Jakubu Patočkovi se drobnou poznámkou v textu České osobnosti roku 2013 v Deníku Referendum zase jednou podařilo zvednout ze židle zástupy bojovníků s hříchy minulosti. Dovolil si totiž srovnat Adamcovu vládu z konce reálného socialismu s vládou Nečasovou a dojít k závěru, že vláda Nečasova byla vlastně horší než ta Adamcova, protože za Adamce se poměry postupně zlepšovaly, kdežto za Nečase jen zhoršovaly a dno bylo v nedohlednu.
Zásadní rozdíl
Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Fronta hrdinných válečníků s už téměř třicet let poraženým „komunismem“ se dala opět do pohybu. Asi nejlepší špílec předvedl Martin M. Šimečka v Respektu v článku s názvem Patočka to neví?, v němž šéfredaktora Deníku Referendum obvinil z neznalosti historie a samozřejmě z příchylnosti k diktatuře, kterou on sám ve vší její hrůznosti kdysi zažil. Dále argumentoval tvrzením, že srovnávat obě vlády není relevantní, protože Adamcova vláda v podstatě o ničem nerozhodovala. Rozhodoval totiž Ústřední výbor KSČ.
„Šimečkův axiom tedy v podstatě zní: zmlácení disidenti, potažmo Šimečkovi přátelé a někdejší názoroví souputníci, jsou mnohem významnější než na ulici mrznoucí bezdomovci či zbědovaní důchodci.“
Je to samozřejmě pravda. Ale domyslíme-li to do důsledků a přihlédneme-li k vývoji globálního kapitalismu, v rámci něhož jsou státy stále více svazovány mezinárodními dohodami ve prospěch velkokapitálu, můžeme úspěšně pochybovat, zdali je jakákoli dnešní česká vláda vůbec schopna o něčem podstatném samostatně rozhodovat. Nečas například permanentně v téměř náboženském vytržení cosi žbleptal o ratingových agenturách a globálních trzích. To jediné, na čem mohl uplatňovat svou moc, byla nejspíš česká chudina. Šimečka to neví?
Asi nejgroteskněji vyznívají odstavce, v nichž Šimečka cituje z navazujícího Patočkova textu Požár v pravicovém vetešnictví: „Hrůzné prožitky bezdomovců či exekvovaných penzistů nejsou o nic méně relevantní výpovědí o tváři společnosti, nežli prožitky zbitých disidentů. Za jedno i druhé jsou přímo odpovědné režimy, v nichž se takové věci dějí.“ Šimečka na tomto výroku dokládá, že Patočka nerozumí „zásadnímu rozdílu mezi demokracií (i špatnou) a diktaturou“. V čem tento rozdíl podle Šimečky spočívá? Adamcova vláda (přesněji Ústřední výbor KSČ) totiž mlátila a zavírala disidenty úmyslně, zatímco vláda Nečasova úmyslně bezdomovce na ulici neposílala a ani penzisty nevydala na pospas bídě a exekutorům záměrně, natož kvůli tomu, aby se udržela u moci. A to je tedy důkaz, že byla vládou lepší, než ta Adamcova.
Režimní logika
Šimečkův axiom tedy v podstatě zní: zmlácení disidenti, potažmo Šimečkovi přátelé a někdejší názoroví souputníci, jsou mnohem významnější než na ulici mrznoucí bezdomovci či zbědovaní důchodci. Protože ti první byli jasnou obětí zvůle systému, zatímco ti druzí jsou nejspíš jen jakýmisi kolaterálními škodami na jinak pěkně nastoupené cestě k zářným zítřkům. A to proto, že jim Nečas ve své prostomyslnosti nevěnoval pražádnou pozornost, ačkoli učinil mnohé, aby jejich osud, samozřejmě zcela bezděčně, zhoršil. Navíc editor Respektu nikoho takového osobně beztak ani nezná.
Šimečkovi samozřejmě unikla skutečnost, že Patočka v citovaném odstavci používá slovo „režim“, což je sice poměrně abstraktní pojem, přesto ale naznačuje, že jednání lidí v rámci režimu nese vždy určitou režimní, systémovou logiku. A že to, co dnes žijeme a co jsme žít nikdy nechtěli, je také režimem. Na jeho podobě se pak podílejí také duševní pochody mainstreamových („režimních“) novinářů, kteří ovšem, na rozdíl od novinářů éry Adamcovy, nesou samozřejmě mnohem menší vinu, protože jsou to vlastně jen nemyslící bytosti, škodící, tak jako Nečas, jen bezděčně.
Lhostejnost zabíjí
Podle Šimečky tedy Nečasova vláda jen nebyla schopná chudé lidi chránit, anebo se o jejich ochranu nezajímala. A to je prý menší zlo než diktátorské manýry vlády Adamcovy, která nikomu neumožňovala svobodně zmrznout v ulicích, i kdyby ho kvůli tomu měla zavřít. Proč se tedy prostřednictvím sKaret, rozvratu systému sociálního zabezpečení, podlamování důchodového systému, klekajícího softwaru na sociálních úřadech nebo nového občanského zákoníku uvolnila stavidla drancování životů nejchudších? Nejspíš ve jménu zvrhlého třídního boje, který mocní – reprezentovaní Nečasovou vládou – vyhlásili bezmocným, jež téměř učinili zodpovědnými za ekonomické problémy země. A pak také proto, aby ti nejchudší byli v podstatě násilím přinuceni pracovat za ještě horších pracovních podmínek. Šimečka ovšem ví jen to, že to všechno se dělo pouze bezděčně. Co to tedy vlastně Šimečka ví, když všechnu tuto činorodost minulé vlády označuje za „lhostejnost“?
Ale odpovězme si klidně sami. Šimečka toho ví opravdu málo. Možná ani netuší, že je u nás stále problematičtější mluvit o životě v demokracii, kterou on a jemu podobní s takovou vehemencí a s pocitem morální nadřazenosti vzývají. Ve skutečnosti je to stále více už jen oligarchie či plutokracie – a za demokracii ji nadšeně označují ti, kteří jsou ve své prostomyslnosti či pokrytectví přisáti k jejím prsům a namlouvají si, stejně jako jim podobní konformisté za vlády Adamcovy, že přisát se může přece každý.
Ne, opravdu nemůže. Někteří by se z toho pozvraceli a někteří na to i umírají. A to si Šimečka nedokáže představit. Zažívání má totiž výtečné.
Autor je dramatik a novinář.