Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Poslouchejme hudbu společně

Když vloni v červnu vypouštěla kultovní skotská skupina Boards of Canada svoji novou desku Tomorrow’s Harvest, její premiéru obstaral audio stream na serveru Youtube. Novinka ale nebyla dostupná k poslechu třeba týden, jak je to v těchto případech obvyklé, nýbrž jen jednu konkrétní hodinu – jako by šlo o rádiový přenos. Dávno jsem si odvykl […]

Když vloni v červnu vypouštěla kultovní skotská skupina Boards of Canada svoji novou desku Tomorrow’s Harvest, její premiéru obstaral audio stream na serveru Youtube. Novinka ale nebyla dostupná k poslechu třeba týden, jak je to v těchto případech obvyklé, nýbrž jen jednu konkrétní hodinu – jako by šlo o rádiový přenos. Dávno jsem si odvykl přizpůsobovat svůj večerní program televizi nebo rozhlasu. Nařídil jsem si dva budíky, abych byl přesně v deset u svého počítače, a stejně jsem začátek přenosu propásl. Když už tak sedím u monitoru a poslouchám, samozřejmě mi to nedá a podívám se na Facebook a Twitter. A tam – k mému velkému překvapení – celá řada mých známých zrovna řeší novou desku Boards of Canada, která mi hraje do uší.

„Pop se zhroutil sám do sebe, hvězdy vymřely a nezávislá scéna se rozpadla do navzájem nekomunikujících žánrových ghett.“

Vypadá to jako banalita, ale poslouchat ve sluchátkách stejnou hudbu jako vaši známí vzdálení stovky nebo tisíce kilometrů a v reálném čase si sdělovat postřehy a názory byl docela zvláštní zážitek. Je to jako být na koncertě a telepaticky si sdělovat myšlenky s ostatními lidmi v sále. Pár dní předtím mělo album premiéru kdesi v australské poušti, kam se podle GPS souřadnic sjeli nejortodoxnější fanoušci. Na fotkách sedí v trávě a se zavřenýma očima si vychutnávají desku z reproduktorů umístěných na dodávce. Kapela, která si na svých deskách ráda hraje s kolektivní pamětí a společně sdílenými vzpomínkami, nám tím nejspíše chtěla připomenout, že i když se naše sociální kontakty z velké míry přesunuly na internet, ještě pořád žijeme v jednom světě a stojí za to se o něm bavit.

Sluchátka pro dva?

Díky experimentu Boards of Canada jsem si vzpomněl na poslechové seance s kamarády na střední škole. Když vyšla očekávaná deska některého z našich oblíbenců, jeden z nás koupil cestou ze školy kompakt a pak jsme se u něho odpoledne sešli, aby nám desku postupně nahrál na kazety. Příště byla s nákupem zase řada na někom dalším, rituál prvního společného poslechu ale zůstal. Po maturitě jsme se rozprchli do světa. Bylo to zrovna v době, kdy se hudba začala ve velkém šířit po internetu ve formátu MP3 a stala se neuvěřitelně snadno dostupnou. Kvůli unikání nahrávek na internet dávno před oficiálním vydáním přestalo být datum, kdy se měla deska konečně objevit na pultě, tak významnou událostí. Když se album některého z našich hrdinů objevilo na internetu, ještě jsme si párkrát zavolali nebo si napsali mail. Na otázku „Už jsi to slyšel?“ jsme se tehdy naučili odpovídat frází „Mám to stažený, ale ještě jsem neměl čas“. Dodnes ji často používám. Desky teď poslouchám sám na sluchátkách a už ani necítím potřebu je nadšeně glosovat na sociálních sítích. Pochopil by mě vůbec někdo?

S nápadem přenosného kazetového přehrávače podle známé historky prý na konci sedmdesátých let přišel Akio Morita, šéf společnosti Sony, když se při dlouhém letu přes oceán nudil. Walkman se stal symbolem soukromého poslechu hudby, při kterém bylo možné se i v ruchu velkoměsta přenést do vlastního izolovaného světa. S nasazením sluchátek se ale také zároveň přetrhlo pouto mezi lidmi, kteří by jinak muziku mohli sdílet společně. Pokud si dobře vzpomínám, na začátku devadesátých let se jeden čas prodávala sluchátka pro dva, ale z trhu zase rychle zmizela – nejspíš je nikdo nekupoval.

