanů. Takový je v současnosti paradox (nejen) české kultury.
Ještě vyhrocenější případ je případ festivalu Colours of Ostrava, který sponzoruje vražedné trio společností Agrofert, Arcelor Mittal a ČEZ. Na stránkách občanského sdružení Vzduch Ostrava se dočteme, že v obytných čtvrtích v blízkosti hutí Arcelor Mittal jsou až devítinásobně překračovány zákonné limity znečištění ovzduší a že tisíce obyvatel Ostravska čelí desetinásobně vyššímu riziku onemocnění rakovinou než ostatní obyvatelé České republiky. ČEZ je zase, vedle dalších svých prohřešků, šestým největším znečišťovatelem ovzduší v Evropě.
Eticky problematické pozadí kulturních akcí u nás skoro nikdo, až na pár bláznivých umělců, neřeší, a když už se tak stane, bývá dotyčný považován za brblala a potížistu. U našich slovenských sousedů je tomu ale zřejmě jinak. Iniciativa Bratislava otvorene nedávno zveřejnila výzvu adresovanou ředitelce Slovenské národní galerie Aleksandře Kusé. Ohrazuje se v ní vůči jejímu přijetí sponzorského daru od J&T banky, který by galerii umožnil zrušit vstupné. Bezplatný vstup je důležitým symbolem demokracie kultury přístupné úplně všem, v tom je slovenská galerie zcela jistě progresivní. Jenže za jakou cenu? Finanční skupina, jejímž zakladatelem je mimochodem již zmíněný Patrik Tkáč, je zodpovědná za výstavbu sjezdovek ve Vysokých Tatrách na úkor tamní přírody nebo za zastavění dunajského nábřeží v Bratislavě komplexem lukrativních výškových budov, který zcela ignoruje potřeby občanů města (projekt River Park). Proti dalšímu z jejích plánů – zbourání bratislavského Parku kultury a oddychu – se v současné době sepisují petice. Mimochodem, J&T banka u nás sponzoruje přestižní Cenu Jindřicha Chalupeckého. Zatím.
Obehraná písnička
Umělci a kulturní pracovníci, zejména ti starší, traumatizovaní minulým režimem, bývají často obezřetní vůči podpoře státu. Slyšeli jsme toho mnoho o „grantové lobby“ a přisluhovačích vládnoucí moci. Jakkoliv byla tato kritika v některých případech oprávněná, nebledne trochu tváří tvář rozparcelování kultury problematickými finančními hráči?
Těžko vyčítat Alexandře Kusé, že chce, aby ke kultuře mělo přístup co nejvíce lidí. Pokud jej stát nezajistí, kdo tu zbývá? Viníkem celé situace je – omlouvám se za obehranou písničku – divoký kapitalismus. Dokud tu bude vládnout nerušeně jako dosud (a zřejmě podle všeho bude – vzhledem k tomu, že jeden z jeho aktérů sedí ve vládě), musí se kulturní obec smířit s žebrotou a/nebo s tím, že se bude nepřímo podílet na upírání práv občanům (nejen) této země.
Autorka je kritička umění a redaktorka A2.