Internet otevřel brány k nekonečným zásobám hudby, ale zároveň dovršil individualizaci posluchačského zážitku. Vinyly, kazety nebo kompakty si lidé ještě půjčovali nebo nahrávali, s nástupem MP3 ale složité shánění nosičů odpadlo. Zmizel tak důvod, proč vylézat z pohodlné bubliny vlastního vkusu a konfrontovat jej s někým dalším. Pop se zhroutil sám do sebe, hvězdy vymřely a nezávislá scéna se rozpadla do navzájem nekomunikujících žánrových ghett. Na začátku tisíciletí bylo snadné propadnout dojmu, že už není a nebude nic, co by mohlo fanoušky zase spojit dohromady.

Walkman se stal symbolem soukromého poslechu hudby
Walkman se stal symbolem soukromého poslechu hudby

Jste to, co posloucháte

Někdy v polovině nulté dekády jsem objevil web Last.fm, který zaznamenává přes plugin v přehrávačích statistiky vašich posluchačských aktivit, a zcela mu propadl. Kdosi tehdy psal, že se přes něj necháváme dobrovolně šmírovat, ale pro mě byl spíše vítanou možností, jak se pochlubit, co mi zrovna zní z reproduktorů. Last.fm umělo i jiné věci – mohli jste se propojit s přáteli a sledovat, co poslouchají, anebo zjistit, jestli někdo z nich zná kapelu, do které jste se právě zamilovali. Zkoumal jsem, na které koncerty bych podle svých preferencí mohl v nejbližší době ve svém okolí zajít (a koho z mých známých tam možná potkám). Last.fm mi dokonce našlo lidi, se kterými bych si mohl podle mapy svého vkusu rozumět. Nikdy jsem se nepokusil se s nimi spojit, ale když už nic jiného, bylo aspoň příjemné zjistit, že nejsem sám, kdo si do uší pravidelně dávkuje koktejl abstraktního hip hopu, free jazzu, black metalu a freak folku.

Někdy v té době jsem si poprvé na Wikipedii našel slovo hipster a došlo mi, že hudební vkus znovu začíná hrát důležitou roli při nabývání sociálního kapitálu – jako kdysi, když se při seznamování se spolubydlícími na kolejích debata vždycky hned stočila na to, co posloucháme za hudbu. Last.fm vlastně všechny tyto informace shromažďoval proto, aby nám podle nich mohl sestavit naše vlastní rádio, a ten nápad byl jednoduše geniální. Tedy až na jeden malý detail – portál se nikdy nedokázal dohodnout s velkými nahrávacími společnostmi, které disponují žhavými novinkami i objemnými archivy. Buď měly strach, že lidé spolu s možností sestavovat si vlastní playlisty získají příliš velkou svobodu nebo tehdy ještě nevěřily, že by jim Last.fm mohlo reálně platit licence. A bez velkých labelů toho v hudebním průmyslu bohužel stále moc nenaděláte.

Návrat k dobrým zvykům

O tom, že streamovací model má budoucnost, velké nahrávací společnosti přesvědčil nakonec až software Spotify, který v prosinci konečně dorazil i k nám. Když si ho nainstalujete a propojíte s Facebookem, začne vám v liště nabízet desky, které právě poslouchají nebo doporučují vaši známí. Můžete se také brouzdat playlisty publicistů či magazínů anebo si nějaký sám sestavit. Když jsem se do toho pustil, měl jsem pocit, že se zase vracím do éry, kdy bylo dobrým zvykem novým láskám nahrát na kazetu výběr písniček, který o vás řekne všechno podstatné. Mixtapy také rozšiřovaly obzory a kreslily neviditelné mapy konexí mezi spiklenci. V něčem jsme vlastně v podobné situaci jako tehdy, kdy byla hudba těžko dostupná – dnes je jí tolik, že možnost volby je stejně nicotná jako dřív. A tak nezbývá než si v té záplavě novinek nechat něco doporučit od lidí, kterým důvěřujete.

Samozřejmě nemůžu opomenout debaty o spravedlnosti a udržitelnosti modelu, který streamovací služby nabízí. Malé nezávislé labely spasitelům typu Spotify zatím moc nevěří – předplatitelů je málo, zisky nízké a většinu peněz spolknou velké hvězdy. Co se posluchačského komfortu týče, je Spotify nicméně velkým krokem vpřed. Jednou se možná promění v regulérní sociální síť pro hudební fanoušky, s diskuzními fóry, komentáři a chaty. Zatím ať nám každý den připomíná, že je jen jedna lepší věc než poslouchání hudby. Poslouchat ji s druhými.

 

Autor je hudební publicista.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image